Sousedka

     „Ježiš, to je těžký. Máš v tom zlatý cihly?“ brunátný pustil na zem další z krabic.

     „Prosím tě, Jendo, opatrně, jsou v tom knihy,“ odpověděla mu  Klára udýchaně a na stůl položila čtyři igelitové tašky plné nádobí, pečlivě zabaleného do novin. Postavila je k hromadě uprostřed pokoje.

     „A bacha na plotýnky!“ chtěla znovu seběhnout schody.

     „Už nikam nechoď, myslím, že je to všechno,“ zastavil ji Jenda.

Za chvíli si nohou otevřela přivřené dveře do bytu Hanka. Ruce měla plné. Táhla s Petrem koš s peřinami.  Ve druhé ruce vzrostlou palmu.

     „Lepší je vyhořet, než se stěhovat,“ vydechla a hřbetem ruky si otřela zpocené čelo.

     „Ták a tohle je poslední!“  vítězně praštili s košem o zem Petr.

Ještě za sebou elegantně vrazil loktem do dveří a nechal tak za nimi půvabnou pavlačovou idylu prvorepublikového domu i se zvědavými pohledy sousedů.

     Stáli zmoženi uprostřed malého bytu a těžce oddechovali.

     „A máš to pod střechou,“ založil si Jenda ruce v bok a teprve teď si začal důkladně prohlížet Klářin nový byt. „A hele, máš tu i televizi.“

     „Jste strašně prima. Děkuji vám. Sama bych si s tím asi neporadila,“ rozpačitě okukuje nepořádek Klára.

     „Prosím tě, nech toho, od čeho jsou kamarádi?“ pohladil ji Petr dlaní po zádech. „Pročež stav na kafe a vytáhni z lednice  víno, ať spláchneme tu dřinu.“

     Jelikož mu hlava sahala sotva ke Klářiným ramenům, působilo jeho rozhodné, ale laskavé gesto komicky, ale kdo by si dovolil postavit se proti slovu budoucího faráře?

     Zatímco Hanka s Klárou připravovaly hrnečky na kávu, kluci šmejdili po bytě.

     „No, musím říct, že to není špatný bydlení, akorát to parkování, to tady budeš mít blbý,“ vykláněl se Jenda z okna a halekal do prázdného bytu za sebe.

     „No, bude jezdit sockou, stojí jí to tady rovnou před nosem, tak co,“ oponoval Petr.

Utahoval žárovku u stropu budoucí kuchyně.

     „A je to a svítíme!“ Zšeřelý pokoj zaplnilo příjemné světlo.

     „Ale zase ty procházky!“ zasnila se Hanka s utěrkou v ruce. „Se fakt máš. Takhle na Kampě…“

     „Myslím, že jsem měla štěstí. Sehnat dneska byt na Malé straně, není jednoduché,“ zacinkala skleničkami Klára a postavila tác s vínem na zem.

     Hanka obsadila jedinou židli v Klářině bytě, kterou  přivlekla před chvílí z dodávky. Se slovy: „Cháá! Kdo židli má, bydlí,“ se na ní pohodlně zavrtěla a přeměřovala si ostatní z výšky.

     „No, vida!, vykouzlil Jenda luzné tóny z radiobudíku, které vyštrachal v některé z tašek

     Pokojem zavoněla káva.

     Působili bezstarostně a spokojeně, jak tam tak seděli na zemi a smáli se kdejaké ptákovině.

     Jendovi by těžko někdo hádal skoro čtyřicítku, tři děti a docela prosperující firmu. Nikdy přesně nepochopili, s čímže to vlastně obchoduje.   Spokojili se s termínem ložiska. Už dávno si zvykli, že neustále s někým telefonoval. Vypadal vždycky spokojeně a za kulatými brýlemi mu jen hrály malé tmavé oči. Byl pro každou špatnost. A strašně rád jedl. Taky to na něm bylo vidět. Hladíval si bříško a vrněl.

     Hanka byla věčně usměvavá subtilní blondýnka. Pracovaly s Klárou jako zdravotní sestry. Byly zhruba stejně staré. Pětatřicátnice. 

     Ač byl Jenda naprosto věrný své ženě, měl pro Hanku jistou slabost. Nikdy si k ní ovšem nic nedovolil.  Už jeho přesvědčení mu to zakazovalo. Byl věřící.

