O Eliščiných nevděčných kalhotách

Vy ještě neznáte Elišku? Inu je to taková malá holčička, se světlými vlásky a šedomodrýma očima. V každém tom oku sedí jeden malinkatý čertík a bliká ještě malinkatější baterkou. Ale to jenom, když Eliška začne zlobit.

Protože jinak je to moc šikovná holčička a se vším si umí poradit. Vlastně skoro se vším.

Má totiž jedno velké trápení.

Její oblíbené kalhoty se někam ztratily a ona je nemůže už dlouho najít. jsou to moc krásné kalhoty. Celé červené, jen na zadních kapsičkách sedí dva žlutí motýlci.

Kampak se asi zatoulaly a proč se přede mnou schovaly, myslela si Eliška a šla se ještě jednou podívat do skříně.

Přišel večer. Sluníčko se schovalo a místo něj se na oblohu vykutálel měsíček.

“Měsíčku, neviděl jsi moje červené kalhoty?” ptala se ho Eliška.

Ale měsíc neodpovídal, jen dál svítil na Eliščinu postýlku, dokud ho nezakryl velký naducaný mrak.

Eliška si zhluboka povzdechla a zavřela oči. Čertíci v nich si popřáli dobrou noc a že půjdou taky spát.

A tak nakonec usnuli úplně všichni. Eliška, její bratříček, hračky na policích, i ty, které se zakutálely pod postel a zapomněly se vrátit. Dvoje malé bačkůrky ospale mžouraly a tichounce vzdychaly, jak jsou unavené. Jak by také nebyly, vždyť běhaly celý den. Také ony vzpomínaly na krásné červené kalhoty s motýlky, které Eliška tak ráda nosila. Ale ať se vyptávaly koho chtěly, bylo to marné. Nikdo o nich nic nevěděl. Kam se tedy poděly?

Tomu byste nevěřily.

Červené motýlí kalhoty totiž byly na sebe vždycky náramně pyšné. Libovaly si, jak jsou hezky červené, jaké mají pěkné kapsičky s motýly a ze všeho nejvíc se jim líbilo, že je má Eliška ze všech svých kalhot nejraději.

Chodili spolu skoro všude. Do školky, do parku a na procházky, nebo když šla Eliška s maminkou na nákup.

A také se rády sušily na sluníčku, když je maminka po vyprání pověsila ven na balkon.

Dodnes se neví, kdo to vlastně zavinil. Snad se Eliščina pravá ručka málo vyspala, nebo měl hrníček špatný den.

Zkrátka a dobře převrhl se a tmavohnědé kakao z něj vyšplíchlo přímo na motýlí kalhoty.

A opravdu. Motýlí kalhoty už leží na zemi a ona si obléká modré s kytičkami. Tak a je to. Modré kalhoty se posmívají:

“Motýlí kalhoty

s hnědými obláčky

nepůjdou do školky,

strčí je do pračky.”

Červené motýlí kalhoty se krčí na zemi a stydí se tak, že jsou ještě červenější, než obyčejně.

“Jen počkejte, vy zlé, také se budu smát, až se umažete,” hrozily kytičkovaným kalhotám, ale kde těm už byl konec. Vyběhly s Eliškou na chodbu a zmizely.

“Pro pána, co si teď počneme. Nechala nás tu ležet, jako nějaký špinavý hadr na podlahu. To se přece nedělá,” zlobily se motýlí kalhoty, ale to už přiběhla maminka, chytila je a šup s nimi do umyvadla plného teplé vody a voňavého prášku.

Motýlí kalhoty div neplakaly. Nejdříve je pomačkali, pak umazali a tady nalevo jim natrhli jednu kapsičku. Motýlek na ní teď vypadá, jakoby chtěl každou chvíli odletět.

Pozdě odpoledne se kalhoty konečně dočkaly. Přišla maminka s Eliškou, ale co to? Vůbec si jich nevšímají. Dál je nechávají ležet v umyvadle se studenou a špinavou vodou.

