Morcheba - Návrat ztraceného syna

Řekněte mi něco co nevím :-)

Morcheba

 

 

…”psychedelická droga je látka, která,aniž způsobuje fyzickou závislost, nutkavou potřebu konzumace, závažné fyziologické poruchy, delirium, dezorientaci nebo amnézii, víceméně spolehlivě vyvolává takové změny v náladách, myšlenkách a vnímání, které jsou jinak prožívány jen zřídka, například ve snech, při meditacích nebo náboženském vytržení, při jasných záblescích bezděčných vzpomínek a akutních psychózách”

• Lester Grinspoon a James B.Bakalar
• Psychedelic Drugs Reconsidered

 

Sepsal robynson s pomocí boží…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1.ŽÁBY

Druhá Mojžíšova

Sedím tady úplně sám. Nikdo tu není. To je důležitá informace. Nikdo tu nikde není. Jak se to tak mohlo přihodit? Můžu ten příběh vyprávět. Začnu třeba od chvíle, kdy jsem byl ještě Samuelem. Dlouho jsem si myslel, že jsem Samuelem. Když jsem jím přestal být, bylo už pozdě se jím zase stát. Vlastně jsem o to už ani nestál. Je to trochu zamotané. Fakt že jsem to byl já, kdo Samuela zabil, fakt že to nebylo z nenávisti ale z lásky, bych se rád pokusil ozřejmit. Snad se mi to povede. Moje prsty se láskyplně mazlí s klávesnicí počítače, moje prsty, které ale žijí svým vlastním životem. Alespoň když tančí po poddajném povrchu počítačové klávesnice. Nemám nad těmi prsty žádnou moc a o žádnou ani neusiluji. Oni tvoří a já jen přihlížím.

O návratu ztraceného syna

“A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jaká je to pro vás zásluha? Vždyť i hříšníci milují ty, kteří milují je.”

Lukáš 6:32

Autobus najel na koleje, útrpně pohozené v chladném a hrbolatém asfaltu. Zakýval se ze strany na stranu, jako starý unavený hroch a já jsem otevřel oči.

Vjížděli jsme do obce Dvůr Králové nad Labem. Na chvíli jsem spatřil věž kostela s hodinami, na kterých bylo za pět minut půl sedmé. Pak se mi věžička ztratila mezi chaoticky roztroušenými domky toho malého milého městečka. Kdysi jsem se tu narodil a vždy když jsem přijížděl na návštěvu za svými rodiči, sledoval jsem pobíhající obyvatele, jak se míhají po chodnících. Zvědavě jsem větřil, zda li nepoznám někoho ze svých milých spolužáků. Nikdy jsem žádného nepotkal, nebo možná nepoznal. Možná že ani nikdy neexistovali, možná bylo celé moje dětství velikým snem, že kterého postupně procitám.

Statný padesátník, který seděl vedle mne, ještě spal. Než usnul, měl neustálou potřebu hovořit. Všiml jsem si, že lidé mají neustále potřebu hovořit. Ticho je děsí. Ticho je smrt.

Tento muž jel na svátky navštívit svoji bývalou ženu do Trutnova. Trutnov bylo malé městečko, asi dvacet kilometrů od Dvora Králové. Byla tam zima a okolo samé hory.

“Jedete do Trutnova?” Udeřil na mne hned na okraji svátečně nakynuté Prahy.

“Do Dvora Králové.” Otázka odpověď, formální zahájení komunikace. Zřejmě mu bylo zatěžko zůstat sám se sebou.

“Já jedu do Trutnova.” Spokojeně zafuněl a prstem si zajel mezi ohryzek a uzel kravaty. Nebylo třeba aby jeho vědomá část věděla, že do Trutnova nedorazí. Nevěděl to on, nevěděl jsem to já a nevěděl to ani žádný z dalších cestujících tohoto autobusu.

“Jste Trutnovák.” Nevím proč mají lidé potřebu reagovat, vracet úder, komunikovat. Ten člověk mi byl lhostejný, nic jsem od něho nepožadoval, neznal jsem ho a ani jsem ho poznat netoužil. Přesto jsem ta slova vyslovil, s vědomím, že tím otvírám další komunikační spojení. Už dlouho jsem nevěřil na náhodné události. Věřil jsem, že vesmír má svůj pevný řád, byť se nám, nedokonalým lidským bytostem může jevit jako naprosto chaotická změť příčin a důsledků. Má li mít můj život smysl, musí mít svůj smysl i to, že tu sedím s člověkem, který mi chce cosi sdělit.

“Nojó,” usmál se Trutnovák. “Už patnáct let jsem ale Pražák…” Rukou s několika jaterními skvrnami setřel zamlžené okno a potom se prstem a palcem levé ruky krátce potáhl za zplihlý konec rudé kravaty. Ruce poté složil do klína. Na kalhotách se objevila drobná vlhká skvrnka, jak se o ně otřel vlhký hřbet jeho ruky.

“Před patnácti lety mi řekla: “Tak si sbal svých pár švestek a vypadni.”

“Kdo? Vaše žena?”

“Moje žena.”

“Vaše žena v Trutnově. A vy jste si je sbalil a vypadnul.”

“Byl jsem hrdý a myslel jsem si že jsem v právu.” Odpověděl zamyšleně Trutnovák.

“A nebyl jste?”

“Ten vztah byl takový nějaký vyhaslý. Mrtvý.” Podíval se smutně na své ruce.

Vyprávěl mi svůj příběh, který se započal kdesi na silnici mezi Plzní a Nepomukem, před více jak třiceti lety. Na začátku byla smrt. Ale není konec konců smrt nutným předpokladem začátku?

Před třiceti lety mi bylo osm let. Chodil jsem do třetí třídy a byl jsem zamilovaný do Edity, což byla dcera mé učitelky. Byla to první žena, se kterou jsem byl ochoten žít ve vztahu. Nepohrdl bych ani vztahem příbuzenským, hlavně když bych jí mohl být co nejvíce nablízku. Naštěstí se tak nestalo…Proč vlastně naštěstí?

Trutnovák tehdy pracoval jako řidič z povolání. Měl krátce po vojně a byl plný síly a víry v sebe a svoje možnosti. Lidé to tak většinou mívají, pokud to tedy nemají úplně jinak.

Toho dne, kdy se proměnil v Morta, služebníka Smrťe, jej v Plánicích naložili nákladem nevábně zapáchajících pivovarských kvasnic, které měl dopravit do…

“ Smiřic.”

“U Hradce Králové?”

“No. Jasně.”

“Tam jsme jezdili s lodí. Můj otec byl jeden čas fanda do vodních sportů. Než to teda zakázali.” To byla docela příjemná asociace. Léto, motor našeho kluzáku, ladně svištícího po vodní hladině…ach..jo.. kde to je? Kdesi v šedé kůře mého mozku.

Muž pohlédl na svoje ruce, potažené povislou a unavenou kůží. Nestalo se mi ještě, aby mi někdo servíroval svůj vlastní život na cestě mezi Prahou a Dvorem Králové. Mluví – li na mne lidé, není pro mne ani tak důležité co mi říkají, jako spíše co “mi tím” říkají. Zatím jsem netušil, co mi tím muž sděluje a to byl snad důvod, proč jsem jej poslouchal.

“Byl jsem pár kilometrů před Plzní, náklaďák řval a já si akorát říkal, jaký to mám dobrý čas, když najednou zelená škodovka, stovka to byla, vjela do protisměru a pak se ozvala rána…” Mužovi ruce vzlétli jako nepokojný pár motýlů a zase spočinuli na stehnech, kde jim asi bylo nejlíp.

