Skály z písku 1.

Mladý muž k večeru dorazil na úpatí pískovcových skal, které lemovaly severozápadní okraj Terensinských plání. Podařilo se mu dokonce najít pramínek chladné vody, který vyvěral do malé tůňky ukryté ve stínu statných borovic. Na koupel to nebylo, ale na spláchnutí rozpáleného prachu z cesty a na osvěžení po parném dni bylo vody více než dost. Svého hnědáka uvázal poblíž, aby i on vychutnal zasloužený odpočinek a napásl se na těch několika trsech zelené trávy, která rostla ve stínu stromů. Mladík rozdělal oheň a opekl na něm několik plátků slaniny. Pak v malé konvici uvařil kávu. Po této skrovné večeři se natáhl vedle skomírajícího ohně, s hlavou na sedle se zahleděl do žhnoucích uhlíků a přemýšlel, jako už mnoho nocí předtím, co ho v Redding City čeká. Stále měl před očima dopis, který dostal před třemi týdny. Psal mu jeho starý přítel Tom Keneth. Sloužili spolu v armádě Federace. Když válka před dvěma roky skončila, jejich cesty se rozešly. Tom se vrátil na svůj ranč nedaleko Redding City, kde na něho čekala žena Mary a dcera Kitty. On, protože na něj nikdo nečekal, vyrazil na západ. Jen tak, s armádním rancem, jednou pistolí a starou herkou za 20 dolarů z nyní již přebytečných armádních stájí. Válka skončila a šikovný kovboj najde práci všude a co je to za kovboje bez koně. Potuloval se po Wyomingu, Utahu a Novém Mexiku. Tam dokonce dělal skoro rok okresního šerifa. V kraji řádila banda Juana Cutireze. Nikdo nestál o místo šerifa na odstřel, ani za 25 dolarů týdně, což byl pořádný balík peněz. Životnost šerifa v Puerta Nocha totiž nebyla ani týden, aby si odvážlivec mohl vychutnat vysoký šerifský plat. Dan tam vydržel dva měsíce. Za tu dobu rozprášil Cutirezovu bandu a jejího vůdce dostal na šibenici. Pak ho požádali, aby skoncoval s polovojenskými bojůvkami, které plenily celé příhraničí s Mexikem a zřejmě považovaly tamní ranče a farmy za svá zásobovací střediska. Dan několikrát navštívil naopak mexické vesnice, které tyto bandy podporovaly. Návštěvy byly natolik důrazné, že mexická vláda povolala do oblasti armádu, aby zabránila ilegálním přechodům hranice a to oběma směry. Ani na americké straně nezářili štěstím, ale problém drancování pohraničních rančů byl vyřešen. Majitelé rančů byli však Danovi vděční, že na jejich popud byl jmenován okresním šerifem. Ale ať byl kdekoliv, stále udržoval písemný styk s Tomem. Proto také okamžitě vyrazil na cestu, když dostal od Toma dopis, ve kterém jej velmi naléhavě žádal, aby přijel. Proč, to nepsal, ale maličkost to zřejmě nebude. Do Redding City by měl dorazit zítra po poledni, pak se uvidí. A s touto myšlenkou i usnul.

Druhý den hned po snídani opět vyrazil na cestu. Projel soutěskou a snažil se jet stále na západ, tak jak mu to v dopise popisoval Tom. Přesto se musel dvakrát vracet ze slepých uliček pískovcových skal. Konečně k poledni vyjel z pískovcového bludiště a naskytl se mu úžasný pohled na reddingské údolí. Město Redding City bylo na dohled. Sotva na hodinu cesty. Příroda tu nebyla zdaleka tak vyprahlá, jak tomu bylo na Terensinských pláních. Řada rančerů se nespoléhala na říčku klikatící se údolím, ale měla své vlastní studny. Ještě chvíli se kochal pohledem na reddingské údolí a pak se zase vydal na cestu. Bylo to daleko snažší, když byl cíl na dohled. Tomův ranč byl jen čtyři míle za městem. Dan plánoval, že se v Redding City zastaví na oběd a na skleničku a pak se vydá na Tomův ranč.

Redding City bylo typickým městečkem amerického Západu. Dlouhá prašná ulice, saloon (ty má dokonce dva), stanice Ponny Express, místní vězení s šerifovou kanceláří, kostel a za městem malý hřbitov. Asi po půl hodině jízdy dorazil Dan do města. Město působilo klidným dojmem. Na chodnících se procházelo několik místních paniček v doprovodu svých manželů či ctitelů. Před obchodem se zbraněmi seděl stařík v houpacím křesle a hřál si své staré kosti v paprscích poledního slunce. Chumel kovbojů jasně ukazoval, kde se nachází saloon s jídelnou a barem. S pohledem na saloon a vidinou chutného oběda, se ozval jeho žaludek. Koně uvázal před saloonem, překontroloval opasek s pistolemi, jeden nikdy neví, a vstoupil dovnitř. Letmým pohledem přelétl místnost a vyrazil k volnému stolu u okna, nedaleko baru. Sotva dosedl, už k němu přicházela mladičká dívenka, která vůbec nezapadala do téhle bohem zapomenuté pouštní díry.

