Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Je velmi časná ranní hodina. Ulicí bloumají jen sněhové vločky provázené ztraceným úryvkem z musik-boxu. Tma se pomalu převtěluje do šera a schovává se do koutů a průchodů. Před obloukem mého okna se mihl neurčitý stín. Je opravdu velmi brzo, i ranní ptáčata ještě šetří silami. Nad město se tiše vplížila inverze a kotelníci s řidiči autobusů se začínají neklidně vrtět v objetí svých manželek, milenek a peřin. Napětí před zazvoněním prvního budíku stoupá, nálada noci houstne, sny opouští naše hlavy do zapomnění. Ale ta zvláštní věc se stala až následující den odpoledne. Jak podivuhodná náhoda a souběh okolností.
37 let. Vrchní revident Jiří Novák. Bez metru schází pouhých dvacet centimetrů do tří metrů výšky. O něco méně vlasů. Šedivý vous, oblek i nápady. Vášnivý šachista. Překvapivě krásná žena a jeden potomek, následník trůnu. Na ulici k nerozeznání od davu. V práci k nerozeznání od svých lejster. Doma v presu. Myslím, tedy jsem.
To odpoledne jsem kráčel po boku svého věčného rivala z černobílých polí, takto profesora na místním pupku vzdělanosti, přítele Karla (ejhle, člověk s velkým K) Znamenáčka na pravidelnou partičku královské hry. Ten jako vždy kromě svých studentů a šachových rarit, nevnímal krásně zataženou oblohu s olovnatě šedým závojem, našlapanou linku č.3 a utržený knoflíček u límce košile. Jdu vedle něj, jedním uchem pouštím příval slov dovnitř, druhým ven a snažím se podchytit jakýsi příjemný, hřejivý a mazlivý bod uvnitř mého já. Někde tam hluboko uvnitř se objevuje cosi ... Cosi. Jak kojenecká ústa se upínají k hrotům matčiných prsů, tak se snažím to cosi polapit. "Hej, ty tam, halo!", kdosi se mnou nešetrně zmítá. "Šéfíku, vstáváme". Nechápajícíma očima hledím na přítele Karla an se mnou třese jak dítě chtivé cukroví bratrovou pokladničkou. "Pusť!, vytrhuji se z jeho pařátů. "Ale, ale, že by ...lááááska nebeskááááá", hlaholí ta zrůda. Lidé se otáčejí kde se co děje, koho to zase přejeli a já jsem to, nač pohoršeně zírají. "Mám nápad, nápadíček!, rozumuje to velké dítě. "Počkej, někam tě zavedu". Mé námitky podložené digitálním zobrazovačem času lehkomyslně odkopává do výklenku s popelnicemi. "Jde se, a basta!" Bržděn pomyšlením na pohodu rodinného krbu, tažen silou metráku živé váhy, pod hrozbou fyzického oddělení mysli od těla jsem se podřídil, zanechav na místě tichou, milou vzpomínku na dětství.
V závěsu za Karlovým sakem jsem zapadl kamsi do temného průjezdu a stoupal zatuchlým schodištěm. Kolem se míhající dveře mi vzdáleně připomínaly něco vzdáleného. Omámen funkčností vlastních kloubů jsem nepostřehl změnu přítelových úmyslů. Již nemínil pádit dál a dál jako nebožák s vyjícími Komanči v patách a snad z toho důvodu náhle zastavil. Dlužno podotknout, že ovšem až po spotřebování mé kinetické energie vložené do nárazu dvou těl o rozdílných hybnostech. "Promiň," ale Karel, změněn jak Lotova žena, nevnímá. Stojí, chřípí široce rozevřené, v očích palčivý žár. Ještě chvíli, a dveře, před nimiž jsme se zastavili, by vypadly z pantů nedočkavostí. Karel se naposledy nepřítomně rozhlédl, pohladil mne po vlasech, zašeptal cosi o opakování trigonometrických funkcí a vešel. Zůstal jsem stát přede dveřmi, které se mi s nenapodobitelným kouzlem stříbrného plátna zabouchly před nosem. Vcelku na nich nebylo nic zvláštního. Snad jen puntičkář by mohl namítnout, že chybí klika, ale mě scházel pouze přítel Karel. Vztáhl jsem ruku, to je tak krásně vznešený výraz!, tedy