     Petr, sotva šestadvacetileté nejisté mládě, právě končil studia na evangelické fakultě.  Z uhrovité tváře vykukovaly laskavé oči a lícní kosti.  A ty jeho uši! Nejvíc vynikly, když si za ně zastrkával slabé provázky svých  blonďatých vlasů, sahajících někam po ramena.

     „Vypni to rádio Jendo a zahraj něco na kytaru,“ prosila Hanka.

     „To bychom mohli,“ přikyvovala Klára, „teda pokud partaje dovolí.“

     „Dovolí, nedovolí, zahrajem a hotovo,“ bral do ruky kytaru Jenda, „budem mejdlovat až do rána!“

     „Zapomněl jsem si dole v autě cigarety,“  zvedl se ze země Petr, „skočím si pro ně.“

     „No, ono to tady se sousedy  nebude asi tak jednoduché,“ poškrábala se Klára za uchem.

     „Neřekla jsem vám jednu podstatnou věc. Ty dveře hned vedle mých…“ kývla hlavou tím směrem.

     „No? Co je s nimi?“ zvedla hlavu Hanka.

     „Možná se mi budete smát. Ale já mám docela strach,“ dala poprvé najevo své rozpaky Klára.

     „No, to jsem zvědav, co to bude zase za pitomost,“ ušklíbl se Jenda.

     Klára se k nim naklonila: „Pojďte blíž.“

     Dali hlavy dohromady. Sotva slyšitelně jim řekla, kdo bydlí vedle. Honza se odtáhl jako první. Opovržlivě zvedl ret. Vstal a začal přecházet po místnosti.

     „ Prosím tě, Kláro, snad to nebereš vážně?“ odtáhla hlavu i Hanka.

     „Skoro jsem se přerazil na schodech,“ vřítil se do pokoje  Petr, „proč vám nesvítí a chodbě ani jedno světlo? Je tam  tma jak v pytli. A zima. Zakopl jsem na schodech. Samé špatnostě se mi dějí a to jsem byl ještě nucen dneska tak těžce pracovat. Jauvajs,“ skučel.

     „Prosím tě, jsou tam jen dva,“ zasmála se Hanka.

     „Tři,“ zdůraznil Petr. „Nechápu to. Když jsem šel ven, nic tam nebylo, když jsem se vracel, ležela tam nějaká tyčka či co. Jasně jsem cítil, že jsem o něco zakopl, ale v té tmě jsem to nemohl už najít,“ třel si bolavé koleno a nechal si ho od Hanky prohlédnout. „Asi jsem to někam odkopl, musíte dávat pozor, až  půjdete domů. Fakt nevím, kde se to tam vzalo. A myslím, že nikdo ani nešel, musel bych se s ním minout,“ kroutil nechápavě hlavou.

     „Nic to není, to bude dobrý,“ řekla Hanka a stáhla zase zpátky dolů Petrovu nohavici, „ přinejhorším tě vezmu k nám na oddělení, faráři“ roztáhla ruce dlaněmi nahoru.

     Petr zkřivil ústa  nelibostí. Ostatní se zasmáli. Věděli dobře, jak se  bojí doktorů.

     „Ale zcela na férovku, Jendo. Bál by ses?“ pokračovala Klára v započaté diskusi. „Mně je to nepříjemné, zvláště pak, když na tyhle věci věřím.“

     „Koho by se měl bát, Klárko?“ zapomněl na své koleno Petr.

     „Já nejenže věřím, mám s tím i své zkušenosti…brr“ otřásl se Jenda.

     „Uniklo mi něco, co jsem tu nebyl? Pročež vás vyzývám, abyste mi okamžitě odkryli podstatu debaty!“ rozhořčil se naoko Petr.

     „Ale, povídám jim tu, že mám za sousedku čarodějnici.“

     „Cože máš?“ Petr nevěřícně kroutil hlavou.

     „Mluvím vážně. Má i kouli a černou kočku. Je to vysokoškolačka. Žádný tykvoň.“

     „Klárko, doufám, že sis od ní nenechala číst budoucnost?!“ napadlo Hanku.

     „Nenechala. Máš rozum? Ještě jsme se nepotkaly. Už tak mám nahnáno. Nevím, jestli jsem paranoidní, ale měla jsem pocit, že mne pořád sleduje tím začouzeným oknem. Pokaždé, co jdu domů, musím projít tou společnou chodbou kolem jejího bytu. I se mi zdálo, že jsem ji zahlídla za záclonou. Určitě si mne prohlížela.“

     „To je spíš jen pocit, Klárko, ne?“ mírnila situaci Hanka.