“Já si při nárazu vyrazil zub o volant a potom najednou takové divné ticho…”Trutnovák se odmlčel. Pokaždé když svůj zážitek někomu vyprávěl, stále se vracel do té chvíle. Alespoň jsem se tak domníval podle jeho obličeje, který vypadal pojednou zašle a šedivě. Jakoby se potáhl matným voskem pohřební svíce. Chvíli jsem přemýšlel, co a zda-li vůbec je třeba nějaké moji reakce. Pořád někdo někde umírá. No a co? Zase jinde se furt někdo rodí. Můžu pořád smutnit nebo se pořád radovat.

“Řidič to asi nepřežil že?” Poposedl jsem si na sedadle. Cestování v autobuse není nijak zvlášť příjemné. Je tu málo prostoru a mnoho cestujících. Ještě že nikdo nestál v uličce a nerýpal mne loktem v uchu.

“Nepřežil. Byl na místě mrtev. Ale byla tam ještě spolujezdkyně a tu odvezli do vojenské nemocnice v Plzni.”

“V Plzni? Tam jsem žil sedmnáct let.” Náhody, náhody, náhody?

“V Plzni? Vážně? Jak jste se tam proboha ocitnul?” Jeho zájem byl příjemnou pobídkou pro mé ego. Líbilo se mi, když měl o mne někdo zájem.

“Přiženil jsem se tam.”

“Ach tak.” Muž se na krátký okamžik odmlčel. Domníval jsem se, že vyčkává, jestli o jeho story projevím další zájem. Projevil jsem.

“Aha, to měla docela kliku.” Poznamenal jsem. Řidič autobusu mírně zpomalil a sjel z dálnice směrem na Poděbrady.

“Snad. Je to ta žena, co za ní jedu.”

“Ale. To je zajímavé.”

Muž onu sličnou spolujezdkyni v nemocnici několikrát navštívil. Zpočátku z pocitu nejasné viny na celé události, později s nezastíraným zájmem, který nakonec vyústil ve sňatek.

Mezi lidmi je obvyklé, že konají spoustu rituálů. Rituál svatební je obzvlášť vypečený. Lidé se žení a vdávají proto, že to činili jejich předci. Také v tom hraje roli majetek. Inu to je vývoj lidského druhu. Jinak to nejde. Jsme takové nechlupaté opičky, které dělají to, co dělají ostatní, což je někdy podobné ozvěně, která se vrací skalnatým úbočím zpátky ke svému stvořiteli.

Jaké to bylo manželství? Obyčejné manželství, skládající se z mravenčí práce pro blaho rodiny, formulované tu mírnějšími, tu zase ostřejšími střety obou partnerů. Dovedu si je živě představit. Manželství obyčejných lidí jsou si podobná jako vejce vejci a všichni lidé jsou více či méně obyčejnými lidmi. Na počátku je víra. Po patnácti letech však pojednou víra zmizela a na její místo nastoupila prázdnota, kterou s ním však jeho žena nechtěla sdílet.

Znal jsem tu prázdnotu, byl jsem účastníkem tohoto cyklu.

“Rozvedli jste se?” Vložil jsem doplňkovou otázku. Autobus projížděl tím skvělým lázeňským městysem Poděbrady, aby si našel svoje místo, kde pár lidí vyvrhne a několik dalších polkne. Nedalo se říci, že by jeho odpověď pro mne byla nějak důležitá, nebo jsem si to v té chvíli alespoň neuvědomoval

"Jestli chceš od nás odejít, běž hned! Nikdo tě tu nedrží." Mužova tvář nabyla zlostného výrazu. Úsečný zlý tón proměnil jeho tvář ve škleb v předsmrtné agónii. Pak že neexistuje stroj času. Muž se nyní přemístil o patnáct let v čase dozadu, s lehkostí a graciézností.

Mlčky si tedy sbalil pár svršků a odešel, přetékaje smutnou zlostí, nemající adresáta. Odjel z rodného Trutnova do neznámé Prahy a tak nějak se tam ztratil. Nebo našel. Konec konců člověk nemusí čekat až do smrti, aby mohl pokračovat ve hře na objevování sebe sama.

Ten muž na sobě měl konfekční oblek se sepranými skvrnami od bůhví čeho, s  lesklou a velmi rudou vázankou. Vypadal dost nezdravě. Špatně se mu prý v zimě dýchalo - asi slabší srdíčko,"to víte.." Lukáš (jak se prý jmenoval) se rozhodl tyto vánoční svátky využít jako odysseuv návrat smíření. Chtěl uzavřít dávno vyhaslou kapitolu svého života, s klidem a lidským porozuměním. Alespoň jednou v roce jsme laskavé a smířlivé bytosti.

Měl dceru a ta zase pětiletého chlapce, který byl postižen hluchotou, což bylo samozřejmě smutné. Zatímco muž neustále hovořil, já už hodinu předstíral že spím.

Venku byla zima a sladký sníh. Okna se mlžila a přes uličku naproti mně na nich prstík desetiletého chlapce psal důležité poselství bůhví komu. Vypadal jako můj syn, jeho oči byli plné neklidu a zvědavosti, netrpělivosti a moudrosti. Na sobě měl červený svetr s bílými vzory, který se mu stále vytahoval nahoru a také mu vylézala z kalhot bleděmodrá košile, kterou se mu jeho těstovitově vyhlížející babička vytrvale, avšak neúspěšně snažila zastrkovat zpět do světle hnědých manšestrových kalhot.

"Nemůžeš sedět chvíli klidně?!" Prohodila občas naříkavým hlasem a nervozně se ohlížela po autobuse, jakoby hledala oporu v náhodných cestujících. Nikdo jí ji ale neposkytl. Lidé ospale mžourali a vypadali v mihotavém světle polozapnutých zářivek jako parta umrlců na školním výletě.

Autobus konečně zatočil na autobusové nádraží ve Dvoře Králové a muž se mi sesunul na rameno. Uvědomil jsem si, že je mrtvý. Rudá kravata mu vyklouzla ze saka a visela kamsi dolu mezi sedadla, jako dlouhý jazyk, který muž vyplázl na tento svět. Vrátil jsem ho opatrně na jeho místo a natáhl se nahoru pro tašku. Autobusové nádraží se za dobu co jsem jej intenzivně nevyužíval, vůbec nezměnilo. Jenom jakoby okoralo. To co mi kdysi připadalo velkolepé, nyní bylo provinční. Jakási smutná parodie minulosti.

Nevěděl jsem, jestli mám počkat až všichni vystoupí a pak oznámit řidiči úmrtí jednoho z jeho cestujících, nebo pospíchat na autobus a nechat ten objev na někom jiném. Poslední mi jede za pět minut. Mohl bych ho stihnout. Rozvažoval jsem a čas ubíhal. Lidé vycházeli do mrazivého vzduchu venku a mě nezbývalo, než se také zvednout.

******

Muž s černými kaštanovými vlasy vešel do panelového domu. Rozsvítil světlo a vydal se po schodech do prvního patra, kde bydlel. V chůzi si rozepnul hnědou koženou bundu. V prvním patře se zastavil, aby vyndal z náprsní kapsy papírové kapesníky. Jeden vytáhl a vysmrkal se. Nehty na rukou měl trochu mastné a na jejich koncích bylo tmavé lemování. Použitý kapesník zmačkal do malé kuličky a odhodil mezi zábradlím kamsi dolů do mezaninu. Vyběhl těch několik posledních schodů. Když došel ke dveřím, zhaslo světlo na chodbě. Mohl se natáhnout a rozsvítit, ale neudělal to. Vytáhl klíče, v slabém mihotavém odrazu venkovní svítilny našel ten pravý a snažil se jej vsunout do zámku. Chvíli bylo slyšet šátrání kovu o kov a hned nato se dveře rozevřeli dokořán. Do tmavé chodby prudce vteklo žlutavé světlo z bytu.

