Lovec 6

Rozhlédl se po okolí. Něco cítil. Cosi, co ho znepokojovalo. Lim zavřel oči a ponořil se do lesního vědomí. Vnímal rostliny, které byly ničeny něčím větším, než jsou laně nebo liška. Spíše to připomínalo malé stádo, problém byl v tom, že když se podíval přímo, nikde nebylo vidět. Zvěř v okolí byla vyplašená. Otevřel oči. Tohle nevypadalo dobře. Vyšvihl se do koruny blízkého stromu. Večerní šero mu nijak nevadilo. Po chvíli to spatřil. Tři pruhy pošlapané trávy, které končily v polovině louky, avšak, neustále se prodlužovaly jeho směrem. Po chvíli zahlédl záblesky aury.

Čaroděj. A nebyl sám. Cítil, jak po okolí pátrá čísi mysl. Stáhl se, aby neprozradil svou skrýš. Tohle opravdu nevypadalo dobře. Znamenalo to Výzvu. Po tolika letech! Ten někdo hledal Lima.

„Nic není věčné,“ pomyslel si. Zkontroloval zbraně a skryt vyčkával. Skupina došla až ke stromům.

„Je blízko, nedokážu říct, jestli ten syčák už o nás neví,“ pronesla tiše žena.

„Nu což, Zito, pustíme se do toho,“  odpověděl muž. „Dagu, Vete, do kruhu!“

Neviditelná clona zmizela a místo ní stáli na louce tři válečníci a kouzelnice. Ta, zahalená v plášti, jež chránil před magickými útoky, se hned pustila do zaříkávání. Mohutný muž, nazvaný Dag se obrátil k lesu, v jedné ruce držel meč a ve druhé nataženou kuši. Druzí dva válečníci se s napřaženými meči rozestoupili kolem kouzelnice.

Zaříkávání pokračovalo. Žena pečlivě pronášela slovo za slovem. Lim pozorně naslouchal, málokdo ještě ovládal tento prastarý jazyk. Čarodějka rozhodila rukama. Objevila se bledě modrá průhledná tabule, vyvolaná z mimosvěta. Do ní začala zapisovat druhou ze čtyř částí kouzla. Ohnivé runy se propalovaly do ledového podkladu. Rudé světlo spolu s modrým vytvářelo divoké stíny.

Lim poznal kouzlo, o které se pokoušela. Rozšířily se mu oči a ruka se sevřela na jílci meče. Kouzlo, které jinému přivodí nekolikadenní bolehlav, ale pro upíra je smrtelné. Musel okamžitě jednat. Rozběhl se po větvi a skočil.

Dopadl do trávy, kousek od Daga. Kotoulem se vyhnul střele a hned zaútočil. Bojovníkovi zachránily život pouze jeho bojem nacvičené reflexy. Přesto nebyl dost rychlý a na stehně se objevil krvavý šrám. Do boje se zapojil druhý šermíř. Lim odrazil jeho útok a znovu zasáhl Daga, který už zřetelně kulhal. Snažil se nějak dostat ke kouzelnici, aby přerušil kouzlo, ale to se mu nedařilo. Navíc k bojujícím spěchal i třetí válečník. Zapraskala větvička. Ze směru odkud přišli se blížila postava. Třetí válečník se okamžitě obrátil aby chránil čarodějku před dalším nebezpečím. Lim neměl tušení, kdo to je, ale byl vděčný, že nemusí čelit všem třem naráz. Dag se dostal příliš blízko k bojujícímu upírovi. Cítil, jak mu do boku proniká chladná ocel. Spadl, z hrudi mu trčela černá dýka. Se zaklením ji vytáhl o odhodil. Přes bolesti se plazil ke kuši. Lim viděl, jak dýka dopadla do trávy. Teď neměl čas zabývat se zraněným bojovníkem. Bojoval už jen s šermířem. Kouzla mu teď byla k ničemu, všichni byli chráněni.

„To jsem Já, Klark“ ozvalo se od přicházející postavy.

„Ty kreténe! Ještě tu kvůli Tobě chcípnem!“ Zařval válečník a vrhl se na pomoc Vetovi. Ten se s největším úsilím bránil útokům. Přesto se mu podařilo několikrát upíra zasáhnout. Zadrnčela tětiva. Limovi se do ruky zabodla střela.

„Ten zpropadený bastard! Měl jsem ho dodělat,“ pomyslel si Lim. Protivník hned využil jeho zaváhání a citelně jej zasáhl do zraněné ruky. Lim se dál bránil a rychle přemýšlel, co dál. Kouzelnice se blížila k závěru kouzla. Zaútočil a pak předstíral, že jej šermíř opět zranil. Spadl do trávy, kde měla být jeho dýka. Nahmatal její čepel, překulil se a z podřepu hodil. Ozval se ženský výkřik. Bojovníci se na chvíli zarazili. Lim toho využil a dal se na útěk.

