Dotýkáme se...

Dotýkáme se. Pomalu a zlehka skrz mříže. Mám zavřený oči a vnímám jenom ty letmý dotyky. Je ticho a ona je nekonečně jemná, nikdy jsem netušil, že může existovat něco tak příjemně chladivýho, tak uklidňujícího. Tisíce myšlenek, který těkaly sem a tam, se pomalu spojujou v jeden tok, silnej, klidnej a já se jí dál dotýkám přes mříž svýho těla. Tělo je moje mříž mezi náma, tělo je přehrada, která zadržuje ten mohutnej tok a brání v splynutí. Tak se jí jen tak dotýkám. A vychutnávám si tu rozkoš náznaku sblížení a harmonie. Utopila se Zloba a na dno s sebou stáhla i svý dvě sestry, Hořkost a Beznaděj. Jsou navěky pohřbený v hlubinách vědomí, v nejtemnější části a já na ně zapomínám. Cejtím něco neskutečně krásnýho, tak se odvažuju otevřít oči a dívám se. Jen tak se dívám, jak mě Smrt něžně hladí po tváři...

---