"Kdepak si byl?" Dveře otevřela žena okolo pětadvaceti let, na sobě měla béžovou imitaci kožíšku a v ruce držela pletené rukavice.

"Už jsme tam měly bejt před půl hodinou!" Její hlas byl rozrušený, byť lehce kontrolovaný, tak aby se příliš nerozléhal po tmavé prostoře domu.

"Prochy nemoch nastartovat, tak sem ho roztlačoval." Odpověděl muž smířlivým hlasem a chystal se vstoupit dovnitř.

"No ani se neslíkej, najíme se tam." Žena nasupeně vyšla na chodbu a rozsvítila světlo. Zavřeli dveře a vydali se dolu po schodech k domovním dveřím.

"Vod čeho seš tak zasranej." Žena šla za mužem a během chůze mu rukou bezúspěšně čistila umazanou bundu na zádech.

******

Řidič autobusu se na mne vyčítavě podíval, když jsem mu sdělil skutečnost, že můj spolucestující zemřel. Ač provedl několik nesmělých pokusů o jeho oživení, nakonec se smířil s daným stavem situace a volal kamsi na dispečink, což jsem slyšel již z povzdálí, neboť jsem vyrazil na mrazivou cestu do Kocbeře, vesničky kdesi v Krkonoších, vzdálené asi šest kilometrů od Dvora. Pamatuji si, že jednou jsem už takto v mrazivé noci kráčel, tenkrát jsem ovšem byl trochu pod vlivem alkoholu a maje ruce v kapsách kabátu, při uklouznutí na zmrzlé cestě jsem upadl na bradu a nemohl jsem potom asi týden mluvit. Což konec konců nebylo až takové neštěstí.

Učil jsem se v Praze na provozního zámečníka a každý pátek jsem jezdil domů. Vystupoval jsem ovšem v Hořicích, kde studoval na zemědělské škole můj kamarád Jiří a tam jsme se ještě s partou jeho spolužáků opili a pak v povzneseném stavu dojeli krkonošským drakem do Dvora Králové. Tenkrát - jak si vzpomínám, jsem ve Dvoře lezl po osobních autech, stojících v ulicích. Jirkova spolužačka Vendula mě přesvědčovala že to není dobrý nápad a vím jistě, že jsem později již nic podobného nepodnikal. Domnívám se, že stimulem byla právě Vendula, jež byla fajn. Pokud se opila, byla dobrým sexuálním příjemcem a ostatně první ženou, které jsem mohl nahmatat klitoris. Událo se to v bývalé svazácké klubovně a můj prst tehdy prvně pronikl mezi stydké pysky nějaké ženy. Byl to příjemný erotický zážitek.

Cesta byla kluzká a po stranách byli zbytky nahrnutého sněhu. Čekal jsem, kdy mne nějaké auto srazí. Jeli asi tři, dvě mne minuli a to třetí - modrý vartburg zastavil, což byla asi ta nejpříjemnější chvilka za celý dnešní den. Ještě ráno jsem byl otec rodiny, obyvatel města Plzně, sledoval jsem MTV a poslouchal Eminema a jeho "Without me". Vzpomněl jsem si na to, když jsem vstoupil do modrého varťase, protože ta samá píseň zněla i uvnitř.

Pocítil jsem soucit s lidmi, kterým muž v autobuse svým skonem narušil časový harmonogram.

Řidič wartburgu byl muž s kaštanovými vlasy, na sobě měl koženou bundu s mastným flekem na zádech a vedle něho seděla jakási žena v imitaci norkového kožichu. Hodně špatná imitace a špatný den pro ně. Celých deset minut mlčeli a bylo mezi nimi cítit napětí. Vím že světští lidé tím trpí, ale domnívám se, že není na mě, abych si s tím dělal hlavu.

Vystoupil jsem v tmavé vesnici Kocbeře a sledoval, jak se vzdalují zadní světla wartburgu. Ve vzduchu byl cítit odporný zápach jeho zplodin. Vzpomněl jsem si, že auto spotřebuje na tisíc kilometrů množství kyslíku, jako člověk za celý rok. OH, jaký to úsporný biologický tvor. Faktem je, že někteří naopak spotřebují za rok několik aut. A proč konec konců ne? Dávají práci těm co je vyrábí. Takový pěkný konzumní řetězec vytvářejí.

Dům kde jsem prožil svých prvních patnáct let tohoto života byl nedaleko. Stál ve tmě jak smutný sarkofág, už nejméně sto let, vybudován rukou německého starousedlíka. Později byl onen stavitel aktivním komandem nových pořádků - krátce po té hrozné válce - oběšen na stromě, který jsem právě míjel. Mnohem později, někdy v sedmdesátých letech, se u dveří domku objevila jeho dcera.

Lámanou češtinou vysvětlovala, že se v tomto domě narodila.

“Běžte…Tady nemáte co dělat…” Můj otec jí hnal ode dveří "sviňským" krokem, v pochopitelné obavě o své hnízdo. I tenkrát strom jen přihlížel. Byl mohutný. Domnívám se, že by se dalo na jeho pevné větve pověsit mnoho lidí a strom by to ani nepocítil. Dál by lhostejně přihlížel lidskému počínání a kýval mu svými mohutnými větvemi. Zastavil jsem se pod ním. Kolem bylo ticho. Vítr klopýtal po větvích stromů, občas přinesl psí zaštěkání, nebo zvuk motoru spěchavších cestujících.

Síla stromu byla přímo hmatatelná. Dotkl jsem se vrásčité kůry. Kdysi byl celý tento strom maličkým semínkem. Semínko zmizelo a je tu strom. Strom zmizí a bude tu… Cítil jsem pocit semínka, jeho smrt, měnící se v život, strach a odevzdání, zem jako dobyvatele i vlhký a přijímající klín. Hlavou se mi mihla vzpomínka na ayhuascový sejšn v chorvatsku, kde jsem byl umírajícím semínkem, zemí, sluncem i silou pohybu.

"Nikdy nezemřeš" zašeptal strom. Otevřel jsem oči. Vítr, větve, tma, moje unavená mysl, to vše dohromady tvořilo harmonii, která ke mě promlouvala. V nitru se mi rozhostil pocit vítězství. Stoupal po páteři směrem nahoru. Had se probouzel ze svého spánku.

Vykročil jsem s úsměvem k brance. Ucítil jsem pod chodidly praskající ledový škraloup. Energie kterou jsem uvedl do pohybu, se mi vymkla na chvíli z kontroly a já cítil, jak mi noha na kluzkém podkladu ujíždí dopředu. Mozkový kmen, ten mozek ještěra, ano, ten který tak často rozhoduje za nás, zvýšil svoji činnost a vyslal prvé na pomoc i druhou nohu, aby udržela ztrácející rovnováhu, jakož i moji domnělou důstojnost. Vše jsem to pozoroval v bezčasém mžiku, trvajícím několik milisekund. Přispěchavší noha ale na ledu také uklouzla. Ruce se mi rozletěli do stran. Uvědomil jsem si, že stále pevně třímám svoji tašku. Tvrdě jsem dopadl na pravou stranu hýždí a hlavou jsem se zabořil do umrzlého sněhu. Otevřel jsem do široka oči. Všude byla úplná tma a nahoře hvězdy. Už jsem za ta leta ve městě zapomněl, jak vypadá skutečná obloha. Dech se člověku zastaví, zoufale by chtěl - cosi uvnitř by zoufale chtělo udržet tu krásu, zmocnit se ji pro sebe, ego hmatá, lape, ale na tu nádheru nedosáhne. Uvědomí si ji občas, při pádu na ledové krustě a trvá jen několik sekund, než si všimneme, že nás studí prdel a že tu konec konců nemůžeme ležet věčně. Zvedl jsem se zase na nohy a trochu kulhajíc jsem došel těch pár kroků k brance. Za okny jsem tušil chlad a prázdnotu. Možná byla kdesi hluboko uvnitř mne.

