Netvor - člověk

Netvor – člověk

Díl druhý

Zrovna procházel kolem nočního baru, kde před mála minutami seděl a popíjel se svými druhy. Cítil až posvátnou zlost k onomu místu. Podíval se oknem dovnitř. Spatřoval stejné tváře jako před tím, jen se mu už tolik nehnusili. Z některých šel strach, třeba z dvou roztodivných lesbiček. Nevěděl čeho se bojí, jen to tak cítil. Ale vůči jiným byl až málem hystericky nenávistný. Přál si je rozervat na kusy, cupovat jejich tělo a trhat jim údy, ještě když budou žít. Pít jejich krev a lízat jejich rány. Drtit kosti i s lebkou, polykat vnitřnosti. Slastně zavrčel.

Plavovláska sedící u okna se otočila. Nic tam nebylo. Světla na ulici svítila, leda občasně problikla. „Dala bych krk za to, že jsem tam něco slyšela,“ řekla při pohledu na své kolegyně.

Skrčil se a zasyčel. Málem si ho ta baba všimla. Pomalu se v podřepu přemístil k dalšímu oknu a napřímil se. Teď měl parádní výhled na DJe, jehož hlavní motto spočívalo v tom, že jakákoliv muzika, která není takzvaně czech made, není dost hodna ani uší posluchačových. ´Tak tenhle bastard jednoho krásnýho dne dostane přes hubu. A doufám, že ne jednou,´ supěl. ´Takový zabedněný omezenec, myslí si, že je středem universa. Chtěl bych být u toho až přijde den a někdo ho stáhne z kůže. Před zraky jeho dětí ho bude kastrovat kleštěmi rozžhavenými do ruda. Trhat mu nehty na rukou i nohou, opici jedné vzpřímené. Srdce by mi při té podívané plesalo v hrudi.´

Ustoupil od okna, tak aby nebyl viděn. Rozhlédl se po ulici – ticho, poklid. Prolomil se v pase dozadu a mohutně zařičel. Teplý vzduch nesl jeho hřmot dál, kde se v dálce odrážel od protějších domů a pak se vracel na místo vzniku mnohokráte zesílen. Napřáhl ruku, zaťal pěst, vší silou udeřil do zdi clubu až béžová omítka stěny dopadla na zem.

Vevnitř jako když utne. Žádný z místních se neodvážil vstát, ba dokonce ani nic říct. Lustry zablikaly. Čtečka gramofonu zaskřípala a hudba přestala hrát, barman upustil poloprázdnou láhev rumu, která s dutým bouchnutím, ovšem bez rozbití, padla na podlahu. Ticho na pěšině.

Zadíval se na svou zkrvavenou pracku. Odřená pokožka proudila kvanta krve, jež se mísila s bledou omítkou. Červená tekutina rozlévající se po kloubech končetiny bránící proti infekcím sražením, však skončila v jeho útrobách, právě když si ruku olíznul velkým růžovým jazykem. ´Tak takto chutná nenávist. Zloba  a vztek.´ zasmál se. Natáhl prsty, jak nejvíce mohl a nakonec s nimi úlevně zapraskal. Zbylou zasychající krev utřel do riflí a zrychleným krokem, s vědomím, že lidé v nightclubu nebudou sedět potichu donekonečna, kráčel pryč.

Rozhodl se přejít ulici, tu se vprostřed zastavil a hleděl na bíle přerušování vprostřed. Na černé silnici uprostřed černočerné tmy zářily lesklé pruhy jako bílý had táhnoucí se do nicotnosti. Obcházel každý obdélník dívaje se na něj. Mhouřil oči, tiše vrčel. ´Každý stejný. Na vlas. Myslím, že kdybych je změřil tak by byly všechny shodné. A nános barvy je jistě totožný. Co nerovnosti cesty? (přejel po asfaltu tlapou.) Sakra. Hladká. To hovoří o jasné dokonalosti. Jak dokáže taková bestie jako je člověk vytvořit něco dokonalého? Bestie, svině jedna.´Zuřil. Padl na kolena a pěstmi bušil do silnice, převážně však do bílých obrazců. Až se patřičně vybil na chladné cestě, vstal rozepínaje si zip od kalhot. ´Myslím si, že kdybych pečlivě pokračoval v porovnávání veškerých obdélníků, tak bych našel minimálně jeden, který se bude lišit! Určitě aspoň jeden!´ Ujišťoval se, když močil na bílé obdélníky. ´Na mě si ty stvůry nepřijdou. Na mě teda ne.´

Přešel na druhou stranu a pokračoval dále v cestě. Sám ani nevěděl, kam chce jít, ale samotná atmosféra okamžiku ho nutila jít dál pod černým nebem posetém hvězdami. Chtěl cítit svobodu, kterou mu žádná místnost, žádný pokoj nemohl dát. Nadechnout se, aniž by cítil osvěžovač vzduchu nebo nějaký umělý deodorant, svěžího vánku s nádechem vlhkosti, která je období mezi jarem a létem přirozená. Směřoval dál beze smyslu, jen se šklebil a cenil zuby na vlastní obraz odražený ve sklech výloh obchodů.