vztáhl jsem ruku, dveře se samy otevřely a ze tmy vyšel mladý muž v kožené bundě. Opovržlivě pohodil obarvenou hřívou a oddupal. Tak jsem se vzal a přemístil na opačnou stranu dveří. Přede mnou se otevřelo obrovské panoptikum. Nekonečné řady voskových figurín se táhly všemi směry. Zůstal jsem ohromeně stát. Mozek vydal pokyn, nervová spojení ho předaly příslušným svalovým skupinám a já vykročil do nejbližší uličky. Lidi, lidi a zase lidi. Zástupy lidí všech možných barev, typů a velikostí. Muži, ženy, děti. Všechno perfektně vyrobené a ošacené. Jen promluvit. Tu jsem si všiml, že na každé figuríně visí lístek, jmenovka. Zastavil jsem se u muže v černých brýlích a čtu : Petr Mrázek, 28 let, ženatý, 2 děti, slepec od narození, ladič pian. V údivu jsem poodstoupil a zadíval se do voskové tváře. Jako účetní jsem na přesnost zvyklý, ale tohle mne vyvedlo z míry. Evžen Kozakievič, 43 let, rozvedený, 1 dítě, řidič. Marie Lukášová, 22 let, svobodná, bezdětná, sekretářka. Jan Bouzek, 40 let ....Jiřina Alková....Petr....svobodná....učitel....27 let....3 děti.... Úžasné. V tom jakoby čisté nebe pročísl blesk a přikoval mne k zemi. Karel Znamenáček, 33 let, svobodný, bezdětný, středoškolský profesor matematiky. Jmenovka na saku a .. v saku .... a .. v saku .... PROBOHA .... K A R E L !! Přítel a věčný šachový soupeř Karel. Stojí tu v obvyklé póze zadumán, ztuhlý ve vosku.
"Á, pan Novák, vítejte opět u nás!". Hodinový strojek zaskřípal, kola se pootočila a já po svém boku objevil chlápka v modrém overalu. "????" "Klídek, to chce klídek, jak říkáme my latiníci", uchechtl se. Vytáhl odkudsi desky a zalistoval v nich. "Jste tu sice o chlup dříve, ale to nic, něco s tím uděláme. Ten se Vám líbí? Před chvílí ho vrátili. Ale dlouho se tu neohřeje. Víte", spiklenecky se ke mně naklonil," o tenhle typ je velkej zájem. Vezmete si ho?" Hodinový stroj v mém krku opět dostal křeč. "Výborně, tak to hned píšu. Jako obvykle, na půl roku, že?" Vydal zvuk vzdáleně připomínající smích: "ono to stejně na dýl nejde." Bezmocného mne odvlekl do kabinky sloužící snad jako šatna pro odložené golfové hole. Stál jsem tam jako opařený, bez vůle, bez názoru, zimy či horka nevnímaje. "Už to nesu", rozjařeně haleká ten poděs v montérkách a cpe do kabiny také tu voskovou parodii přítele Karla. "Ještě momentíček, tááákhle je to správně ..." Cosi cvaklo, stísněn prostorem jsem byl rázem zalit modrým světlem. Udeřilo mne do očí a plavně katapultovalo do nekonečného prostoru, kde nahoře je dole a dole není nikde. Zmocnila se mne šílená touha mít křídla. Mával jsem jimi a vznášel se odnikud nikam a dál. "Haló, pane Znamenáček, končíme, to víte je tu frmol, další čekají". Rychle jsem připažil. Vytáhl jsem hodinky z kapsičky u vesty a začal je nervózně natahovat. To dělám už od svých studentských let. Podíval jsem se na ně. "Proboha, to už je tolik hodin?. Promiňte, spěchám, hrozně jsem se zdržel. Na shledanou." Ve dveřích jsem se málem srazil s postarší dámou v černém. Její okovaná kabela mne citelně udeřila do holeně. Znatelně kulhajíc jsem sestupoval zatuchlým schodištěm do temného průjezdu, který byl ještě temnější a špinavější než vypadal. Na prahu ulice jsem se zastavil, abych se podíval kde to vlastně jsem. Na vývěsním štítu stály pouze dvě slova. "Půjčovna osudů". Nechápavě jsem zakroutil hlavou nad tímto podivným nápisem. Vyklopýtal jsem na ulici a okamžitě zamířil do restaurace Na růžku, kde na mne můj věrný sok a šachový génius Jiří už určitě netrpělivě čeká.
Písmák