******

Modrý wartburg vburácel do podhorského města Trutnova, pod bedlivým dozorem Krakonošovým. Přejel třídu Legii a zastavil před hospodou "U pavouka". Uvnitř sedělo několik štamgastů a popíjelo nejlevnější dvanáctku - Krakonoše za 12 Kč. Byla hořká a svému účelu posloužila.

Muž se ženou vystoupily. Muž vytáhl z kapsy bundy balíček startek a zapálil si.

"Tak poď už" sykla žena. Přešli silnici a zazvonili na jeden ze zvonků u dveří menšího panelového domu.

"Ano?" Ozvalo se chraptivě z mluvítka, přes které se stejně tak jako přes tlačítka zvonku táhl jakýsi "Tag" - někoho, kdo měl pocit, že má světu cosi sdělit, ale že nechá na něm, ať si láme hlavu s tím, co to vlastně má být.

"To sem já mami!"Ano, zcela jistě tam byl vykřičník. Hlas ženy v imitaci byl kategorický. Byla to jedna z dcer své matky. Ozval se bzučák a muž se ženou vstoupili dovnitř. Na schodišti se rozsvítilo a kdesi nahoře se otevřeli dveře. Ve druhém patře muž odhodil cigaretu na špinavé dlaždičky a v chůzi ji bezmyšlenkovitě zašlápl. Vstoupili do bytu ve třetím patře. Na chodbě po nich zbyl jen slabý cigaretový zápach. Špatně zašlápnutý nedopalek vysílal do tmy svůj tichý signál pomíjivosti.

Muž se ženou si v předsíni bytu sundávali svrchní část oděvu a boty, poznamenané slanou břečkou z ulice. V obyvacím pokoji svítila obrazovka a na ní někteří lidé soutěžili o to, kdo je z nich ten nejchytřejší. V pohovce naproti seděl asi pětiletý chlapec. V ruce potřísněné jakousi hnědou pochoutkou držel ovladač jako královské žezlo.

Zvuk u televizoru byl zeslaben. Chlapec jej nepotřeboval, protože byl hluchý.

******

O tom, kdo to přichází z Edómu

Izajáš 63

Měl bych asi něco sníst, už dvanáct hodin jsem o hladu. Jíst ale nemohu. Jakoby se stroj uvnitř mého těla zastavil. Těsně před vrcholem. Je pět minut po půlnoci, devatenáctého dubna roku 2003. Zítra mi bude 39 let a nevím přesně co se to děje. Někde v mé minulosti k tomu všemu co se stalo musí být vysvětlení, musí tam někde být cosi, co jsem přehlédl, protože jinak bych nebyl tam kde jsem. A tak tedy se jen protáhnu, kosti zapraští a dál kladu písmenka do vět, kapitol...

Uvnitř byl cítit vlhký zápach plísně. Dům byl promrzlý na kost. Bylo na mě, abych jej trochu rozehřál. Zapnul jsem elektrický spínač a rozsvítil na zápraží. Baterka tu žádná funkční nebyla a v kůlně s dřívím byla tma. Nahmatal jsem tam několik polen a přinesl jsem si je na zápraží. Kovovou sekyrkou ruské výroby, kterou si onehdy matka přivezla jako suvenýr z dalekého Kieva, jsem se jal vytvářet třísky.

Naposled jsem vyráběl třísky na oheň v Plzni na chatě tchána. Chtěli jsme si zatopit v krbu a já jsem vzal polínko, zapnul elektrickou pilu (ruské výroby) a přiložil dřívko ke kotouči. Dřívko se zaseklo a zuby se hladově zakously do mého levého prsteníku. Kus masa visel na kousíčku kůže, já jsem nevěřícně hleděl na to nadělení a pamatuji se, že mi v hlavě vytanula jediná myšlenka: "a jak to bude s moji kytarou?" Moje žena - lékařka - zhodnotila situaci, posadila mne do naší škody 120 a vyrazila se mnou do nemocnice. Ruku jsem měl zabalenou do pleny některého z mých dětí a neměl jsem odvahu se podívat jak se situace má.

Moje žena je výborná řidička. Vlétla do nemocnice jako tajfun, vytáhla z dřímot doktora sloužícího na ambulanci a vůbec brala celou situaci velice vážně, za což ji budu navěky vděčný. Neměl jsem nikdy tu schopnost prožívat věci okolo sebe na tak vysoké úrovni.

Jako každý muž, zpočátku jsem v opačném pohlaví hledal matku. Podařilo se mi to dokonale. Moje první žena byla dokonalá matka. Moje, jakož i všech lidí této planety. Bylo to její prokletí i požehnání, jak už to většinou bývá.

Neusekl jsem si tentokrát ani kousek prstu.

Zatopil jsem a vyštrachal ještě elektrický radiátor. Zalezl jsem v oblečení pod peřinu a naslouchal bzukotu ventilátoru a praskotu ohně. Teplo bojovalo s chladem a zatím nebyl znám vítěz. Připadal jsem si jako Robinson na opuštěném ostrově. Litoval jsem sebe, jakož i všechny, kteří se mnou byli nuceni přijít do styku. Nemohl jsem plakat, už hodně dlouho jsem nemohl plakat. Schopnost pláče ze mne byla vypleněna pro blaho mé osobnosti. Zatlačil jsem ji na žádost svého okolí kamsi hluboko do svého vědomí, jako cosi nepatřičného, cosi co svět okolo mne nechce vidět.

Dar pláče jsem musel odmítnout, dříve než jsem se dozvěděl o jeho významu pro sebe. Dar zlosti jsem však odmítl již vědomě. Můj otec byl velice zlostným mužem. Snadno se rozčílil a zase se snadno uklidnil. Vždy jsem si říkal, že nebudu jako on. Protože nic pro mne nebylo větším utrpením, jako když se na mne někdo zlobil. Byl jsem citlivý na tu negativní energii a ona mi působila bolest. Rozhodl jsem se, že zlost a nenávist nikdy nevypustím do arény svého bytí. Už jako malé dítě jsem věřil, že mohu být tím čím chci být já, že nejsem determinován čímkoli vnějším, ať jsou to geny či prostředí.

Vstal jsem a vypnul elektrický ventilátor. Teplota již byla snesitelná a vrčení motoru mne rušilo v melancholicko sentimentálním sebetrýznění, ala Laurence Sterne. Zavrtal jsem se opět pod peřinu. Uvědomil jsem si, že se mi chce močit. Nechtělo se mi do té zimy. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi viděl močit otce do umyvadla u dveří. Vím že mu to připadalo nepatřičné, protože se to přede mnou snažil zakrýt. Dodnes jsem však nepřišel na to, proč je to tak nepatřičné. Odpad z umyvadla končil v příkopě u cesty. Vstal jsem a vymočil se do umyvadla. Spláchl jsem svoji zlatistvou moč teplou vodou z bojleru.