     „No, já ti nevím, možná nějaká autosugesce, ale jsem z toho docela špatná.“

     „Tak to ti nezávidím, žít s pocitem sledovanosti,“ zauvažoval nahlas Petr.

     „Ty lidi maj moc. Znám to, Nevím, jestli bych tu bydlel,“ ozval se po delší době Jenda. „Jen tak na okraj. Kdo tu bydlel před tebou a jak dlouho?“

     „No právě, to jsem ti chtěla říct. Usadila se tu studentka. Zamilovala se do nějakého pracháče a ten , že jí to bude platit a bude sem za ní chodit. Hnízdečko lásky,“ zachichotala se. „Koupili si  krásnou drahou postel a právě tu televizi. A plánovali si to tady na celou dobu jejího studia.“

     „A on chodil, ale neplatil,“ přerušila ji Hanka.

     „Spíš se vystěhovali proti své vůli,“ prorocky pronesl Jenda a zvedl prst.

     „Nevydržela tady ani měsíc. Bytná mi tu televizi i postel nabízela za pět tisíc. Říkala, že v ní ta holka spala snad jen jednou, a to kdoví jestli.“

     „Divná story,“ nechal se slyšet Jenda.

     „Vystřelila vodsaď, že prý se rozešli, ještě jí visí nájem. Nechala ji tu právě jako protiúčet tu postel a televizi a už se neukázala. Bytná říkala, že by z ní stejně nic nevysoudila, tak to prostě neřeší.“

     „No, třeba se bábě ježi nelíbila, tak jí k tomu odchodu trochu pomohla,“ ušklíbl se Jenda.

     „Nech toho, hele, fakt mi to není příjemný, Jendo,“ zaprosila Klára.

     „No, mně tuplem…“ trval na svém Jenda.

     „Hele, znáte mne, já se s ničím moc nemažu, ale jsem dost empatická a citlivá a z tohohle mi jde mráz po těle. Snad o tom radši ani nemluvme, budu se s tím muset nějak srovnat.“

     „Nevím, co ti na to říct, ale nelíbí se mi to ani trošičku.“ Jenda se nenechal odradit. Leželo mu to v hlavě. Hryzalo to čím dál víc. Vybavovaly se mu vzpomínky.

     „Zatím jsem tady byla vždycky jen ve dne, ale nedovedu si dost dobře představit, že tady budu procházet kolem těch jejich dveří a oken třeba v noci, když půjdu z kavárny, nebo prostě jen pozdě večer z práce.“

     „Je to možné, Klárko! Ještě tu ani nebydlíš a už máš takovou hrůzu tady být! Neblbni, ježibaby jsou jen v pohádkách!“

     „No, nevím, Hani…“

     „Jo, v pohádkách, dokud je nepotkáš!“ vedl si svou Jenda.

     „Bude to jen nějaká zahořklá bába, která nemá ráda lidi,“ snažila se to pořád mírnit Hanka, „a umí znepříjemnit lidem život už jen pohledem. Toho bych se nebála!“

     „Není prý nepříjemná. Lidi má ráda. Bytná říkala , že je docela milá, ale šáhlá. Teda…milá...říkala divná.“

     „To je taky dobrá bytná,když ti tohle vykládá předem!“ po dlouhé době se ozval Petr. Celou tu dobu jen zamlkle seděl a poslouchal.

     „No, já se jí ptala na partaje v domě. Řekla mi, že bude upřímná a byla.“

     Jo a  taky byla dlouhou dobu v cizině. Teda, říká se to o ní. Dlouho dobu, ale čert ví, kde to vlastně byla.“

     „Na sletu čarodějnic asi, hihi. Prosím tě, Kláro, nejanči!“ Hanka se nenechala odbýt. „Co ti ta bytná ještě napovídala, prosím tě? Přeci nemohla z toho, že je divná, vyčíst, že si zahrává s lidmi jako s panenkami?“

     „Proti upírům se dává do okna česnek, co je na ježibaby, faráři?“ zcela vážně se na Petra obrátil Jenda.

     Petr si jen poklepal prstem na čelo.

