Proč???

Proč???

Každý večer na to myslím.Neumím se té myšlenky zbavit.Mám strach a zároveň se těším.Těším se až, až…..Vlastně to ani neumím vyslovit.Je to nepopsatelný pocit.Každopádně už zítra, už zítra se to dozvím.Musím se na to vyspat, říkám si stále, ale vy byste spali?V takové chvíli?Stále zavírám oči, ale usnout nejde ani za nic!JUJ!

         Konečně!Rozespalá vypínám hrozně drnčící budík.Přece jen jsem usnula.Honem běžím do koupelny, pak zase do pokoje,stále běhám sem a tam, takže jsem do příjezdu školního autobusu nestihla nic víc než jen obléci si punčochy.I když vlastně nevím proč jsem si je oblékala, když stejně vím, že v sukni nepůjdu.Nakonec přece jen jsem autobus stihla, avšak neučesaná a polo zutá.

         A hups!Já jsem v tom včerejším těšením zapomněla na písemku z angliny, ale to snad zvládnu.Hodina H se totiž blíží a já jsem načekaná dost hodně!!!Proč si kruci neumím vzpomenout jak se píše hlasovat a trafika a cukrárna a stydět se???Já to vím!Protože myslím jenom na to,na TO!!!!!

         Samozřejmě písemka dopadla špatně, ale já si to opravím, doufám!Konečně skončil i zempl a začíná velká přestávka.A UŽ!Už se blíží!Nejhezčí kluk z naší školy a jde přímo ke mně!Já se tak těším.Už je tady.Já snad omdlím.Ty jeho oči a ten úsměv ty dolíčky ve tvářích, má krásné vlasy už na pohled, stále si říkám, jak je to možné, že se mohl takhle krásný kluk narodit.Anděl na zemi.A já mám takové štěstí!Má nádherný hlas, hlas jako, jako anděl.Pozorně moc neposlouchám.Přikyvuji všemu co říká.Ach, ta chůze.Jako James Bond, je to James Bond-jak zpívá Božský Kája.Teprve teď odchází a já roztávám.Ohlídnu se a na konci chodby stojí Martinka a přiblble se na mě čumí.Rozhodím před ní rukama a dělám-já nic, já muzikant.A to jí skvěle naštve!

         Celý den jsem nemyslela na nic jiného, než na něj.Jen matně jsem, ale vzpomínala na to co mi říkal.Vím jen, že schůzku máme dneska v sedm v Dolním parku.Ten park není nic moc,ale budiž.Na TO stačí až moc!

         V půl šesté se oblíkám,protože než se tam dostanu je sedm.Mamce hlásím, že se u kamarádky zdržím dýl, že něco nechápu v matice, i když mamce je divné, že něco nechápu, já, její poklad, ale budiž.Tramvaj je poloprázdná a všude svítí světelné zářivky okolních obchodů.Tun,tun-Dolní park.Konečně!Vystupuji plná očekávání a radosti smíchané se strachem.Jen aby mě nikdo nepřepad.Na lavičkách sedí místy občané bez domu,ale připadají neškodní.Na místě našeho setkání však už někdo je.V té tmě(zrovna tam z neznámých a nevysvětlitelných důvodů praskla žárovka ve veřejném osvětlení)rozeznávám siluetu jednoho člověka.V kapse držím zpocenou ruku na klíčích od bytu.Někde jsem četla, že tím můžete hezky poškrábat obličej.Hraji si s klíčem a pomalu je vytahuji z kapsy.Stále je držím při těle, když se ten stín jakoby otočí tváří na mě.Zasvítí mi něčím do očí, což mě na chvíli oslepí. „Eriko?“ slyším důvěrně známý andělský hlas. „Richarde, jsi to vážně ty?Fuj, já se tak bála!“ „To se neumíš ozvat?….Tak pojď!“                                                                                                                                                Vede mě za ruku přes houští do něčeho velkého.Za dne bych řekla do nějaké kapličky, nebo tak něco.Vešli jsme rozvrzanými dveřmi do chladného pokoje.Naše kroky se ozývaly ozvěnou, šli jsme po dlažbě.Bylo tam tak ticho.Měla jsem chuť mu vrazit pusu na tvář, ale neodvážila jsem se.Zabraňovala mi nějaká posvátná úcta toho chrámu.Po několikati krocích jsme narazili na další dveře.Byly rozvrzanější než ty předchozí a tady mě pojal strach.Pohltil mě celou a já se začla třást také zimou, která do mě prostupovala už tehdy, když jsem sem vešla.Sešli jsme dále po chladných schodech snad do sklepa, protože tady byl chlad větší.Konečně jsme vstoupili do posledních dveří.