Ke své moči jsem měl poměrně kladný vztah. Moje žena mne zasvětila do tajů urinoterapie a byť jsem měl zprvu pocit, že vypít svoji vlastní moč je něco jako zabít spící matku, konec konců to fungovalo a to bylo to hlavní. A vlastně není nic, co bych nedokázal vypít, pokud z toho mohu mít nějaký prospěch.

A propo já... Já jsem souhrnem milionu bytostí, jakýsi správce, ebiteb, rozhodující co je pro nás jako celek dobré, co ne, jsem mozek, nebo vlastně ne, říkám přeci můj mozek, tedy čí, kdo je na první metě, co to vlastně jsem... - Tady někde jsem usnul a tok zmatených myšlenek tím byl pro dnešek definitivně přerušen... No a co.

O Ebiteb

Poprvé jsem se setkal s ebitebem v nikdy nevydané práci Tomáše Akvinského. Před napsáním svého základního díla "Summa theologiae", díla tak důležitého pro vývoj katolické dogmatiky, napsal krátkou báseň "Ebiteb a stěžníci" (1243) Přesné znění si už nepamatuji, ale bylo to něco jako:

Stěžníci bájné Ebiteby

střežící bránu pokání

zmírají v náručí Amiteby

jež plachty na plavbu vyhání

Báseň přežila pouze díky ústnímu přenosu přes několik generací a bůh ví, že o identifikaci tohoto dílka mi nikdy ani v nejmenším nešlo. Důležité pro mne bylo slovo Ebiteba a Amiteba.

Kdysi dávno totiž, když jsem experimentoval s holotropním dýcháním, jsem měl vizi o dvou protipólech jednoho celku, Ebitebe a Amitebe. Nešlo o pohlaví. Jednalo se o aspekt dvou rozdílných energii, které se na počátku velkého třesku rozdělili a v jejichž spojení je ukryt smysl veškerého universa. Jing a Jang, den a noc, to vše jsou jejich aspekty. Spatřil jsem i symbol Ebitebe. Byl to buddhovský lvíček v jakémsi hořícím kruhu. Symbol Amitebe mi bohužel nebyl znám. To je už sedm let. Smířil jsem se s tím, že některé věci v mém životě mi dávali smysl až o mnoho let později. Toto byla jedna z nich.

******

O nářku nad současným ponížením

Jób 30

Autobus vjel na stanoviště v Peci pod Sněžkou. Měl půl hodinové zpoždění. Přesně tolik činila řidičova přestávka. Dveře se otevřeli a z nich se vysypalo několik šťastných lyžařů, kteří již nedoufali, že se ještě dnes dostanou na místo svého určení. Řidič pohlédl na hlouček cestujících, kteří čekali až je naloží.

"Dědek pitomej." Zabrumlal řidič a protáhl se. Zapálil si cigaretu a vydal se na obhlídku autobusu. Jak šel, pohledem přejížděl prázdná sedadla, na kterých před chvílí ještě seděli živé bytosti, které nyní byli pryč, aby se tu mohli objevit jiné bytosti. Jiné a přeci tak stejné.

Došel až úplně k zadním sedačkám, usadil se na ně, natáhl si pohodlně nohy a vyndal z pouzdra na opasku telefon.

"Ahoj Marťásku." Potáhl z cigarety, mírně se při tom usmívajíc.

--

"Nojo, v Peci, ale poslouchej, nebudeš věřit, co se mi stalo."

--

"Ve Dvoře mi umřel nějakej chlápek. Musel sem tam půl hodiny trčet, než si pro něj přijeli"

--

"No nevím, prostě umřel, přišel s tím jeho soused."

--

"To jo, děsivý. Hele, budu muset jet." Jedním okem mrkl na zběsile tikající náramkové hodinky.

--

"Jasně, neboj. Čaues." Muž se usmíval. Cítil se mnohem lépe. Zvedl se a vydal se zpátky napříč svoji lodí.

Na zastávce mrznul mezi jinými také Martin. Špatné boty, špatné oblečení, špatný den. I Martin se podíval na hodinky. Už před deseti minutami měl autobus odjíždět a zatím tam stojí a řidič dělá bůhví co. Kretén jeden bezohlednej. Martin cítil, jak mu nenávist k řidiči stoupá hrdlem nahoru a dusí jej. Tak už pojeď, štěbetala jeho mysl, jakoby jej mohl řidič slyšet. Martin přešlapoval na místě a cítil, že prsty na nohou jsou již necitlivé. Měl si vzít nějaké lepší boty, ale kdo mohl tušit, že tu bude trčet. Vysílal nenávistné signály směrem k temnému autobusu.

Konečně spatřil řidiče, jak přichází zezadu a usedá za volant. Teď konečně vyrazí. Ale řidič se kamsi nahnul a vyndal láhev minerálky. Martin zasyčel, oči upřené na řidiče, jakoby jej chtěl hypnotizovat. Konečně se ozval zvuk startovaného motoru. Martinovi zněl jako rajská hudba. Cítil jak se jeho hněv proti řidičovi obrací ve vděčnost. Jak se autobus rozjel směrem k zastávce, cítil oddannost k tomu poslovi, tomu andělovi, který jej vykoupí, již za nekolik vteřin jej vykoupí z jeho utrpení. Autobus elegantním obloukem najel před netrpělivý hlouček lidí. Zastavil a otevřel dveře. Martin zasunul pravidla bontonu kamsi hluboko a daleko a vmáčkl se jako první do otevřených dveří.

"Praha."

"Stošedesát."

Zkřehlou rukou se snažil z peněženky vyjmout požadovaný obnos. Přímo cítil tlak zbytku potencionálních cestujících. Uvědomil si, jak jej v duchu proklínají za jeho nešikovnost a snažil se celou operaci urychlit. Kovová dvacetikoruna mu však vypadla a zakutálela se kamsi pod sedadla. Chvíli rozvažoval, má li se jí vydat hledat, ale pak vyndal dvouset korunovou bankovku a podal ji řidiči. Dostal jízdenku, nazpátek a pak se chvatně vydal hledat toulavou minci. Bylo mu pojednou strašné horko, ale chtěl minci nalézt dříve, než bude autobus obsazen.

******

Šest hodin večer

Přicházeli pomalu průsmykem mezi kopci jako lidé, kteří jsou neradi, že končí jejich pouť. Jedenáct mužů oblečených v bílém, sandály zaprášené od křídových kamenů na cestě, okraj šatu ztmavlý prachem, na tváři starosti.

Knihu den kdy zemřel Kristus od Jima Bishopa mi daroval přítel kněz, uklouznuvší na slupce alkoholového opojení, s nímž jsem se seznámil v Apolináři. Jedenáct mužů bylo dozajista jedenáct apoštolů. Dny jejich gurua se chýlili ke konci a jim stále okolní svět kreslil na tváři stíny starostí. Nedokázal jejich srdce naplnit klidem a sílou? Četl jsem dál.

Ježíš se díval na město s láskou. A toužil po něm. Až dosud se je vždy snažil získat a cítit s ním

Jen obyčejná snaha po moci nad ostatními. Není lemována vždy jenom tím nejušlechtilejším úmyslem?

...a Jeruzalém se vysmíval a pochyboval o upřímnosti jeho snah. Teď se ho město bálo - alespoň jeho malá, ale významná část a ukládalo mu o život. Večerní vánek pohyboval jeho šatem a deset apoštolů se dívalo na jeho tvář ve snaze vyčíst z ní něco jiného než zármutek.

