Vrtkavá zlodějina

Tma. Temnota ho celého halila do svého černého závoje. Ležel na kamenné studené podlaze a pod sebou měl jen trochu špinavé páchnoucí slámy. Všude byla cítit divná směsice pachů. Od neustálého vlhka, které zde panovalo, byly zdi chycené plísní a k tomu se míchal pach potu, výkalů a moči. Už to bylo strašně dávno co spatřil denní světlo, stýskalo se mu po něm a byl pro něj schopen i vraždit.

Zase se otevřela špehýrka ve dveřích a on v tlumeném světle třepotající se pochodně zvenčí viděl, že někdo prostrčil dovnitř kus plesnivého chleba a nádobku s vodou. Byla to ten den jeho jediná strava a tak se na ni ihned vrhnul. Jak rád by se dostal pryč.

Do Královských kobek ho dostala jen nešťastná náhoda, alespoň se tím pořád utěšoval. Byl přeci dobrý zloděj, ale toho zatraceného mechanismu na té truhle si nevšiml. Nenáviděl to tam…

„Bláboly,“ vykřikl mladík a přerušil tak starcovo vyprávění. „Nic než kecy.“

„Je to poučný příběh, posaď se a poslouchej dál, právě ty bys ho měl slyšet,“ odvětil starý muž.

„Nebudeš mi říkat co mám dělat, dědo,“ vybuchl znova mladík. Byl vysoké štíhlé postavy. Měl krátké kudrnaté blond vlasy s výraznou čupřinou, pod modrýma očima a špičatým nosem vyrůstal velice chudý knír. „Pojďte chlapi, kšefty čekaj,“ řekl a odešel ke dveřím, otevřel je a vyklouzl do tmy.

Zastavil se ve stínu protějšího domu a ohlédl se. Nikdo za ním nešel.

„Hlupáci,“ řekl si v duchu, „práce na ně nepočká.“ Ještě jednou zkontroloval jestli ho nikdo nenásleduje a pak splynul s nočními stíny a vydal se na náměstí. Proplétal se uličkami a potom konečně dorazil na místo schůzky.

Náměstí nebylo veliké, ale k v porovnání s vesnickým rynkem na kterém vyrůstal mu připadalo ohromné. Lemovaly ho domy, které patřily obchodníkům, jejich dveře byly pevně zamčené a okna zabedněná.

„Oni se snad bojej, že je někdo vykrade,“ utrousil potichu ironickou poznámku.

Uprostřed náměstí stála kašna a o ní se opírala tmavá postava.

„Zdravím tě Melekare,“ řekla když k ní mladík došel.

„I tebe Imusi, máš všechno?“

„Jistěže, tady máš klíč a tady plánek,“ řekl druhý muž který na Melekara čekal u kašny. „Hodně zdaru,“ dodal ještě, pak se otočil a zmizel v postraních uličkách.

Mladík se podíval na předměty, který třímal ve svých rukách. Klíč byl mosazný, velký a těžký. Zasunul si ho do skryté kapsy a začal se věnovat listu pergamenu. Byl na něm plánek domu, do kterého měl dneska jít. Chvilku si ho pročítal a pak ho zasunul ke klíči.

Přetáhl si přes hlavu kapucu své černé tuniky a vykročil směrem k svému cíli. Nikdy mu nebylo jasné jak jeho přítel získává klíče od domů a ještě méně chápal kde bere ty mapky, ale důvěřoval mu. Spolu byly ve městě elita. Imusova práce byla pozorovat a Melkarova krást.

Konečně dorazil k domu, do kterého se chtěl vloupat. Přišel ke dveřím a zastrčil klíč do zámku. Otočil. Klíč pasoval, Imus zabodoval, řekl si a tiše vklouzl dovnitř. Ocitl se v krásné předsíni. Na podlaze ležel drahý koberec a proti dveřím stály krásně vyřezávané vysoké hodiny. Po pravé i levé straně místnosti byly dveře, vzpomněl si na plánek a zatočil doprava. Dveře neslyšně klouzaly na pantech a mladík vešel do dalšího pokoje. Sloužil nejspíše jako pracovna neboť tady stál stůl a na něm se válela spousta listin. U stěn byly police a skříně, ale těm Melkar nevěnoval ani trochu času. Tentokrát byl jeho plán jasně určen.

Přešel ke svícnu v rohu místnosti a jemně ho pootočil. Ozval se velmi tlumený hluk. Mladík jak ho slyšel, vystartoval a běžel zpět do předsíně, ale místo aby dům opustil otevřel druhé dveře a vyběhl po schodech, které se za nimi skrývali. Chodba v druhém patře nebyla dlouhá a tak brzy doběhl k posledním dveřím. Otevřel je a jen taktak stihl zavírající se tajnou stěnu. Rychle se sklouzl po podlaze a zaklínil zmenšující se škvíru nohama.

Vstal, a znova tajné dveře rozevřel. Za nimi se skrývala malá místnůstka plná různých tapiserií, obrazů a soch. Melkara však nejvíce zaujala malá truhlička, stojící na stolku uprostřed všech těch pokladů. Pomalu k ní přešel a otevřel ji.

Byla prázdná, ale to teď bylo jedno. Do prstu se mu zabodla malá jehlička. Mladíkovi se ihned začali dělat mžitky před očima, pak celý svět zrudl a nakonec zčernal.

Pomalu otevřel oči, viděl, že leží na zemi. Okolo chodily stráže a u dveří stál starý muž.

„Vy,“ vypravil ze sebe Melkar, toho starce přece od něhu znal, jenom si nemohl vzpomenout…

Stařec, cech, příběh, konečně mu to začínalo dávat smysl.

„Á, pán se probudil,“ řekl hrubým hlasem jeden z gardistů.

„No nebude to nadlouho,“ řekl druhý a divně se zasmál. Potom mladík ucítil ránu na temeni a vše okolo se znovu ponořilo do tmy.

Tma. Temnota ho celého halila do svého černého závoje. Ležel na kamenné studené podlaze a pod sebou měl jen trochu špinavé páchnoucí slámy. Všude byla cítit divná směsice pachů.