Dopis od starýho kámoše

Jel jsem tuhle ve vlaku a ob sedadlo seděly dvě dívky a bavily se o nějakym svym kamarádovi, že jedné z nich psal, jaké má problémy. A já jsem si vzpomněl na to, že jsem svýho času taky řešil podobnej problém (v mym případě to tenkrát dopadlo dobře, byli jsme pak dlouho spolu, ale to sem nepatří), něco jsem zaslech, něco si domyslel, něco si vyvzpomněl, zkrátka jsem napsal takovej fiktivní dopis, jako doklad toho, že všichni jsme uplácaný ze stejnýho bláta a že se nám přihází stejný příběhy.

Ahoj Markétko
Já mam momentálně lehce průserový období, k průserový škole se přidává komlikovanej život, neřád jeden, nějak si ho ne a ne nemůžu vochočit. Momentálně je to průserová láska k jistý průserový křesťance, která chce se mnou bejt, akorát když jí volá její biologie (hormony zatim naštěstí církev nedostala pod kontrolu), akorát že věří na osudovou lásku a taky na Ježíše Krista, no a já nějak nezosobňuju to, co si slečny plný ideálů přesdstavěji pod pojmem celoživotní osudová láska a muj vztah k tomu frajerovi na kříži taky neni z nejvřelejších. Kromě toho je docela extrémně fixovaná na svoji první lásku či co (kde je mu teď konec) a dosazuje si ho do té kolonky, do který já se nevlezu. Můj průser je to, že voní jako loňská tráva na jaře, tlející listí na dušičky, letní řeka v zátočině, jehličí na vánočnim stromku, venkovskej kostelík, zapadlý vetešnictví a ještě je v tom něco tak divokýho, pach divokejch zvířat a palčivejch divokejch bylin. Já si jí vlastně nenašel, já si jí vyčuchal. K tomu kombinace křesťanský nevinný skromnosti s divokostí, kterou by do ní nikdo neřek (proti ní jseš fakt umírněná), útlou bezbranností a dobrým srdcem..... Mam ji rád a malér je v tom, že je se mnou dokud jí volá její biologie, ale když se nebezpečně přiblížíme k hranici živelný katastrofy, kdy by hormony dostaly o co si říkaj, zavolají jí její ideály, její první láska,  její Ježíš Kristus a ona pak pláče. To mi trhá srdce, protože je tak hodná a tak bezbranná, tak útlá a křehká v mejch dlaních. Pak jí hladím a konejším, jako kdyby to byla malá holčička a umiňuju si, že už se na ní ani nepodívám, protože vidět někoho takového plakat, to se radši houpatr na špagátě, to ti povim. Ona pláče, že bychom nebyli šťastný, že má někoho jinýho ráda a že ho má ráda hrozně moc. Tak jí řikam, že bude všechno v pořádku, že bude s ním a ona mláče, že jsem na ní hodný a že si to nezaslouží a abych jí odpustil, že mi ubližuje. Já jí potom říkám, že jí nemam co odpouštět, že to nebyla její vina, že jsem jí měl nechat na pokoji a nenechat to takhle vyhrotit (ale ono se blbě ubírá plyn, když ti hučí v uších a před očima máš temno s červenejma mžitkama). A ona pláče ještě víc a to už i já pláču, ale většinou jen tak vevnitř, aby ona to neviděla a nebylo jí to líto, protože ona je tak hodná a útlá jak rákos, choulí se ke mně a já bysem jí chtěl ochránit před celym světem, ale nedokážu jí ochránit ani sám před sebou. Takže je to pěkně v háji. Já si nestěžuju, akorát, akorát. No chtěl bysem bejt zase v cajku, ach jo.
Ondřej

---