"Co si dáte?" ptala se.

"A co máte? Chtěl bych něco do žaludku a něco na spláchnutí prachu z cesty" řekl Dan s úsměvem.

"Můžu vám nabídnout stejk s fazolemi nebo mexické chili a tortily. K pití pivo nebo whisky,ale pokud nejste zvyklý na poušť, tak spíš to pivo, ať vás pak nemusí vynýst zadem do stájí, než vystřízlivíte" odpověděla bez jakéhokoliv zájmu dívka.

"Dám si chili a pivo. Jak daleko je ke Kenethovu ranči?"

"Tak tři hodiny na koni, když budete spěchat." řekla dívka a odešla úzkými dveřmi vedle baru dozadu do kuchyně.

Dan odvrátil svůj pohled od pohupujícího zadečku, který by mohl klidně patřit mladíkovi, kdyby nebyl správně žensky zaoblen a věnoval zkoumavý pohled prašné ulici, na kterou měl od svého stolu u okna dobrý výhled.

Kousek naproti bylo Howatovo železářtví, jak pyšně hlásal štít nad obchodem, který zvenčí spíše připomínal starou kůlnu na zahradě plnou starého harampádí. O nějakých extra výnosných obchodech si musel majitel zřejmě nechat zdát. O kousek dál stál obchod se zbraněmi, takřka hned vedle banky. Dan se v duchu usmál nad představou, že by se nějací lupiči přišli vyzbrojit do tohoto krámku a pak si zašli vedle, doplnit zásobu zlata a zelených bankovek. Jistě by to pro ně byl zajímavý kšeft. Hned naproti bance byla místní kancelář šerifa s přístavkem, který sloužil jako vězení. Na šerifovu úřadovnu sice neviděl, ale pamatoval si ji, když projížděl okolo. Nejčastějším návštěvníkem tam však asi nebyli zloději koní, nebo banditi, ale místní ochmelkové. Vždyť zde snad ani nebylo co ukrást, snad jen ta banka, ale jen blázen by vykrádal banku v tak chudém kraji, jako je tento, navíc přímo naproti oknům šerifa. Z tohoto myšlenkového rozpoložení jej vytrhla dívka pokládající před něj kouřící chilli, sklenici piva a ošatku s pár krajíci chleba. Zřejmě si jeho zamyšlený pohled a zasněný úsměv vysvětlila po svém, protože nejdříve jen zvědavě nadzvedla obočí a pak mu jeho úsměv opětovala. Zřejmě si však vzápětí uvědomila, že není nejspíše vhodné usmívat se na neznámého, mladého a ne zcela ošklivého cizince a prudce se otočila a vrátila se do přední části salónu, aby obsloužila další hosty. Takže neviděla Danův udivený pohled, kterého její úsměv překvapil asi stejně jako ji. Nehledě k jejímu stejně tak rychlému odchodu.

Dan se s chutí pustil do jídla. Jeho chuťové buňky si doslova lebedily na ostrém chilli, které zajídal čerstvě upečeným chlebem, který si namáčel do ostré omáčky. To vše navíc zapíjel chlazeným pivem. Majitel salónu musí mít sakra dobrý sklep, když má takhle vychlazené pivo, říkal si v duchu Dan.

Právě když dojídal, spatřil oknem do ulice, jak se od východu přihnala skupinka kovbojů. Nedali se přehlédnout, v místním suchém podnebí je vidět prach za jezdcem na několik mil, navíc se díky svému hulákání, pokřikování a střelbou nedali ani přeslechnout. Jak malé děti, pomyslel si Dan a dál se věnoval svému jídlu. Sotva dojedl hulákající skupinka dorazila do salónu a hned se hrnula k nálevnímu pultu. Ve skupince jeho pozornost upoutali především dva muži, rezavý mladík s velmi sebevědomým až arogantním chováním, který všem naléval sklenice z láhve whisky, kterou si sám vzal zpoza barového pultu a dvoumetrový bloňďák. Byl to učiněný obr s rameny jako medvěd a s rukama jako lopaty, zcela jistě pravá ruka zrzavce.