     „Hodně ostře biblisticky orientované církve mají pálit okultní knihy a nemají provozovat okultní praxi a sympatitickou magii. Praví se to někde v Pavlově epištole,“ zamyslel se Petr. „Ale katolíci už tohle nenapadají. Není to aktuální. Víceméně to jde mimo jejich intence. Závisí to od nátury každého věřícího. Je fakt, že se ještě praktikuje exorcismus, ale civilní náboženství už míň. Hodně evangelikální kruhy, baptisti, …ti ještě pálí okultní knihy.“

     „Co je to … sympatitická magie?“ zeptala se Hanka.

     „Bosoráctví!“ zachechtal se Jenda.

     „Výraz pro to, že když budeš dělat něco v malým, i tak se to někde projeví,“ usmál Petr. „Ale já osobně si myslím, že není čeho se bát.  Naše Česká církev evangelická z toho problém nedělá.“

     „Jo, nesmíš si vůbec připustit,Klárko,že by ti mohla něco provést, jinak se z toho zcvokneš! V každém baráku je někdo divnej!“ Hanka se zaradovala, že ji taky někdo podpořil.

     Jenda jen nesouhlasně prohodil: „No comment.“

     „Ale jinak platí obecně modlitby, kříže,…obětní, dřevěný, na krku pověšený,…“ dodal Petr.

     „Křížek sám o sobě nic neřeší…jen provokuje.“ Jenda tvrdohlavě oponuje.

     „Bude ke mně chodit Petr, viď že jo?“ obrátila se Klára s otázkou v očích na Petra.

     „Jo a bude platit nájem,“ ironicky podotkl Jenda, „a koupí ti televizi !“

     „A postel!“ dodala se smíchem Hanka.

     „A vydrží vám to celá studia!“ dodal Jenda už brečící smíchy.

     „Jenže Petr v červnu končí, tak to si moc nepobudete, to by snad ani tu postel nemusel, ber ohled, vždyť je to jen študák, není příliš movitý,“ Hanka se už taky dobře bavila.

     „Oba jste nočňáci, tak to vám stačí opravdu jen stůl, židle a PC,“ kontroval Jenda.

     „Jste paka,“ zamračila se Klára, „já se fakt bojím a vy si tu ze mne utahujete.“  

     „Proboha, tak zkus najít něco jiného! Copak to jde,žít někde ve strachu? Jedno stěhování ještě přežijem!“ zvážněla Hanka.

     „Druhý byt, co se mi líbil, byl pod ochozem pankrácské věznice, to si nevyberu,“ povzdechla Klára, „zase abych se třepala hrůzou, jestli mi v noci nevnikne do přízemního bytu lump a za ním dva bachaři.“

     „Tys vážně potkal čarodějnici, Jendo?“ nevěřícně si změřil Jendu Petr.

     „Já už toho zažil…“

     „Tak povídej, ať už to mám za sebou, ať se dozvím, co mne ještě čeká!“  Klára odevzdaně sepla ruce a mírně se do sebe schoulila.

     „Jo, Jendo, povídej, ať Klárka ví, do čeho jde!“ shodila její obavy Hanka.

     „No, jak říkám, je to na delší pokec a není to žádná sranda, ale dal bych si asi bacha, co se kolem děje...“ nechal Jenda viset odpověď ve vzduchu.

     Pokojem zavládlo na pár okamžiků hrobové ticho.

     „Skvělé, Jendo! Jak ty dokážeš povzbudit!“ Hanka se postavila a nenápadně přisedla k ostatním na zem.

     „Ale, copak? Cože k nám sestupuješ z výšin své sesle?“ dobíral si ji Jenda.

     „Ty vole, úplně jsi mne teď vystrašil. Vždyť bude za chvíli půlnoc!“

     „Za chvíli, hm, já si dělám do trenek už teď,“ poťouchle odpověděl Jenda. „Snažím se to celé zlehčovat, ale já mám s magií opravdu špatné zkušenosti. Není mi do smíchu.“

     „Ach jo, nepotěšil jsi mne, už tak z toho mám lufta a ty takhle.“

     „Já nevím, co ti honem poradit, Klárko. Na každou sílu platí protisíla... a nejlíp silnější!“

     Petr jen pochybovačně křivil pusu.

     „Klárko,klídek...nebude to tak jak to vypadá,určitě ne!“ utěšovala snad už taky sebe sama Hanka.

     „Stačilo mi, co jsem cítila, když jsem kolem těch dveří procházela. To se nedá popsat, Hani. Okna mne přitahovala a zároveň jsem se do nich bála podívat. Ze dveří šel divný chlad a taková ta síla, co tě vtahuje dovnitř. Nevím, jak to vysvětlit. Jako moc neslyšitelných hlasů najednou, zmatek, lomoz, volání,…“

     „Woodoo!“ vybafla Hanka na oko tajemně, přikrčila se a začala čarovat rukama.