Na první křižovatce uhnul instinktivně doprava. Místní část, do které zahnul, ho přitahovala. Snad proto, že v této části se nacházel hřbitov. Blok, jež procházel, byl tichý a pokojný i během dne. Skoro nikdo sem nechodil, kromě stařenek a starců, kteří navštěvovali své blízké na krchově. Hřbitov halila z ulice mohutná cihlová hradba. Když míjel zeď mezi živými a mrtvými pokrytou popínavým břečťanem, jež byl až nezvykle svěže zelený k místu, které ovíjel, uvědomil si radost, kterou mu přítomnost hřbitova způsobuje.

´Tolik mrtvých lidí, ať už přirozenou cestou či jinak. Zbaveni života, již nemohou ovlivňovat životy jiných, ani hyzdit tvář matičky Země. Rozežerou je červi. Vlezou jim do očí, nosu, uší a jiných tělesných otvorů a budou žrát a žrát tak dlouho dokud tu veškerou špínu nesmyjí z jejich odporných tváří. Mravenci a jiný hmyz roznese jejich těla do nejmenších skulin hlíny, aby nikdy nemohla být složena nazpět. A obratná kusadla té havěti vyleští jejich prázdé lebky do slonovinově bílé barvy, která bude žasnout pod nánosy hlíny ve věčné temnotě, obklopeny těmi, kterými v životě toliko opovrhovali. Ano, tak to je lidská smrt. Až moc dobrá pro některé ukrutníky.´

Třída nebyla dlouhá, takže se brzy ocitl na další křivatce. Náhle zaslechl něco, co připomínalo lidskou chůzi. Rázem zastavil, na okamžik přestal dýchat. S vytřeštěnýma očima naslouchal noční tichosti. Nic neslyšel. Že by se jeho vytříbené smysly zmýlily? Znervózněl. Točil hlavou, hledal jakoukoliv zmínku lidské přítomnosti, čenichal. Nic. Tu najednou uviděl gigantický stín mužské postavy, jak stojí v ulici, která se pojila k té jeho. Stáli tam, oba a pravděpodobně se na sebe dívali. Po chvíli, které čítala několik vteřin, se postava dala opět do pohybu. Zasyčel a běžel pryč. Neměl na ty stvůry náladu. Cítil se skvěle díky nabité svobodě a počasí, které přímo zbožšťovalo noc. A navíc, takovou vazbu, kterou rýsovalo šero, by sám nezvládl. Zlynčovala by ho.  

Silnice pokračovala přes železniční přejezd, tudíž znovu sešel z cesty, aniž tušil proč, a vydal se podél kolejnic. Pociťoval nádherné souznění s přírodou, když se shrben prodíral hustou trávou. Šlehala ho do očí a do tváří, avšak on ji nechal. Rozevřel dlaně a nechal se bičovat i do nich. Stonky travin proklouzávaly mezi prsty a on spokojeně předl.

Vynořil se až na staré průmyslové cestě, která svým vzezřením vypovídala o jasné aroganci cestářů. Nedaleko zhlédl opuštěný park, jež mu v mysli odkryl vzpomínku, kterou léta života pečlivě zasypala tunami šedého písku všedních dní.

´To snad není pravda. Je to on. Do háje, jak jsem jen mohl zapomenout!´ rozběhl se k parku. ´Jasně. Tady jsem si hrával jako malý.´ Už už viděl pískoviště, které bylo skoro na dosah.

Křáp.

´Sakra.Co to je?´ hrubě zavrčel.

Narazil do rezavého drátěného plotu. Vrčel zlostí. Štěkal. Prsty zatínal do ok plotu a lomcoval s ním. Zuřil. Mocně uchopil pletivo plotu, rozhodl se plot přelézt. Když se vysápal až na vrcholek a snažil se zachytit posledního patra plotu, ucítil v ruce palčivou bolest. Pustil se, dopadl na všechny čtyři. Úzkostlivě zavyl držíce se přitom ruky. Pařátem mu zurčela krev v proudech. Sípal a syčel bolestí. ´Ostnatý drát. Ty zrůdy. Jak já je nesnáším. Dokážou jen ubližovat. Stvůry. Monstra. Všechny je zabiju.´

Postavil se zpříma na zadní s rukou složenou k hrudníku a s ještě větší nenávistí k lidem v srdci. Rozběhl se pryč od parku utíkaje po industriální cestě.

Komunikaci lemovala po levé straně řada postkomunistických garáží. Skryl se do jejich mocného stínu, neboť zářivka s velevysoké pouliční lampy ozařovala skoro veškerou plochu cesty. Shrbený se málem plazil podél garáží, jen se nedostat do osvícené oblasti. Nebál se světla, věděl, že mu nic neudělá. Jen ho jednoduše neměl rád. Stejně jako většinu věcí, které mu připomínaly den a denní život mezi lidskou rasou. 

