Beznaděj!

Mám strach. Už zase mě tlačí do kouta. Zase ty hnusné ruce. Zase ten pocit …Vlastně ten pocit je nepopsatelný. Je to výraz hnusu a strachu a nenávisti a všeho škaredého. Já nevím, co proti tomu mám dělat. Já……já mám strach. A slzy tečou každý den a pořád. Ve škole necvičím. Nemůžu se jim ukázat před očima. Mám strach, že mě prohlídnou. A on to dělá stále. Ty jeho nesnesitelné hnusné ruce. Proč? Proč mi to dělá? Už tolik let a já..já nevím, co dělat. Už to vlastně beru jako normální každodenní věc. Přijde, zmlátí mě a pak…….potom zase odejde. A nikdy nezapomene na větu- Miluji tě!!! Okamžitě, vždy všechno ze sebe vyzvracím, ale ty hnusné ruce cítím všude. Maminko-proč zrovna on? Proč mě tak trápíš? Ty snad nic nevidíš? Nevidíš mě? Přehlížíš mě? Nenávidíš mě? Maminko-zachraň mě! Prosím! Proč tady vůbec křičím do větru, když už tolik let….tolik let! Nic nepomůže! Zkoušela jsem vše! Vše! Nemůžu nikam volat. Je stále doma, nepracuje. Přijdu domů a už mě otravuje a ty hnusné ruce. Jednou se zeptal na téma peníze. Plivla jsem mu přímo do očí a on mě zmlátil do bezvědomí. Dělá si se mnou, co chce. Jednou, když mě zase shodil ze schodů, a to velice nešťastně, dokonce řekl, že jsem na něj byla drzá a ve zlosti jsem schválně spadla. Po mém návratu z nemocnice mě zase ztřískal. Já se cítím tak poníženě, nesebevědomě! Já už to nevydržím! Už nejsem malá, abych věřila na prince na bílém koni, ale já přesto věřím! Věřím, že toho…..toho…. zavřou, až zdechne!!!! Já mu to ze srdce přeji!!!!Škoda, že u nás neplatí zákony jako v Americe! Tam bych mu přála elektrické křeslo! Ten…ten…nemám pro něj slova, je tak odporný. A slzy tečou! Jsem na dně! Jsem troska!

          Už toho mám dost. Bude pomsta! Já si ji vychutnám! Musím si ještě vyrobit plán a pak…konečně…! Musím ho vymyslet dnes, místo školy. Sice se to nedělá, ale já jsem výjimka, výjimka přece potvrzuje pravidlo! Celou dobu fingovanou cestou do školy nad tím uvažuji. Nemůžu poprosit nikoho o radu, neví o tom a ani jim to říkat nechci. Musím jednat sama. Čím víc na to myslím, tím víc mám chuť se pomstít v danou chvíli. Úplně se mě zmocňuje pocit nenávisti a odporu, určitě to taky znáte. Uvažovala jsem celé dopoledne a nakonec jsem přišla na nejjednodušší řešení. A vím, jak na to!

         Přišla jsem domů jako obvykle. Bylo mi divné, že je tak klidný. Byl hrozně, děsně klidný! Nevěděla jsem, co je, ale nálada byla truchlivá, smutná a pochmurná. Maminka tady sedí taky a to je divné!! Hledí na mě zkroušeně a smutně. „Co se stalo?“ zeptám se nepřímo obou dvou. „Maminka nechtěla poslouchat,“ odpověděl drsně. Teprve teď jsem se podívala na její ruce a nohy. Byly celé rozedřené a ze rtu jí tekl úzký proužek krve, který se u okna v jasnosti světla jevil jako krásně naleštěný rubín. Seděla tam bezduchá a na pohled tak slabá. Docela živě jsem si ta dvě slova – „nechtěla poslouchat“- uměla představit. Nechtěla jsem na to myslet….., ale nešlo to. Ta hrůzná představa. Běhal mi mráz po zádech, a pak celý den. Celý den tam tak seděla, ani s ní nehnulo jeho řvaní či jeho kopání. Pořád jí tekly slzy z očí. Když si šel konečně lehnout- divila jsem se, nesáhl na mě! Přišla jsem k ní. Byla ustrašená. Když jsem ji chtěla pohladit, cukla sebou a schoulila se do klubíčka. Chápala jsem. Nic jí o tom mém plánu neřeknu, a proto pro mě bude ta pomsta jednodušší.

         Druhý den jsem si všechno pečlivě připravila a zajistila si potřebné údaje. Zítra bude pomsta, ale SLADKÁ!!!

         Pořád na to myslím. Stále a pořád a stále. Celý den jsem se psychicky připravovala. Konečně nastala má hodina. Maminka spí, tudíž mám volno. Sedí tam u televize a přepíná programy. Pije si zase to svoje pivo a čumí. Bože, jak já ho nenávidím, nesnáším, vždyť ty moje pocity nejde vyjádřit slovy! Je mi z něj zase na zvracení! Pomalu jsem ho obešla zezadu.  Úplně do mě ta nenávist stoupá. Vše na něm mě teď štve! Ty jeho pohyby, oblečení, ten dech! Pomalu zvedám pravou ruku, ve které svírám…….. BOD! BOD! BOD! ……….. „Panebože! Co…..co jsem to udělala! Ježíši Kriste!“ a vyděšeně se podívám na své ruce, ve kterých svírám krvavý nůž. „Já……..já jsem zabila……..zabila ho! Panebože!“ a potom bylo temno………