         Tam na zemi sedělo v kruhu pět lidí.Okolo nich hořely svíce.I v kruhu hořely svíčky.Ti mladí lidé se kolem těch svíček drželi za malíčky, něco nesrozumitelně mumlali a byli dá se říct zhypnotizovaní právě svíčkami. „Tohle je ona, Erika“ říká miláček všech dívek. „Posaď se, Richarde.“ Richard si sedl a ke mně přistoupil ten kluk, ke kterému Richard mluvil.Prohlížel si mně docela s údivem.Pak se mi ve vzdálenosti pěti centimetrů podíval zhluboka do očí.Měl je zelené, tmavě zelené, nemohla jsem od nich odtrhnout ty moje.Jakoby mi něco sděloval.Nechápala jsem to, ale v podstatě chápala.Určitě ten pocit taky znáte. „Rozhlídni se, než začne obřad“rozkázal mi.Nevím proč, ale poslechla jsem.Když si šel promluvit s Richardem okamžitě jsem se zase začala kontrolovat.Ucítila jsem zdejší pach.Byl chladný, a zatuchlý skoro smrtelný!Místnost, která se na tu chvíli stala mým útočištěm byla tmavá.Osvětlovaly ji pouze svíčky.V protějším rohu se něco hýblo, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost, protože za mnou přišel Richard. „Vážně to chceš?Máš šanci se ještě vrátit“navrhoval mi.Jeho oči však mluvily něco víc.Něco jako:raději běž,prosím.Otočili se na mě v tu chvíli všichni.Měli výrazy jako:zůstaň, bude sranda,nechoď!Nevěděla jsem komu věřit.Miláčkovi Richardovi,nebo teenagerům, které vůbec neznám?Budu vypadat jako strašpytel, když půjdu, ale co ten zoufalý výraz? „Jistě, že chci!Nebudu se vracet!“ rozhořčeně vybafnu na Richarda.Ani nevím proč jsem to řekla tímto tónem.Otočil se a vracel se na své místo.Vycítila jsem, ale, že je nervózní.Trápí ho snad výčitky svědomí?Neznámý kluk mě vyzval, ať se posadím vedle něj.Sedla jsem si do „tureckého sedu“ jako ostatní a vzhlížela na neznámého. „Ó Pane náš!Vyzýváme Tě!Přijď k nám!Opět k Tobě přichází jedna Tvá podřadná služebnice, která se chce stát Tvým dítětem!Vzdávám Ti mé tělo!Vtěl se do mě a přikaž nám jak máme Tvou novou služebnici přijmout do Tvého velkého učení!Dej nám znamení!“ V tu chvíli ostatní říkali: „Povstaň Pane náš!Vtěl se do jednoho z nás!Povstaň Pane náš!Vtěl se do jednoho z nás!“a stále to opakovali.Po chvíli najednou zhasla největší svíčka uprostřed kruhu.Ten kluk se začal zmítat ve velkých bolestech.Mlátil se sebou o zem a vykřikoval nesrozumitelné věty a slova.Ostatní pak už jen vykřikovali:Povstaň Pane náš!Povstaň Pane náš!Kluk začal zvracet a zrovna nějaký zvon z velké dálky odbíjel půlnoc.Otočil se na mě a provrtával mě pohledem.Bála jsem se víc než předtím. „Obětujte Mi tu podřadnou dívku!Chci cítit její krev na vašich rukách!Chci ji jako oběť!Oběť!“ vykřikoval neznámý kluk.Ostatní se na mě obrátili, povstali a pomalu se ke mně blížili.Začala jsem ustupovat do černého koutu tajuplné komnaty.Právě do toho kouta, kde jsem postřehla pohyb.Možná tam mě dostat chtěli.Dotlačili mě tam a začali mlátit.Všichni najednou.Chtěla jsem se bránit, ale sama proti 6 lidem?Neměla jsem šanci.Pak……………..?Pak už nevím co bylo.Jen, že mi něčí ruce ošetřovaly zápěstí a krk, ze kterých sálalo teplo.Dále ještě chlad a výkřiky.Jinak nic.

          Otevřela jsem oči.Myslela jsem, že to byl jen škaredý sen, ze kterého se probudím do nádherného dnu, avšak……..sen, to nebyl.Opět jsem byla ve chladné, temné komnatě, do které škvírami ve zdi prostupoval malý paprsek světla.Rozhlídnu se kolem.Vedle mě leží z jedné strany Richard a z druhé……Martina!Z hrůzou se dívám na další lidi, spící v místnosti.Je tam tak ticho, že není slyšet ani dech ostatních.Pozorně se zadívám na jejich hrudníky.Žádný se nezvedá. A pak všude kolem ta krev!!!!Okamžitě jsem vyběhla spletí chodeb až ven.Bylo tam nádherně!Slunce svítilo a vzduch voněl kytičkami.Ale mě to nebylo nic platné.V kapli leželo 6 mladých lidí a ta krev…...Okamžitě jsem utíkala pryč.Chtěla jsem vidět někoho s mobilem anebo alespoň telefonní budku!Už!Konečně!Díky Telecome!Okamžitě vytáčím číslo 155!Haló,tady Erika.V….v dolním…ním pa…parku…v té ka..pličce jsou…….mrtví!!!!!Prosím…..honem,……honem.A to už mi klouže sluchátko, protože se mi třesou úplně ruce a přes ten pláč mi vůbec nejde rozumět!Nevím jak, ale prostě jsem v té budce usnula.Zdál se mi ošklivý sen!Z mého zápěstí a krku stříkala krev, hodně krve!Pak přišla Martina a začala mě ošetřovat.Docela jí to šlo, jenže potom ………… Richard a jako zbaven smyslu začal Martinu surově bít a mě potom taky.Pak se uklidnil, omluvil, začal brečet a usnul.My s Martinou jsem brečely taky a pak usnuly vedle něj.Ble, škaredý sen.   

„Ty asi budeš Erika, že?“ zatřásl se mnou chlapík v oranžové bundě a naštěstí mě vzbudil ze strašného snu.Se slzami v očích tiše přikývnu. „Tak pojď!“ odvede mě plačící z budky.Po cestě mě utěšuje, ale já ho nevnímám.Myslím na ty všechny kluky a holky.Neumím se zbavit pocitu vinu.Mám o ně strach! Jedu v sanitce s Richardem.Vypadá hrozně!Je celý pořezaný!Nemůžu se na něj dívat.Raději se schoulím do klubíčka a pláču.V nemocnici ležím sama na pokoji.Občas přijde sestřička změřit mi teplotu,ale já pořád ležím ve stejné poloze jako před dvěma dny.Dívám se do jednoho bodu na stropě a přemýšlím-

PROČ???