Když sníh taje

Petr Fryzelka

Voda teče, vítr fouká, když prší k zemi kapky letí, do půdy se vsáknou, lidský život se nezastaví ať jsi šťastný, nebo smutný, jak vodopád stále padá, aby dole se s rachotem smíchal, lidský život z ničeho vzniká a když zhasne, nic po duši i těle nezůstane, tak jak když sněhové vločky padají, ve sníh na zemi se mění, krásnou bílou peřinu vytvoří. Slunce když vysvitne, najednou se vytratí, nikdo neví kam, nikdo neví proč.

Láska je plachá chytiti do rukou se nedá, naplánovat ani přidržet se nenechá, jak ptáček, který před zimou do teplých krajů odlétá, kdyby ho někdo držel, za pár hodin umírá a odkud přichází nikdo neví a když odchází, nikomu nepoví, jestli se ještě vrátí.

To pro co má cenu žít nejisté máme, přijde samo, odejde kdy se mu zlíbí, já chci žít a já zase milovat, nikdo si nemůže poručit. Jen déšť na teplo je reakce jasná, ale život, láska, nemá žádné pravidla, ničím se neřídí, je jedno jestli je teplo nebo zima, jedno kde vyrůstá,

Když slunce svítí, růže se rozevírá, když lásku má koutky rtů od sebe vzdalují se, když prší strom o kousek poporůstá, když narodí se dítě, rodiče se radují, když slunce nesvítí, růže uvadá, když lásky není, rtům smát se nudné připadá, když vody není ryba umírá,  když dva chtějí nedaří se, smutná tvář každý večer do postele padá.

Jak potůček v řeku se mění, jak pramínek cestu stále novou hledá, stejně život se rodí,  stejně nový a nový osud chystá.

Bez rostlin by zvířata nebyla, bez slunce by rostlina nerostla, bez vody by se slunce odrážet nemohlo, bez člověka by láska nebyla.