Anděl

Anděl

Tmavý a chladný. Tak tmavý a chladný byl vesmír na počátku, že by ho každý šperkař chtěl vsadit do náhrdelníku a dát té nejkrásnější dívce, aby ho nosila na poprsí místo svého srdce.

Bezejmenný  a sám. Neletí za náhodou, neletí z náhody. Hvězdy, galaxie, komety, planety, měsíce, člověk, bolest.

S člověkem dostal Vesmír své jméno. Začalo se mu říkat Vesmír Nekonečný nebo nekonečný vesmír. Vše od té doby bylo vesmírné i první bůh.

30. duben 2003. Oči jedné dívky vzhlédly k nebi. Viděla velký vůz, sedm hvězd, jejichž světlo doletělo až  k malé louce dvacet kilometrů od Prahy. Oči té dívky se ve skutečnosti vůbec nepodobaly ani jedné z těch sedmi hvězd, byly vyhaslé.

Její přátelé sedí kolem ohně a popíjejí víno. Jiné oči, stejné nebe, stejný velký vůz, stejných sedm hvězd: Straka, Reichel, Hejduk, Výborný, Kaberle, Modrý, Vokoun.

- Řekl bych, že občas hovoříme a mluvíme o věci, kterou máme zato, že dobře známe, a tak člověk, mluví, mluví a mluví, popisuje ji od A do Zet, přijímá názory ostatních, je otevřený, protože je přesvědčený, že ví. A pak se člověk zastaví a má pocit, že neví nic, totální prázdno. To mluvil celou dobu o prázdnu anebo prázdně? Pak že ve vínu je pravda.

Ve vínu je pravda, řekl kdysi opilý mnich a pokračoval ve čtení bible.

Oheň z jediného plamene, z jediné sirky Solo Sušice, osvětloval všem dokola tváře a nad svými žhavými jazyky opékal rakovinotvorné buřty. Opilé hlasy začaly zpívat. Rozvibrovaný vzduch si rychlostí zvuku prorážel cestu vpřed a ozvěnou se vracel zpátky.

Na prašné cestě leželo deset listů. Ležely, jak spadly a vzlétly, jak ležely. Nyní ve tři hodiny a dvacet minut ráno krouží v malém víru nad prašnou cestou. Nejsou vidět, ale kdyby vše ztichlo, byly by slyšet.

V tu samou chvíli, jak katamaran na moři razí si dívčiny nohy loukou cestu. Některá stébla trávy a bodláků se pod tíhou kroků lámou.

Ve vesmíru není rozdíl mezi nahoře a dole. Vesmír nás obepíná ze všech stran stejně jako vzduch, stejně jako ostatní lidi: Stroje na život a na smrt, stroje na myšlenky, stroje na víru, nevyzpytatelné stroje na city, lásku a nenávist, stroje na slova.

Slyší své přátele, tady, padesát metrů od ní, ale vnímá i přátele tam, a nejen přátele, ale i ostatní. Miluje a nenávidí, snaží se myslet rozumně, ale rozum je z části nespoutaný a ona začíná tušit, že ho nikdy dokonale k sobě nespoutá. Chladná logika vína a noci začíná hřát.

Bláznivý nápad nebýt člověkem, ale kým jiným člověk může být?

Mrtvolou.

Proč myslet hned tak cynicky? Je snad mrtvý člověk člověkem?

Byl

Čas minulý

Jsem

Čas minulý

Budu

Čas minulý

Vše vezme s přirozeným taktem náruč osudu. Pohyb mezi Byl a Budu toť věčné stání Jsem.

Ještě že smysly jsou tak jednoduché, vidíme, cítíme, slyšíme a téměř vše umíme různou formou popsat. I dívka, která se divokou loukou vzdalovala od šťastných, opilých hlasů, byla stejná jako my.

Možná ji napadlo nebýt člověkem z pouhé zvědavosti. Možná ji omrzel ten známý - neznámý svět, má pocit, že ji už překvapuje méně často než by si přála. Zná pohledy lidí na ulici, v obchodech, v metru, v kadeřnictví, když čtou knihy, když čtou noviny, když čtou obyčejné časopisy, zná lidské bonmoty, zná  lidské dějiny nato, aby věděla, že převratně se k lepšímu nic nemění anebo nezná z toho nic a poznat ani nechce.

A tak ji napadlo být Andělem?