Až pozdě večer, když už Eliška dávno spala, přišla maminka do koupelny a pustila se do čištění kakaových skvrn. Vzala na ně pichlavý kartáček a kalhoty myslely, že se skvrny leknou a pustí.

“A stejně uteču,” postavily si kalhoty hlavu. “Tady se mnou špatně zacházejí a nemají mě rádi.”

Maminka motýlí kalhoty vyždímala a odnesla na balkon.

“Br, to je ale zima. přece nás tu nenechají celou noc?” vyděsily se zhýčkané kalhoty, když je pověsila za nohavičky na šňůru dvěma červenými kolíčky.

Ten večer foukal silný studený vítr. Opřel se do motýlích kalhot vší silou a zacloumal s nimi sem a tam.

A za chvíli zase a pak ještě jednou.

Tak moc se jim stýskalo po teplé skříni provoněné mýdlem, že si začaly tichounce prozpěvovat.

“Fouká větřík fouká,

tolik s námi houpá.

uletíme jako nic.”

“To je krása,” libovaly si. “Kampak asi poletíme?”

Jenže neletěly nikam. Dopadly na trávník před domem a tam zůstaly ležet.

“Jistě nás někdo brzo najde a odnese si nás domů,” těšily se.

Ale běda. Brzy ráno začalo pršet a sluníčko se ještě neprobudilo. Velké dešťové kapky skákaly z nebe jedna za druhou, padaly do trávy a rozstřikovaly bláto do všech stran. A tak se stalo, že červené motýlí kalhoty byly opět plné ošklivých hnědých skvrn.

A aby tomu neštěstí nebyl konec, vyběhlo z domu malé štěňátko a rovnou na trávník pod keř, kde se choulily zimou Eliščiny motýlí kalhoty. Pejsek se přiblížil až k nim a začal je opatrně očichávat.

“Pro pána, on nás snad sní,” lekly se kalhoty a ještě víc se přikrčily.

Ale štěňátko si chtělo jen pohrát. Postrkovalo červené kalhoty po trávníku sem a tam a důkladně je vyválelo v blátě. Nakonec je vzalo do zubů a uhánělo přes trávník až k chodníku, kde stály v řadě popelnice. Tam je upustilo a běželo zpátky do domu.

Zatím se docela rozednilo a před domem zastavil oranžový popelářský vůz.. Z něj vyskočili dva páni a začaly vysypávat popelnice jednu po druhé.

“Aby nás tak našli a hodili mezi to ostatní smetí,” říkaly si kalhoty ustrašeně.

Všechna zlost je dávno přešla. Ze všeho nejvíc toužily po tom, aby byly zase čisté a mohly odpočívat v Eliščině skříni s ostatním oblečením.

Tolik se jim po holčičce stýskalo. Ale nevěděly, že Elišce je také smutno a že své oblíbené kalhoty pořád hledá.

Hledala je celé ráno a ptala se maminky, jestli je neviděla.

Maminka řekla, že je pověsila na balkon, aby se usušily. Tak se tam Eliška rozběhla a co nevidí.

“Asi je odnesl vítr,” hádala maminka a podávala Elišce žlutou sukénku.

“Ale já chci svoje červené kalhoty,” plakala holčička a na sukničku se ani nepodívala.

Byl nejvyšší čas jít do školky. Eliška se vysmrkala, utřela si uplakaná očka a smutně se loudala po chodníku k silnici..

“Kdepak jste, kalhotky moje, kdepak?” říkala si.

Pak uviděla velké popelářské auto, které právě odjíždělo k dalšímu domu. Popelnice stály pěkně vyrovnané v řadě, jako vojáci a čekaly na nové odpadky.

A tamhle se válí nějaký špinavý, červený hadr.

Eliška je popadla a utíkala zpátky tak rychle, že málem porazila maminku.

Za chvíli už ležely kalhoty zase v umyvadle plném krásně teplé vody a mydlinek a libovaly si, jak je to příjemné.

Konec.