Takže byl Ježíš tak jako ostatní lidé, ve vleku svých tužeb, tužeb ovládat pořádek a chod veškerenstva na této zemi, panovat jen silou myšlenky, čisté do míry čistoty svého nositele. A proč konec konců ne? Je tu pro všechny to velké sladké jablko, každý muž má právo zkřížit své kopí s párátky ostatních. Všichni hrajeme své hry.

Zavřel jsem knihu. Žádné slovo, nám nesdělí nic víc, než cosi o zmatené mysli jeho autora.

Bylo šedivé ráno. Kamna byla vyhaslá a studené stránky knihy mne studili do prstů. Nikdo nám nemůže sdělit něco co nevíme. Je - li příliš brzo, nepochopíme. Je - li příliš pozdě, neoceníme. Nechtělo se mi vylézat z vyhřáté postele, ale cítil jsem, že rozdíl mezi teplotou mého červeného nosu a ostatních částí těla je již tak veliký, že se stává nesnesitelným.

Vstal jsem a vzal z chodby kyblík od vazelíny, který byl ze čtvrtiny zaplněný popelem. Vymetl jsem z kamen zbytek včerejšího popela a rozdělal nový oheň. Našel jsem nějaké plesnivé sáčky s čajem a hodil je do hrnce na plotně. Proštrachal jsem trochu skříňky a objevil ještě zbytek okousaných špaget. Pravděpodobně tu přeci jen nějací obyvatelé byli, jen o sobě nedávali příliš znát. Asi měli s lidmi špatné zkušenosti.

Pamatuji se, že když jsem byl malý chlapec, měl otec vzduchovku, se kterou dokázal dlouhé minuty nehnutě sedět na židli a v příhodný okamžik vypálit brok do nebohé hladové myšky. Nelovil z hladu, spíše opět chránil dobyté území.

Podlaha ze starých parket popraskávala, jak jsem přecházel po kuchyni. Byla to místnost čtyři krát tři metry, která nám sloužila jako kuchyň, jídelna, obývací pokoj a mému otci jako ložnice a někdy i dílna. Na severní stěně byla stará a ošuntělá kuchyňská linka, která patřila v době své slávy některým z bohatších příbuzných. Jako malý chlapec jsem dědil vše po svém starším bratrovi, jako dospělý jsem dědil po konzumnějších příslušnících rodiny. V domě byla ještě studená koupelna a bývalá ložnice s tisíce skříněmi, ve kterých měla moje matka nashromážděny různé hadříky co se jí všelijakým řízením osudu dostaly do rukou. Vlastně tu byli ještě dvě místnosti, které ovšem nebyli příliš obyvatelné, alespoň nyní v zimním období, kdy plíseň a prach nadmíru dráždili můj městský nosík.

Popíjel jsem si čajík, přikusoval osolené špagety a zdálo se, že mi konec konců nic nechybí.

"Všechno co potřebuješ máš neustále na dosah." Zaznělo mi v hlavě. Oblékl jsem se a šel jsem na dvorek do chlívku pro trochu uhlí. Moc ho nebylo, ale na pár dní vystačí. A potom? Kdoví co bude potom? Já tedy rozhodně ne.

O Abímelekovu kralování

Soudců 9

Dům s číslem popisným 140 měl komín, ze kterého se stejnoměrně odvíjel svitek kouře z olejového kotle. Zajišťoval svému majiteli pohodlí městského životního standardu v podmínkách horské koncentrace příjemně jehličnatého ovzduší. Okna byla zvenčí pokryta jinovatkou a zevnitř orosená. Teplota uvnitř se pohybovala okolo 29 stupňů celsia. Teplota venku dosahovala -10 stupňů celsia.

Za okny s malými skleněnými tabulkami svítilo několik tlustých svíček žlutavé barvy. jejich plameny se komíhali v podivném tanci, za zvuku pomalé písně v podání Xaviera Aiidoa "Bischen nehmen".

Stěny místnosti byli zaplněny poličkami, na kterých se mezi knihami povalovali různé tretky. Na zemi byl zelený koberec s krátkou střiží, na němž se povalovali části oděvu, smíšené s náčtrtky a papíry, potřísněné barvami.

Strop místnosti byl zakryt obrovským šátkem s esoterickými vzory, uchyceným po stranách lněným tkalounem ke hřebům ve zdivu a visící vprostřed směrem do středu místnosti, jako obrácená pyramida. Pod ním bylo dřevěné pódium, a na něm stála rozměrná postel. Pódium bylo větší po celém svém obvodu než postel a na okraji mělo vyřezávané zábradlí. Dolů k podlaze vedly široké dřevěné schody, vyleštěné a trochu prošlapané ve svém středu.

Postel měla rozměry dvakrát tři metry a přes celou matraci byl přehozen černý vlněný přehoz s bílými hvězdičkami. Na něm ležela mladá žena s pravidelnými rysy v obličeji a křehkou postavou. Prsa i když ležela na zádech, tvořila pěkný pevný tvar, což hovořilo pro silikonové šílenství a nebo vynikající práci "Univers".

Ruce měla nad hlavou, pokrytou krátkými hustými bílými vlasy a obě spočívaly jako dva ospalí hadi na okraji obří pelesti, s prsty směřujícími kamsi do sytě svěží zeleně koberce.

Jemné tetování čínského draka, umístěné nalevo od pupíku, se v ladné křivce smýkalo směrem k pohlaví a ocas draka se ztrácel kdesi v tenké lince pečlivě upraveného ochlupení, uhlově černého zabarvení.

Dívka měla nohy mírně pokrčené, tak že kolena byla asi 40 centimetrů vysoko a 63 cm od sebe. Kůže byla hladká, jemná a porostlá světlounce stříbrným chmýřím.

Krásné štíhlé nohy byli zakončeny chodidly, na kterých se pohupoval stříbrný řetízek.

Nehty byli nalakovány slabě modrofialovou barvou a na levém malíčku se barva již mírně odírala. Nehty na rukou byli bez laku, čisté a upravené.

Dívka otevřela zarudlé oči a pohlédla na muže, který seděl v tureckém sedu po jejím levém boku. Bylo mu 41 let, měl svěží snědou pokožku, krátce zastřižené vousy a světle hnědé kaštanové vlasy ke krku. Na něm se mu houpal zlatý křížek. Jak se vrtěl aby odklepl popel z jointu, křížek se mu přilepil nad pravé ňadro. Vtáhl se zavřenýma očima kouř do plic a zadržel dech. Dívka natáhla ruku, ale muž jí neviděl. Čas se jakoby zastavil. Ležící dívka s nataženou rukou, jako by vyzívala osud k příchodu a muž, sedící bez pohnutí, nahý a urostlý, oba vyplaveni sem, daleko od klokotu velkoměst, vyvržené naplaveniny zvyků a rituálů.

Hudba zněla prostorem a chloupky na mužově těle tančili tanec souznění a harmonie. Otevřel oči a podal jointa dívce. Kouř vyfoukl směrem k symbolům na šátku, který pro něj nyní byl barevnou hostinou. Vnímal barvy a pocity které vznikali jak vlnky na pobřeží, nechal je sebou procházet kamsi dál a hlouběji. Položil ruku na drobný pupík dívky. Ucítil hladkou a teplou kůži, svoji ruku, která se spojovala s tělem dívky, rozeznával mizení pomyslné hranice mezi dívkou a svou rukou.

Potáhl znovu z podaného brčka a podával jej dívce. Dívka se nepohnula, jenom se usmála a rukou udělala plavný pohyb, jakoby svou dlaň s prsty vypustila do krátké taneční kreace. Ruka opsala ladný oblouk a vrátila se zpátky na pelest jejich lože.

