STROM bolí

Hlava ve větvích.

Stojí Janko, strom zelený, stojí na mezi mezi severem a jihem. Janko jest stromem a strom Jankem. Stojí Janko, ruce rozpažené, nohy v zemi vetknuté. Ruce rozpažené doširoka rozvětvené. Nohy v zemi hluboko zakořeněné.

Stojí a vítr si pohrává s listy jeho kadeří, neposední ptáci hopsají po chvějících se prstech haluzí. Stojí Janko na mezi mezi začátkem a koncem, nocí a dnem, mezi úzkostí a vesmírem, mezi obojkem a křídly. Stojí ani nedutá - stromy přece nemluví, jen každou svojí cévou, každým nervem, každičkou brvou, celým povrchem, bělí i jádrem vnímá louku a motýly a štěkot ptáků a vlastní dech, jak míza stoupá do mozku a jak mu zatemňuje vědomí, aby se zítra obrodil.

Stojí mezi vteřinou a věčností. Sám a všechen.  

Hlava v objetí.

Stojí Janka, ruce připažené, nohy doširoka rozkročené. Ruce připažené, pevně se štíhlým trupem sepjaté. Nohy doširoka zozkročené, v zemi vrostlé. Po hebké kůži stehen se centimetr za centimetrem posunují suchá, šupinatá těla. Ovíjí hýždě a stoupají v hustých závitech k zápěstím, spínají lokty s pasem, stahují rychlým dechem se vzdouvající prsa a ramena. Oči zavázané hedvábným šátkem vidí neodbytný živý provaz jak kolektivním svalstvem uzamyká dívku do nepoddajného krunýře. Cítí, jak se v lanech přelévá síla, jež utiskuje každý kousek její pružné postavy. Každá další smyčka, která se plazí po kůži vzhůru jí bere naději. Její krásná hrdá hlava je v objetí bezcitných pout. Nevědí, co je slušné a tak nalezou všude, kde je teplo. Bez rozpaků a uzardění vyplní každé volné místo její rozbrázděné duše. Už není tajemství, jež by bez boje nebylo vydáno. Vše je prozrazeno a marná je hra na slepou bábu.

Tělo není. Duše je sama a nevidoucí oči hledí na hadí klubko uzavírající tu Janku, co v ní dlouhá léta prodlévala nevěda nic o letu v povětří, o jasu odvrácené strany Měsíce, o síle myšlenky starého pohoří. 

Místo odevzdání

Cestoval jsi sám a šel, kam tě nohy nesly. Všude jsi hledal svoje vězení. Místo, kde bys byl spočinut a kde bys byl uvolněn a kde bys byl znehybněn, kde bys nemohl nebýt a kde by tě ta divukrásná a mnohotvará stvoření lísavě trápila a oblézala, přikládala svá teplá těla na tvé, obklopovala tě a hýčkala. Místo, kde bys byl sám a nebyl sebou, tím hloupým a nedokonalým, ošklivým a částečným. Kde bys nalezl svůj řád a tvar. Kde bys srostl s tepajícím kmenem, s vlahou travou, kde bys dosáhl myšlenkou až na temeno své nedočkavé hlavy a dotkl se na věčný okamžik sluneční korony a spálené brvy by tě již přestaly obtěžovat zbytečným neklidem neutříděných vjemů.

Celý život jsem hledal to místo, jež jsem neznal a neznám. stokrát jsem ho minul a jen hloupá touha mě hnala dál. Hledám ten drsný kmen, který by mě přijal bez zbytečných výmluv. Snažně si přeji připoutat ji k nepoddajnému pni jako oběť své nedokonalosti, jako oběť za svoje spasení, jako symbol svobody získané omezením. Její zprvu bojující obrys boků ustane ve smíření a narovnání křivdy konané na těle ve jménu duše. Duše nové světice. Každé připomenutí obřadu znehybnění jitří můj trpný cit. Každá zmínka o atributech poutajících tělo mě oslovuje nečekanou silou. Nevím stále proč je to tak. Nevím nic. Nevím, zda má touha souvisí s expanzivní energií těkajících myšlenek. 

Stále vpřed

Je to má soukromá modlitba. Hlavu vzhůru a vpřed. Zaschlé bláto setřást a vpřed. Každý nový pád je jen epizodou na cestě vpřed. Vpřed, ať je to kamkoli. Hlavně nestát. Kdo stojí, neobstojí. Zdá-li se vám to rychlé, přidejte. Kdo zpomalí, zastaví se. A hlavně vpřed. Stále tam. Dál. A rychleji. Neohlížet se a neváhat. Každé zdržení se trestá. A trest bolí. Nemám rád bolest. Využívám všechny prostředky, abych nebyl trestán. Jsem-li přece jen špatný a zasluhuji pokárání, hledám v exekutorovi přítele, snažím se svoje chyby ospravedlnit, slibuji jejich ojedinělost, je-li prohřešek přílišný, měním se v agresivní zvíře. Jsem vlastní nedokonalostí zahnán do kouta. Ze slepé uličky vlastních chyb není úniku. Je třeba být ještě horší až nejhorší. Aby mě všichni nenáviděli. Abych se mohl litovat, jak jsem bezmocný. A vstát a vpřed. A do úmoru. Kam vpřed? Lhostejno! Jen vpřed! Ale kam? To bolí. Zbytečně se trápíš. Vpřed. Nelze se zastavit a v klidu přemýšlet. Kdybych tak nemusel běžet, tvářit se a mluvit a být ve své kůži. Kdybych tak mohl neexistovat. Nebýt. nebýt na očích jiným ani sobě. Nemít vůli a odpovědnost. Neškodit. Nemít tělo, o němž každý ví, že je moje a v něm já. Být zbaven svého povinnostmi a únavou obtěžkaného těla. Smyslného a chtivého. Marností prosáklého. Těla, které jen vpřed a vpřed se potácí. V kalužích bahna nohy váznou, špinavé a chtivé, motýlka na krku malomyslného frajera namísto nezasloužené oprátky, motýl křídla všebarevná třepotavě roztáhne, ještě jednou ukáže jemnopel svého plachtoví a letí a letí pryč z tohoto závistivého a nízkého světa do pryč. Taky vpřed. Ten ale ví kam. Já ne. Být zbaven nemotorného těla ovinutím měkkou přízí v kuklu tuhnoucí.