Až se dostal z okruhu nenáviděného světla, tak zas zmizel v hustém lučním kvítí rostoucím podél kolejí. Tam raději zůstal. Lízal si zkrvavenou ruku a kňučel. Skryt v trávě se plížil vedle trati. Po pár minutách narazil na další přejezd za kterým se rýsovala bohatě osvětlená železniční stanice. Usoudil, že by nebylo dobré ukazovat se mezi lidmi, tak tedy opět zahnul a po pusté silnici poskakoval dále.

V dálce se rýsovala silueta velkolepého ocelového sila. Bůh ví proč, mu v mozku vyvstala myšlenka vysápat se tam. Napřímil tělo a rozběhl se. V cestě mu stály keříky jasmínu a ptačího zobu. Vrhl se proti křoviskům, aby se celý podrápaný vyjevil před monstrózním skladem obilí. Dlouho se nerozmýšlel, vyhledal schodiště a po něm vyběhl nahoru. Kovové schodiště pod ním vrzalo, skřípalo, ale s ním to vůbec nic nedělalo. Navrchu se mu naskytl honosný pohled na spící město. Vykročil na chatrnou železnou konstrukci stále se rozhlížející po lehounce osvětleném městečku, táhnoucím se kam oko dohlédlo. Zvedl hlavu a vzhlížel ke hvězdám.

´Tam.´zdvihl poraněnou ruku. ´Tam všude nejsou lidé. A zrovna já musím tvrdnout tady. Na tom nejhorším místě v širém vesmíru.´

Belhal se po horní konstrukci a civěl dolů mezi monumentální válce sila vysoké desítky metrů až došel na konec lešení.

´Tak to je konec.´ pomyslel si. ´Teď už můžu jenom zpátky. Už je jenom cesta zpátky. Zpět do nicoty všedního dne, do života, jež je to mé věčné trpění s nahými, které nenávidím. Nemám jinou volbu než se vrátit. Jít zase zpátky do marnosti života, který nic nepřináší. Jenom smrt. Ach ano, smrt je ta poslední volba, která mi zbývá. To ona mě sem táhla celou tu cestu. Ona mi říkala, kde zabočit a kam zahnout, kde se skrýt a kde zase vynořit. Kam se hrabe život? To slečna smrtka vede naše životy. Do záhuby. Do záhuby? Bude záhuba tak strašná, když bude vysvobozením z žaláře?´

„Nebude,“ řekl a skočil.

´Ale život daný člověku se nenechá tak snadno zničit. Mysl může být oddána smrti, ale tělo, to zrůdné tělo, je zasvěceno životu.´ Zdravá ruka vystřelila a zachytila se okraje skladovacího válce. ´Ach ty bestie na povrchu. Ty schránko, ty skořápko, ulito, ty vězení mé mysli. Mě samotného. Proč? Proč nemůžu ven? Zmizet z tohohle brutálního světa?´

Tekly mu slzy. Druhá ruka se přichytila sila. Vyhoupla se noha a za ní další. Za neustálého pláče a potahování se vydrápal na konstrukci a pomalu se vracel ke schodišti.

´Proč furt nechceš chcípnout? Proč? Odpověz mi! Ty lidská děvko. Zhebni. Zhebni a dej mi volnost.´

Vrátil se na ulici. Na příštím rozcestí zabočil i bez vedení smrti vpravo. Přímo před ním přes cestu utíkal pes. Přikrčil se ke zdi. Šlo vidět, jak z něj číší nedůvěra vůči té šelmě. ´Malá rasa, asi nějaký vořech, zrzavý, vypadá jak  šarpej,´ ale mohl se i mýlit. Pár desítek metrů za ním přicházel jeho pán. Pomalu a v evidentně dobré náladě.

´Dívá se na mě. I ten jeho čokl. Šarpej, fuj, hnusná hříčka lidské nestvůrné fantazie a člověčí bestiality. (kouknul se na majitele) No to snad ne, ten chlap, to není možný.´

Byl to DJ z nightclubu .

„Co čumíš, debile?“ zařval na něj DJ společně se zlověstným psím zaštěkáním. „Nějaký problém? Vyřešíme!“

Zakroutil hlavou.

Přešel cestu. Cítil z něj běs. ´ Jak to, že se ho bojím? Taková padavka. Rozerval bych ho  na kusy jediným chvatem a já se ho obávám. Asi ani nemám právo to zjišťovat. Kde to vlastně jsem? Proboha. Co se to dneska děje?´

Stál před clubem, který před pár hodinami opustil. Kouknul dovnitř. Pořád ti samí. Blondýny i muckající se pár, včetně obou lesb a pana barmana.

´Na této planetě a ani jinde ve vesmíru není místo, kam bych se dostal pryč od lidí. Zvlášť když mé fyzické já je homo sapiens. Není v mé moci oddělit mentální povahu a dát jí volnost. Dokonce si ani nedokážu představit, jak to udělat. Opovrhuji sebou hmotným a zároveň jsem šťasten za to, kdo jsem uvnitř té nestvůrné schránky zvané člověk.´

Zatáhl za kliku a vešel dovnitř.  

KONEC