Muž odložil zbytek smotku do popelníku ve tvaru ploché mušle. Trochu popela se při tom vysypalo na deku. Sklonil hlavu do klína dívky a ta přivřela s lehounkým úsměvem oči. Propnula celé tělo do luku, aby energie mohla proudit do všech meridiánů. Cítila se jako list unášený proudem vlídné řeky, směrem k laskavému lůnu mohutného oceánu.

Ucítila strniště muže na svém ohanbí. Úsměv opět nakrátko roztančil její tvář. Položila mu ruce zlehka a něžně na hlavu. Muž vdechoval vůni vlahého pohlaví a něžně jej rty kontaktoval. Jazykem a celými ústy poznával tvar, chuť a energii klitorisu sladce vrnící dívky. Jak se nořil jazykem do pochvy, ucítil erekci. Čas se zastavil a nebylo kam jít. Bylo jenom jedno dlouhé teď a tady.

Za okny se probouzelo ráno a zvědavě nahlíželo, jak mužovo tělo přikrývalo křehké tělo dívčino, jako sněhové vločky se polibky tříštili o vlhkou kůži bělovlasé dívky. Její slabé mručení bylo jako tichá píseň harmonie a odevzdání.

Když do ní muž vstoupil, ucítila mohutný příval energie, který ji přeběhl po páteři směrem k hlavě. Musela se několikrát rychle nadechnout, aby nalezla rovnováhu. Křehkou rovnováhu na pokraji orgasmu, onoho záblesku boží přítomnosti. Vydechla vzduch z plic a pomocí bránice vytlačila zbytek. Hudba ustoupila do pozadí a cítila jak se rovnováha vrací. Pustila do plic čerstvý příval vzduchu, nejprve do spodní části břicha a postupně nahoru. Jak se plíce zaplňovali kyslíkem, vzrušení, jako nekonečná spirála opět stoupalo do nebeské výše. Těsně před vyvrcholením opět prudce vydechla. Muž se ani nepohnul. Nehnutě byl vetnut do křehké dívky a vnímal jenom stahy její pochvy. Dívka ač jakoby se ani nepohnula, přelévala energii z muže do sebe a zpět. Cítila jeho srdce, jak pulsuje uvnitř ní, v naběhlých žílách jeho penisu.

Muž cítil jak mu od kostrče vzhůru stoupá horká bolest. Slastná, opojně horká bolest. U pupku se zastavila. Muž si uvědomil, že má nohy křečovitě napjaté a třesou se mu vysílením. Uvolnil je a horký had se vydal páteří vzhůru. Nekonečně pomalu se pánev muže vzdalovala od pánve ženy. Cítil vnitřní teplo dívky a ztratil poslední vzpomínku na to čím nebo kým je, nebo byl. Byli jen dvě energie, které kolem sebe kroužily, prostupovali jedna druhou, spojovali se, rozdělovali a těla, jejich identity zmizeli kamsi do bezčasového prostoru.

Oba zemřeli bez slůvka odporu, odešli rovnou do nebe, aniž by cokoliv tušili. Nebyl tu nikdo kdo by hodnotil, soudil, nebo rozmýšlel. Byl tu jen dlouhý orgasmus, natažený vykouřeným THC do hloubky a výšky.

"Etien." Muž řekl jméno dívky klidným a tichým hlasem. Ležel hlavou u hlavy dívky. Dívka možná spala, možná ne. Měla zavřené oči a nehýbala se. Jen znak "ebitebu" na stříbrném řetízku levé nohy se hýbal v rytmu jejího srdce, pumpujícího krev do cévy pod kůží, dávaje tak najevo její přítomnost na tomto světě.

******

 

Oblékl jsem si na sebe nějaké staré hadry a vydal jsem se do kůlny, abych naštípal další dřevo. Bylo ho tu dost. Moje matka, ještě když tu bydlela, si dělala spoustu zásob. Hodný pan Sychera se postaral o nařezání a konec konců i o matku. Po smrti otce se odstěhovala k němu do Dvora Králové, kde žijí v domku u zoologické zahrady, což má jistě nějaké výhody, byť si momentálně neuvědomuji jaké.

Nasekal jsem nějaké dříví a vydal se na obhlídku zahrady. Moje a sousedova zahrada nebyla oddělena plotem. V rohu zahrady, kde byla nevysoká hromádka kompostu, byl nafoukán bělavý sníh a tvořil malé pohoří. Vítr jej vždy nafoukal do tohoto kouta a já jsem jako dítě skákal do peřiny měkkého sněhu, promočený a zarudlý...

Ozvalo se skřípnutí dvířek u souseda, jakéhosi malíře z Prahy, který tu trávil mnoho času bůhví čím a bůhví s kým. Na zahradě vedle té mé měl postavenou boudu z prken, jejíž dveře se zprudka otevřely. Pára která se vyhrnula zevnitř ven, mi napověděla, že se jedná o saunu, nebo něco podobně horkého.

Ven vyběhlo asi pětadvacetileté děvče, s bílými, krátce střiženými vlasy a jakýmsi tetováním, které se ztrácelo mezi chloupky uhlově tmavého klína, sestřiženého do svislé čárky. Nebo snad vykřičníku?

Jsem si jist, že její oči zaznamenali mou přítomnost, výraz ve tváři se jí však vůbec nezměnil. Jak probíhala okolo mne, uvědomil jsem si, že tetování je čínský drak a že je mi nějaký povědomý. Směřovala zcela jistě k sněhovému pohoří. Od jejich bosých nohou odletovali kousky sněhu. Cítil jsem jak mi vlhké vločky spočinuli na tváři. Její hýždě kolem mne prolétli ve vzdálenosti několika centimetrů. V běhu se odrazila a jako dravá šelma vyskočila, prolétla mrazivým vzduchem a zabořila své tělo do křupavého sněhu.

Odhadoval jsem, že zvuk který přitom její hrdlo vydávalo, byl projev nezmírné rozkoše. Konečně na mne pohlédla a na tváři se jí rozlil mírumilovný úsměv chycené laně, hrdé a krásné. Soused se vyřítil nejprve v závěsu hned za dívkou, ale jak mne spatřil stát jako solný sloup v zasněžené zahradě, zarazil se a omezil se na nabírání sněhu ze země a masírování růžolící pokožky.

"Ahoj, já jsem Shapiro. Ty tu bydlíš?"

"Někdy. Přijel jsem včera."

"Tak to jo. Nevadí to?" Hlavou kývl k dívce.

"Já jsem Samuel." Podíval jsem se na dívku a přitom jsem zavrtěl hlavou ze strany na stranu.

"To je fajn. Tady na vesnici jsou lidi trochu průdi."

"Vážně?" Oči jsem nespouštěl z dívky.

"Shapiro, už si viděl někdy takový oči?" Otázala se hlubokým a přeci křehce ženským hlasem dívka ve sněhu.

"Neviděl Etien. Co kdybychom toho kouzelníka pozvali na večerní quicken?" Etien se na mne podívala.

"Přijde rád. Viď Samueli?" Znovu se usmála. Z jejího výrazu nebylo možné odvodit, že leží ve zmrzlém sněhu, na konci roku 2002

Pohlédl jsem na Shapira. Jeho tvář pro mne byla nečitelná, ale oči byli klidné a jasné.

"Jasně rád." Usmál jsem se na oba a obrátil se k odchodu.