Barman jen mlčky přihlížel jejich samoobsluhování. Zatímco kovbojové za hlasitého halekání popíjeli nalévanou whisky, rezatec pozorně obhlížel salón, jakoby někoho hledal. Po chvíli zřejmě našel, koho hledal a jeho zrak zakotvil na mladinké servírce, která právě sklízela ze stolů hostů prázdné sklenice od piva a talíře od jídla. V okamžiku, kdy procházela kolem hlučící skupinky kovbojů u barového pultu ji zrzek chytil za pás a něco jí začal šepta do ucha. Na to se mu dívka vytrhla, něco vzdorovitě zasyčela a zmizela za barem v kuchyni. Její reakce zřejmě velice pobavila zrzkovy parťáky, protože se začali pochechtávat a zřejmě i trochu hecovat. Na to reagoval zrzek šklebem, který měl zřejmě představovat vynucený úsměv. Na to zrzkův pohled pohled opět začal bloudit po lokále. Hledal někoho, na kom by si mohl zchladit svůj vztek. Dan cítil jeho pohled, úmyslně vše však sledoval jen koutkem oka. Neměl zájem zaplést se do nějaké hospodské rvačky. Rozhodně ne hned první den. Přijel sem pomoci příteli a ne se poprat. Neměl respekt ani ze zrzavce a jeho kamarádíčků, dokonce ani z bloňďatého hromotluka. Dokázal by si poradit se všema a kdyby snad nějakého bláhovce napadlo vytasit pistoli, to by je teprve čekalo překvapení. Nemohl se nad touto myšlenkou neusmát.

Možná to byl tenhle drobný napůl nevědomý úsměv, nebo snad měl zrzek pocit, že osamělý cizinec je ta pravá osoba, na které by si mohl napravit reputaci pošramocenou mladou servírkou. Kdo ví, ale zrezek měl už od tohoto okamžiku vybranou oběť, kterou začal provrtávat pohledem. V okamžiku, kdy si to Dan uvědomil, bylo na čase rychle změnit lokál. Kývl na servírku, která už mezitím zase začala obsluhovat a dal jí najevo, že hodlá zaplatit. Dívka mu kývnutím odpověděla a pak jí pohled zabloudil k baru, kde stál zrzek, který pohledem Dana doslova hypnotizoval. To neušlo jeho kohortě, která začala pomalu utichat a čekala na to, co bude dál. To neuniklo servírce, ani několika zřejmě stálých hostů z řad místních starousedlíků. Servírka proto rychle přeběhla ke stolu u okna, kde seděl Dan. Byla z celé situace dost nervózní, nejdříve nechutné návrhy od Raskyho a teď to vypadá, že si Rasky vyhlédl toho sympatického cizince jako oběť svých hrátek. Kolik již takových naivních cizinců bylo, kteří se nechali vtáhnout do ravačky. A jak všichni dopadli? Všechny musely vynést za budovu do stájí a křísit vědrem vody. Rasky se totiž rvaček nikdy neúčastnil, na to měl Willa Hunta, ramenatého bloňďáka. On rvačky jen vyvolával.

"Dva a půl dolaru. " a šeptem dodala "A nechoďte kolem baru, Raskin chce vyvolat hádku, raději rychle odjeďte. Prosím."

"Nemám chuť na rvačku, nebojte. Navíc, když mě prosí taková krásná dívka." odpověděl šeptem Dan a usmál se na dívku, až se zapýřila a sklopila oči. Má krásné oči, pomyslel si Dan, a sluší jí to, když je v rozpacích. Z náprsní kapsy vytáhl roličku bankovek, odpočítal tři dolary a vložil je dívce do její drobné dlaně. Dívka mu dlaň nečekaně stiskla, upřeně se mu zadívala do jeho hnědých očí a potichu zašeptala "Buďte opatrný." Pak se prudce otočila a chtěla odejít, jenže vrazila přímo do hrdi zrzavce, který mezitím přišel k Danovu stolu.

"Kampak Jenny, nemůžeš se mě dočkat? Vidíš, přišel jsem Ti naproti." řekl zrzek a dívku objal.

"Nesahej na mě Jimmi Raskine, jsi odporné, páchnoucí prase!" odpověděla mu na to dívka a snažila se vymanit z jeho objetí.

"Ale kdepak, včera jsem se koupal." zasmál se zrzek a ještě pevněji sevřel dívku.

"Copak, nelíbí se Ti v mém náručí? Bylabys rači v objetí tohodle cucáka?"

"Pusť ji." řekl Dan.

"A proč bych to měl dělat? Je to moje holka." řekl na to zrzek a s úšklebkem nadzvihl obočí.

"Protože jsem to řekl." v klidu odvětil Dan.