Louku osvětlila magická exploze téměř dokončeného kouzla. Lim už byl mezi stromy, když jej kouzlo zasáhlo. V hlavě mu vybuchl gejzír bolesti, až se zapotácel. Přesto se udržel na nohou a utíkal dál více po paměti, než že by něco viděl.

Mezitím na louce bojovníci, kteří toho byli schopni přispěchali ke kouzelnici. Ta se držela za břicho a vztekle nadávala. Dýka ji jen škrábla, ale stačilo to k tomu, aby byla vytržena z koncentrace. Magické proudy se propojily, překroutily a pak vybuchly. Ledová deska se rozletěla a způsobila jí zranění na tváři a rukách.

„Sakra, na mě se teď vykašlete, jsem v pohodě. Jděte za ním, ať neuteče!“ Křičela na muže kolem. Pak se jí zatmělo před očima. Přistoupil k ní Klark. Položil obě dlaně na černovlasou hlavu.

„Bude v pořádku,“ řekl po chvíli. „Je jen hrozně vyčerpaná.“

„Vete, pojď, jdem za ním,“ rozhodl válečník. „A ty pomoz Dagovi, pokud to půjde,“ zasyčel na mladíka. „Kvůli tobě se to celé posralo, měl jsi zůstat u koní!“ Otočil se a vytáhl z tlumoku, který při příchodu odhodil několik pochodní. Spolu s šermířem pak vyrazil do lesa pronásledovat prchajícího upíra.

Lim se prodíral kupředu. Toto bylo jeho území, byl však zraněný a nedokázal přes bolest v hlavě použít ani nejjednodušší kouzlo. Už kdysi si vytvořil tajnou stezku a teď se mu bude hodit. Vyběhl po vyvráceném kmeni. Na ten navazoval další. Cesta vedla územím vlčí smečky. To by je mohlo zdržet. Ze skrýše v dutém kmeni vytáhl dýku, kterou zasunul do pouzdra v botě. Meč nemělo cenu brát, jen by ho zdržoval. Od louky se blížily pochodně. Lim zaklel. Vydal se po své cestě a doufal, že pronásledovatelé nebudou příliš dobří stopaři. Krvácel z utržených ran a zanechával za sebou slabě zřetelnou stopu. Po několika mílích se ohlédl. Byli dobří stopaři. „Ještě ne, ještě ne.“ Obrátil oči k nočnímu nebi. Snad ho šťastná hvězda neopustila. Vydal se dál, směrem k řece, to byla jeho poslední záchrana.

Stanul na jejím břehu. Nedávné deště ji rozvodnily víc, než čekal. Nedalo se však nic dělat. Musí se přes ní nějak dostat.

Voda byla ledová, sevřela mu každý sval. Nebojoval s proudem, jen se snažil alespoň občas dostat hlavu nad hladinu. Řeka ho unášela a síly pomalu opouštěly bolavé svaly. Zahlédl strom čnící nad řekou. Snad je zachráněn, pomyslel si. Natáhl nezraněnou ruku a chytil se pevné dubové větve. Pak se prsty smekly po mokré kůře a spadl zpět do vody. Hlava narazila na kámen ukrytý pod hladinou. Ztratil vědomí.

K synovi náčelníka byl povolán šaman. Ten chlapec byl až příliš často nemocný, Narsila to tak cítila. Kdyby ona byla ženou náčelníka a ne ta vyzáblá podivínka, dala by mu silného a zdravého syna. Ne jednoho, ale hned tři. Povzdechla si a vrátila se ke spravování sítí. Velká voda je potrhala a teď byly plné děr. Myšlenky se jí vracely k šamanovi a jeho úkolu. Ne, náčelníkův syn nebyl normální dítě a to nejen díky častým nemocem. Mluvil o věcech, které se nestaly a nikdo jim nevěřil. A taky mluvil o věcech, které se staly. Až později. Ne, vrtěla hlavou nad sítěmi, neměl si tu holku brát. Měli ji zabít a sníst jako ostatní.Mlaskla, když si vzpomněla na ty hody. Přepadli tenkrát menši osadu, chytili několik mužů a žen. Náčelník si však tuto dívku nechal pro sebe, protože šaman tvrdil, že má Dar. Ostatní pobili a díky tomu nemuseli spoustu dní na lov. Stejně, jako teď. U kůlů byli přivázáni poslední tři zajatci, určení k obětování. Před několika dny u večerního ohně se náčelníkův syn zahleděl do plamenů a začal mluvit, jakoby pro sebe. Hovořil o bojovnících rozkopávajících ohniště, o hořících chatrčích a pak taky o válečníkovi, co vystoupil z řeky. Měl divné oblečení, cvakal zubama, pak natáhl ruce a vytáhl ho z hořící chýše. Shodli se, že je to jen báchorka vymyšlená malým dítětem. Přesto další dny měli vesničani své zbraně na dosah ruky a vrhali neklidné pohledy do hloubi lesa.