"Buď tam kde jsi šamane." ten hlas jakoby patřil někomu mnohem staršímu. Medově tekoucí v chraptivé hloubce ženské přirozenosti. Ohlédl jsem se a naposled pohlédl do jejich očí. Na okamžik jsem měl pocit, že jsem v nich objevil pobídnutí k něčemu, ale netušil jsem k čemu. Slyšel jsem ještě jejich hovor, ale nerozuměl jsem o čem debatují. Za chvíli zmizeli v domě a já konec konců promrzlý na kost také.

******

O kwikování

Quicken (kwiken) byl název pro činnost, pro níž český ekvivalent by mohl být "oživení". První kwiken party jsem absolvoval asi tak před osmi lety. Spočívalo ve vdechování oxidu dusného z bombiček na výrobu šlehačky. Plyn byl lidem nazýván ze zřejmých důvodů Rajský.

Dalo se při jeho použití zažívat změny vibrační úrovně vědomí. Z počátku byli informace ve střízlivém stavu nepřístupné, ale člověk je odolný organismus a mozek plynu brzy přivykne. Je dobré projít průpravou jogína, nebo dlouholetého huliče, protože je důležité co nejdéle v sobě udržet onu zázračnou substanci a je nasnadě, že plíce se nedostatku kyslíku poněkud vzpečují. Působení je velice rozdílné, podle toho, na jaké úrovni vědomí se právě nalézáte. Viděl jsem různé reakce, od hloupého chichotání začátečníku, po zasněné pohledy zkušených, či dravého vzestupu mistrů. Je zřejmé, že plyn bylo možno využít dobře k práci s vědomím, ne snad s takovou razancí jako LSD, ale na druhé straně s velice rychle odeznívajícími účinky. Tak jako u ostatních psychedelik, bylo důležité při settingu prostředí a společnost. Byla - li vaše mysl ještě křehká, nebylo radno kwikovat s neznámými lidmi. Na druhé straně jste se nedopouštěli žádného trestného činu, plyn si bylo možné opatřit legálně a v dnešní době je dokonce nabízen na techno párty z bomb v balóncích. Uživatelé sice nemají ponětí o principu a dopouštějí se spousty chyb, nicméně plyn nakonec každého postrčí na jeho cestě, ať již vede do pekla či do nebe. Osobně jsem dával přednost používání bombiček než balónků, neboť při jejich výměně bylo zapotřebí zapojovat obě hemisféry a účinek byl tak trvalejší. Na druhé straně jsem se v Bohnicích setkal s lidmi, kteří plyn vinili ze své situace. Ale tak je to u všech drog. Lidé si neuvědomují, že droga z vás nemůže nic udělat. Pouze odkryje to co v sobě máte pohřbeno. Odstraní škraloup společenské přetvářky a obnaží vaší přirozenost, což je přiznávám často dosti tristní pohled. Ještě jsme jenom nepatrně vzdáleni od svých zvířecích předků.

K požití bombiček se používal tak zvaný sledge (sledž - saně), což byla většinou sodovková láhev z umělé hmoty. S těmi na šlehačku, kovovými, jsem neměl příliš dobré zkušenosti. Viděl jsem i upravené sledže, s filtrem, zamezujícím vdechnutí nečistot, které se při výrobě do bombiček dostávají, ale byl jsem ze staré školy a nebylo to prostě už ono. Nejlepší bylo mít sadu Sledžů, v různých barvách, podle čaker, které jste právě ladily. Dále někoho, kdo ovládá automatickou kresbu, aby rovnou zakresloval, jak na tom jste.

Kwikování bylo něco jako otevírání dveří do hlubin vaší duše, nikdy jste nevěděli co otevřete a většinou jste z toho neměli moc dobrý pocit, dokud vám nedošlo, že o to jde. Byla to jedna z mála účinných metod, jak získat kontrolu nad svou myslí, nad svým prohnaným egem.

Nic co jste zažily, nebo zažíváte není skutečnost. Ani pomocí rajského plynu ji nenaleznete, ale alespoň si uvědomíte, co se okolo vás děje. Navíc, když se setkáte s nějakým cizím člověkem, než proniknete za jeho masku, za představu jeho samotného o sobě, stojí to čas a námahu. Kdo si to dnes může dovolit? :-)

Často jsem se ve svém okolí setkával s názorem, že drogy jsou svinstvo. Nemyslím si to. Neodsuzuji samopal nebo nůž, protože zabíjí. Jsou to jenom nástroje. Nástroje nenávisti a touhy, tedy toho, co je tak těžko zvladatelné rozumem. Nebo naopak rozumem využívané. Ty nejsvatější ideály byli a budou použity pro projekci toho zvířecího v nás a naopak.

My sami, to co jsme, nebo co bychom mohli být, to je většinou ukryto hluboko v našem vědomí, aby nás to neděsilo. Je takřka nemožné se k tomu přiblížit bez pomoci určitých drog. Ovšem, lze použít meditaci. Jste - li dostatečně silní a vytrvalí, po dvacetiletém úsilí můžete sledovat určitý pokrok, ale neznám nikoho, kdo by nahlédl do svého já tak hluboko, jako s pomocí psychedelik. Všichni chceme všechno teď hned, protože zítřek ani včerejšek není. Je jenom dnešek a vždy to tak bude.

Jsou lidé kteří se vypravují na vrcholky hor, do vesmírných dálek, ale jsou také lidé pátrající ve svém vědomí. Ti jsou nyní kriminalizováni (již ne upalováni) a odsuzováni, tak jako starověcí apoštolové, hledající za pomoci víry v Krista. Jistě to má nějaký důvod. Snad že je to tak často pro okolí pátračů tak bolestné. Snad proto, že bílé vrány byli vždy tím, po čem bylo třeba pátrat, co bylo třeba odhalovat a zničit. Ze zvířecí říše jsme vystoupili pomocí psychedelika harmalinu. Do nebeské říše se bez psychedelik nedostaneme. Vše v tomto světě má svůj význam a není žádné náhody.

Je to jako v tom vtipu o záplavách. Kněz který nechce opustit kostel.

"Nebojte se drazí bratři, bůh se o mne postará."

Voda stoupne a lidé s člunem opět připlují pro ctihodného otce.

"Děkuji za vaši péči drazí bratři, ale můj bůh se o mne postará."

Kněz na střeše zatopeného kostela a helikoptéra s provazovým žebříkem. Záchranáři volají, přesvědčují, ale slova kněze jsou stále stejná:

"Můj bůh se o mne postará. Ještě počkám."

Kněz utone a v nebi se oboří na svatého Petra. Jakto že mne náš nejvyšší nechal napospas vodním živlům?"

"Jak to nechal.." odpoví svatý Petr.."Poslal pro tebe nejprve sousedy, potom hasiče s lodí a pak ještě vojáky s helikoptérou."

A o to jde. Nerozdělovat na věci od boha a ty ostatní. Vše v tomto vesmíru je z jednoho zdroje. Univerzum nepořádá náhodná setkání. Vše má svůj řád a smysl. Byť se nám může zdát často velice dobře ukryt.

Moje mysl hovořila, jakoby bylo třeba rozptylovat nějaké pochybnosti. Ovšem proč ta vnitřní přednáška? Koho jsem to vlastně přesvědčoval? A kdo byl ten kdo přesvědčoval?

Na večer se bylo třeba připravit. Žádná potrava a celková očista. To znamenalo spoustu vody a klystýr. Zima v domě způsobila, že jsem byl trochu nakřapaný, cítil jsem, že se mi na dolním rtu dělá opar a tak jsem nabídku Shapira docela uvítal. Věděl jsem již, že projevy na fyzickém těle, jsou odrazem těl mentálních a nebyla mi známa jiná metoda, která by mohla pomoci je sladit dohromady.

Konec návratu ztraceného syna

---