     „Asi si myslíte, že jsem cáklá!“povzdechla si Klára.

     „Budeš brzy magor,jestli si budeš tohle připouštět!“ Hanka se hihňala.

     „Mám pocit, že je pozdě, patrně magor už jsem,“ snažila se i Klára o humor, ale vypadalo to spíše rezignovaně.

     „Možná je to tím, že procházíš ne zrovna dobrým obdobím. Až se věci urovnají, bude to lepší, uvidíš,“ snažil se jí utěšit Petr.

     „No, aby mi nemizeli věci, nepoletovaly doma sovy a mluvící mouchy a v noci nepochodoval bytem bezhlavý rytíř! Už tak mám velkou představivost a ještě tohle k tomu!“ ironicky komentovala jeho snahu ji utišit Klára.

     „Hihi, to už je i na mně moc!“ zašvitořila Hanka.

     „Ty se tomu řehníš, Hanko, jen nech na hlavě. My můžem taky klidně dneska odejít, já přespím u Petra, babičku mají na chalupě, tak je tam postel volná, Jendu už Stáňa stejně doma vyhlíží a ty tu můžeš přenocovat. Uvidíme, hrdino!“ vyhrožovala Klára.

      „Kdepak Stáňa, to já bych hlídal u dveří,“ neodpustil jsi Jenda mírnou invektivu a mrkl na Hanku. Představa toho, jak ji v noci chvějící se opatruje, nebyla marná, ale jeho vlastní vnitřní strach dal všem vědět, že by tady nezůstal ani kvůli Hance.

     „To znělo velmi přesvědčivě,“ zaculil se poťouchle Petr, „myslím, že bys byl první, kdo by zdrhl při sebemenším ťuknutí.“

     „Abych u těch dveří nestála nakonec já!“  Hanka se jen podivovala, co nadělají.

     Rozesmáli se všichni. Vlastně byli překvapeni. Měli Jendu za světáka, který se ničeho nebojí a najednou tolik obav a strachu. Skoro ho nepoznávali.

Klára dolila skleničky s vínem.

Potřebovali ten smích jako sůl. Debata se stávala dusivá, atmosféra houstla, Klára vypadala, že tady to bydlení snad vzdá. Všichni ocenili, že je Hanka takový skřítek dobrák a dokáže to všechno vždycky přerazit svým bezstarostným smíchem.

     Najednou zavládlo ticho. Jejich zraky se vyděšeně setkaly. Pak se jejich hlavy otočily směrem, odkud … Nikdo nepromluvil. Jen tiše pozorovali dveře. Zaslechli nějaký zvuk?. Prázdným bytem bylo slyšet jen jejich vzrušené dýchání. Podívali se na sebe. Co to bylo? Nevyslovená otázka visela nad jejich hlavami a napětí by se mohlo krájet.

      Jenda si odkašlal.„Divný zvuk“ očividně se bál. Hrdlo měl stažené, že sotva dokázal vyslovit ta dvě slova..

Nikdo neodpověděl.

Petr si zapálil.  Natáhl cigaretový kouř a dlouze vyfoukl do ticha. Koukal letargicky před sebe. Klára si od něj půjčila zapalovač, vstala, chvíli hledala něco v krabici vedle v pokoji  a pak do dvou malých okýnek vedoucích na pavlač postavila hořící svíčky. Venku byla dávno tma. Opřela se o zeď pokoje. Založila si ruce a přemýšlela.

Mlčeli. Skleniček s vínem se už nikdo ani nedotkl. Nedokázali si vysvětlit, co to bylo, ale bylo jim jasné, že podle toho, jak  najednou zmlkli, to museli slyšet všichni. Hanka si mnula dlaně o sebe a koukala do země.

     Do ticha zazvonil mobil. O Jendu se pokoušeli mdloby. Vyskočil ze země a začal nervózně vytahovat mobil z kapsy.

     „Ahoj. No, už jsme skončili. Jo. Jo. Jo, za chvilku, neboj. Jen jsme se ještě zapovídali. Ne. Na to jsem zapomněl. Povíme si to doma, ano? Za chvíli jsem tam.“ Bylo na něm vidět, jak jsi oddechl. Dobrá záminka odejít. Žena už ho shání. To přeci všichni musí pochopit.