Když horda přepadla vesnici byli připraveni. Ztratili jen dva muže a jednu ženu. Kdo z útočníků přežil byl uvázán ke kůlům. Museli porazit víc mladých stromků, než kolik je prstů na rukách. Malého náčelníkova synka při té bitvě nezachránil žádný válečník z řeky. Sama pro něj musela vběhnout do chatrče. Pak věřte viděním. Povzdechla si.

Slunce se pomalu blížilo k nejvyššímu místu své pouti a ona měla spravenou sotva polovinu děr na téhle síti. Řeka byla stále divoce rozvodněná. Pluly po ní větve i celé stromy, zrovna kus od břehu plula nějaká kláda. Narsila se podívala pozorněji. O chvíli později se již brodila zpět ke břehu s bezvládným tělem. Její křik přivolal obyvatele, kteří byli nablízku, včetně šamana. Ten přikázal přenést tělo do své chýše. Nedalo se poznat, zda muž žije, avšak neměl mrtvolnou strnulost, kterou Narsila dobře znala. Šaman se s ním zavřel. Z chýše začal stoupat kořeněný kouř a ozýval se mručivý zpěv. Večer vyšel ven a nechal přinést přikrývky, kterými muže obalil. Ženy, které přikrývky donesly pak tvrdily, že cizinec ležel na rákosovém lůžku a byl celý pokrytý potem. Kdyby záleželo na Narsile, byl by již mrtvý a jeho části by se vařily v posvátném kotli.

Bylo štěstím pro Lina, že jeho osud měl v rukách starý šaman, který viděl svět jinak, než ostatní vesničané. Teď se ho snažil přivést zpět k životu. V botě našel dýku a položil mu ji na hruď. Dřív s ní bojoval a síla v ní nashromážděná se přenese zpět do těla. Pomůže tak duši udržet se v těle. Na stěny chýše rozvěsil svazky bylin. Šaman mluvil k bohům, pokládal střídavě dlaně na tělo cizince a občas hodil do ohně byliny. Pot ho štípal do očí a prsty se mu chvěly vyčerpáním. Pak se zadíval někam k nebi. Vyšel ven a přikázal přinést náčelníkova syna. Položili ho na lůžko vedle cizince. Spadl toho rána ze skály a když ho našli téměř už nedýchal. Chlapec měl polámané kosti, vymknutou ruku, ale nejhorší byla rána na hlavě. Navíc se do něj dala horečka. Náčelník zprávu, že chlapec nedožije dvou dnů, nesl statečně. Teď připravoval oběti bohům a jistě vystrojí velký pohřeb. Šaman se přemýšlivě zadíval na své ruce. V dítěti byl ukryt velký duch a kolem těla se vznášela aura nezvyklé šedozelené barvy. U nikoho jiného takovou neviděl. Až dodnes, když Narsil vylovila toho cizince z vody. Měl ji stejnou. Že by bojovník vzešlý z řeky? Šaman vstal a nechal si zavolat náčelníkovu ženu. Bylo nutno spěchat.

Lim se probudil, ale nedal na sobě nic znát. Cítil něčí přítomnost. Začal prozkoumávat své pocity a okolí. V puse cítil hořkost bylin, jinak nic. Nebyl schopen pohnout jazykem ani čelistmi. Ležel na něčem tvrdém, nejspíš nějakých tyčích, usoudil, když se trošku pohnul. Pootevřel oči. Díval se do tváře muže, jehož čas poznamenal stejně výrazně, jako nejrůznější rituální obřady.

„Lepší by bylo ležet a příliš se nehýbat,“ pravil šaman. Lim cítil, jak do něj proudí energie. „Klid, nic Vám tady nehrozí. Zatím.“ Usmál se. „Bohové chtěli, abyste žil, jinak nevím, jak byste to mohl přežít,“ pokračoval. „Jste v pořádku a celý.... teda skoro celý, přišel jste jen o dva  zuby. Na-kum na tom trval, museli jsme je vytrhnout.“ V rozevřené dlani mu ležely Limovy špičáky. Zachvátila ho panika. Chtěl se na staříka vrhnout, avšak jediné k čemu to vedlo, bylo zjištění, že je přivázaný a všechno ho bolí.

Pak to uslyšel. Pocítil to někde vzadu, ve své hlavě.