"Nejsem jeho holka, nebyla jsem a nikdy nebudu. Je to nechutný prase a nemít kamarádíčky za zády, je to úplná nicka!" vykřikla dívka s dlouhým, prosebným pohledem do Danových očí.

"Aaa... tak protože to pán řekl? Vidím cizinče, že bude třeba Ti dát lekci."

"Wille! Vysvětli mu, jak se má mluvit s PANEM Raskinem." křikl na svého bodyguarda, aniž by odtrhl svůj pohled od vstávajícího Dana.

Na to bloňďatý hromotluk reagoval úsměvem a hned se hrnul k Danovy. Cestou si se zřejmou radostí mnul své velké kostnaté ruce, kterými by mohl s úspěchem škrtit i medvěda.

Dan jen vstal a poodstoupil od stolu, aby měl více místa. Nastalo to, čemu se chtěl vyhnout, moc se sice nesnažil, protože mu zrzek byl od počátku nesympatický, ale zase neudělal nic, čím by ho úmyslně provokoval. Starousedlíci přerušili svoji každodenní siestu a očekávali další vývin situace. Podobných situací zde už bylo více, ale tenhle mladík je jiný, říkali si. Třeba to bude taky jiné. A tak jen v tichém očekávání čekali, co bude dál.

Dan se jen v duchu pobaveně usmíval, ten hromotluk neví proti komu jde, říkal si v duchu. Vzpomínal na mistra Li Ku-Paa, který u jejich jednotky plnil především funkci polního kuchaře, a který dokázal i z mála udělat doslova fantastickou krmi. Krom toho byl Li ještě agentem federace, což se Dan dozvěděl až mnohem později a mistrem tajemných bojových umění, která byla v jeho rodině předávána z otce na syna. Li syna neměl, neměl ani ženu, ani nikoho jiného. O celou rodinu přišel hned na začátku války a to byl i důvod proč se rozhodl bojovat. Jak se jednou Danovi svěřil, tak doufal, že ve válce se ctí zemře. To byl jeho cíl, jeho život po ztrátě rodiny pozbyl smyslu a sám si vzít život nedokázal, nemohl, to by odporovalo jeho přesvědčení a tradicím jeho rodu. To nemohl svým předkům udělat, jediným možným východiskem bylo zemřít v boji, tak jak se na člena rodiny bojovníků Ku-Pao slušelo. Proto vstoupil do armády federaca a to i přesto, že ta o nějaké přistěhovalce či míšence dvakrát nestála. To byl i jeden z důvodů, proč Li nakonec skončil v kuchyni jako kuchař. To mu však nebránilo hlásit se do všelijakých sebevražedných akcí, čehož si nakonec všimla i tajná služba. Naproti tomu všemu byl Li stále naživu. A právě díky jedné z těch sebevražedných misích v týlu nepřítele vzniklo mezi starým číňanem a Danem to vláštní, skoro rodičovské pouto. Tenkrát byli vysláni zničit sklad střelného prachu Bettyswille. Obyčejné malé městečko, které bylo zajímavé pouze tím, že v něm měla armáda unie největší armádní zásobovací sklad v okruhu 250 mil. Problém byl,že byl dobře hlídaný. Jenže na velitelství někdo přišel s nápadem, že malá skupinka by mohla proniknout řetězem hlídek a sklad vyhodit do povětří. A tak byli vybráni dobrovolníci. Šest mužů včetně Dana coby nejlepšího a nejrychlejšího střelce a věčného dobovolníka a specialistu na sebevražedné akce pana Li. Jenže něco nevyšlo a jen díky Danově rychlostřebě se jim povedlo utéct, samozřejmě s celým Bettyswille v patách. Šest dní je naháněli jak smečka šílených psů. Při tom sběsilém pronásledování byl Li vážně postřelen a Dan ho odmítl nechat napospas pronásledujícím. Tři dny ho vozil ve sém sedle, když se Li nebyl schopen sám udržet v sedle a dva dny ho spolu s Jimmem nesli přes bažiny, když se snažili zmást pronásledovatele. Nakonec se vrátili do tábora s Liem v bezvědomí, ale při životě. V následujících několika týdnech se velmi sblížili. Li ho přijal za svého druhého syna a objevil nový smysl života; zasvětit jej do tajů bojových umění jeho rodu. A Dan byl velmi pilným a učenlivým žákem. Byl rychlý a mrštný. Navíc byl i čestný, což se nedalo říci o každém. Velmi rychle vzal za svou etiku a rodinný kodex bojovníka. Li na něj byl pyšný. Stejně, jako byl pyšný na svého syna. Dan rozhodně neměl obavy z rvačky s bloňďatým hromotlukem, naopak těšil se na to, jak se bude zrzek tvářit, až jeho gorilu zmlátí do bezvědomí.