     „Starý barák…ten takhle dokáže vyděsit,“ Hanka se snažila prolomit napětí.

     „To byla Stáňa. Budu muset …“ omluvně se podíval na ostatní. V duchu si ještě představoval, jak bude muset projít kolem těch dveří a oken a seběhnout pár schodů do přízemí, zabouchnout za sebou masivní dveře z první republiky na ulici a bude to za ním. Musel sám sobě přiznat, že je vyděšený. Oblíkal si bundu.

    Nikdo mu neodpověděl, nikdo se nezasmál. Jen na něj koukali přes zvednutá obočí. Petr i Hanka by nejraděj byli pryč taky. Necítili se tu dobře. Ale co Klára? Byla jejich kamarádka a nechat ji tu takhle? To zase neměli svědomí. 

     „Jo, jasně, je už spousta hodin. Hele, Jendo, dík za pomoc,“ prolomila Klára rozpaky. Popošla k Jendovi. Slušnost byla podat mu ruku, ale nechtělo se jí to gesto udělat. Uvědomovala si, že když odejde, za chvíli za ním, nebo možná s ním odejdou i ostatní a ona tu bude muset zůstat sama.

     Stáli naproti sobě a ani jeden z nich se ani nepohnul.

     „Nepůjde někdo se mnou? Jeden aby se tu bál i projít chodbou,“prohodil Kláře přes rameno k ostatním. Jenda ani nezakrýval obavu, projít kolem sousedky sám. Sice se pokoušel o vtip, ale všichni věděli, že se bojí doopravdy.

     „Počkej ještě chvíli, dokouřím a půjdu taky,“ ozval se Petr.

     „No, je hodně hodin, já se asi přidám ke klukům. A ty by ses měla jít vyspat, Klárko. A neber si to tak, nebo se z toho zblázníš!“ pokusila se Hanka ještě  o smích. Zněl falešně.

     Pomalu se zvedli a v tichosti se oblékali. Klára byly bílá jako stěna. Docházelo jí, že je tu už neudrží. Za chvíli se za nimi zaklapnou dveře a ona tu zůstane sama se svými pocity. Nebylo jí z toho dobře.

     „Tak dobrou noc, Klárko, a opravdu si nad tím nelam hlavu. Snaž se na to zapomenout. Je to pitomost,“ podával jí Petr ruku na rozloučenou. Taky nezněl přesvědčivě.

     „Dobrou, Klárko, a drž se!“ dala ji Hanka pusu na tvář. Podívala se jí do očí. Klára si v nich mohla přečíst provinilost z toho, že ji tady nechává samotnou, ovšem i jistou úlevu, že tu nemusí zůstat. „V pondělí v práci!“ ještě v rychlosti se na Kláru otočila a zakopla o obouvajícího se Jendu, jak spěchala, vědoma si toho, že kdyby ji Klára náhodou poprosila, aby tu s ní zůstala, jen těžko by hledala výmluvu.

     „Tak ahoj, hezky se vyspi!“ rozloučil se spěšně i Jenda.

     Byli definitivně pryč. Klára se za nimi ještě chvíli dívala temnou chodbou. Jejich postavy se za chvíli ztratily ve tmě. Jen zápraží osvětloval pruh světla dopadajícího z kuchyně. Za chvíli se s těžkým bouchnutím domovních dveří ztratily i jejich hlasy. Zůstala na prahu svého nového domova. Sama a se svými obavami a strachem z neznámého. Všichni v domě už spali. Ticho a neproniknutelná tma. Nikde ani náznak života.

     Na sousedčiny dveře se dosud ani nepodívala, ale něco ji k nim přitahovalo. Zadívala se na rohožku přede dveřmi. Pootočila hlavu doprava a sklopenýma očima přeměřila sousedčin práh. Zvedla oči a bázlivě se na dveře zadívala. Šel z nich divný chlad. Pak zahlédla v okně hned vedle nich slabé světlo. Sotva viditelné.  Dávalo tušit postavu. Ustoupila rychle z chodby dovnitř bytu a vyděšeně zabouchla dveře. Stála před nimi a bála se pustit i kliku. Bála se, že když se pohne bude slyšet každé prasknutí kloubu, každý pohyb paží a vlasů. Uvědomovala si, jak nahlas dýchá a snažila se zatajovat dech.  Bušilo jí srdce.

Za zahnědlou záclonou ji dál nehybně pozorovaly něčí oči!