Tvárně

(Jindrovi)

Normálně se mi v noci zdává hodně věcí. Dneska nic. V hlavě jak vymetýno a na prostěradle ani vlnka. Občas si přeju, aby se sny změnily ve skutečnost, dnes si přeju opak. S některejma věcma se prostě žít nedá. Dostala jsem dárek, který jsem nechtěla, děsí mě a ani úplně přesně nevím, co to je. Chci se ho zbavit, tak ho každou chvíli pokládám na chodník před naším domem, ale vždycky mě tak vyděsí skutečnost, že by si ho mohl vzít někdo jiný, že ho vezmu zase zpátky. Jsem mrkev a nějaká vyšší moc mě strouhá na tom nejjemnějším struhadle. Možná to je velkou plochou mé kůže, možná malou výkonností oné moci, jsem ostrouhaná jen o dvě kila. Nicméně jestli to takhle půjde dál, tak se za pár týdnů budu moci maskovat jako plakát a nebo jako rolička toaletního papíru. Ztrácím rozměr. Ostatní lidé pro to mají jedno slovo, ale já stále doufám, že se mi podaří najít jiný výraz. Šílenství, obdiv, nemoc, cokoli.

Cokoli jiného

Trochu z ruky

stmívá se hrstí

házím zrní

ptačím písním

Trochu hloupě

zvlčili jsme ústy

příkrými slovy

vysklíváme křehkost

Na nejdelší ploutvi

zvířená voda

vyschlého koryta

za slovo nechytá

S plnými ústy

polykám vítr

jediný úsměv

si na radost nezvyká

Je to jen ulita