NETYPICKY NA LODI.

Jednoho dne jsem si vyšel podél řeky, přičemž mou pozornost upoutala velká loď stojící na břehu. Kolem ní pobíhal místní vynálezce pan Pokustón a něco zuřivě zatloukal. Za okamžik si mě všiml.

„Dobrý den. Zrovna jsem dodělal svůj nejnovější vynález. Právě vidíte super loď, která by se podle mých propočtů mohla potápět, jezdit po souši a také létat těsně nad hladinou!“ sdělil mi radostně.

„Vážně? A vyzkoušíte ji?“

„To určitě. Teď jí pokřtíme, jak jsem to viděl v televizi.“

Byl jsem okamžitě iniciativní a rukama jsem se chopil zavěšené lahve šampaňského. Snažil jse se mířit na trup lodi, ale po zhoupnutí láhev loď zcela minula a letěla k nedaleké vrbě.

„Svit,  sluníčko svit, ať mi šije…,“ zpíval si na ní místní vodník, ale po zásahu láhví se ozval výkřik,  po kterém následoval pád do řeky,  ve které zmizel.

„No, trochu jste minul. Snad nám to nepřinese smůlu,“ mínil pan Pokustón.  

Při procházení před přídí plavidla se mi podařilo zakopnout o podlouhlý dřevěný špalek. Ten se skutálel do vody a přitom se loď dala náhle do pohybu.

„Co jste to udělal!?“ vykřikl pan Pokustón a rozeběhl se za sjíždějící lodí.

„Já nic. To všechno nějak samo.“

  Vzápětí mi došlo, že příď se ke mně rychle přibližuje. Uprchl jsem k řece a cestou jsem se zachytil zavěšené kotvy. Pan Pokustón se zdárně chytl na zádi vlající se vlajky. A tak jsme se oba zanedlouho sešli na palubě.

„Rychle spusťte kotvu!“ zvolal na mě a já se rozeběhl k rumpálu,  na kterém byl navinutý provaz. První zabrání bylo úspěšné, ale pak se klika rumpálu zasekla a nešlo s ní točit. Na podlaze ležela velká palice a mne nenapadlo nic lepšího, než do rumpálu několikrát prudce udeřit. Ten se nečekaně prudce roztočil. Ihned jsem se vrhl na kliku. Vzápětí jsem se také točil. Rumpál se roztočil takovým způsobem, že se klika urvala. O něco později jsem metal vzduchem kotrmelce. Můj kotoulivý let skočil nárazem do stožáru.

„Co jste udělal s tou kotvou!?“ vykřikl pan Pokustón, který byl z mého pohledu dvojitý.

„Pánové Pokustónové nějak se mi ten rumpál vymkl z rukou,“ zněla moje odpověď a přitom jsem spatřil, že kotva i s provazem zmizela v řece.

„Tak napněte plachty. Teda chci říct ty prostěradla!“  zvolal pan Pokustón.

„Provedu!“

  O chvíli později jsem se však zamotal do spousty lan. Prudkým trhnutím se smotaná prostěradla nenapnula, ale spadla mi přímo hlavu. Hned nato jsem ztratil orientaci a zakopl o další lana na podlaze a kutálel jsem se do kabiny, ve které stál pan Pokustón. Náhle ale už nestál.  Proti své vůli se i on zamotal do lan a prostěradel, načež jsme se dokutáleli do podpalubí.

  Když jsem vylezl zpět,  pan Pokustón dost křičel. Záhy se ale uklidnil, protože na palubu se z vody vydrápal pan Potápník, což byl vášnivý potápěč. V rukách držel kotvu.  Pak skočil zpět do řeky. Společnými silami se nám sice podařilo napnout rezervní prostěradla, ale ta hned zplihla, jelikož nevál vítr.

„Vidíte támhlety měchy? Jsou zcela automatické a vyvolají umělý vítr. Stačí jen trochu pootočit tím červeným tlačítkem do strany, ale ne až nakonec,“  sdělil mi pan Pokustón. Ale bylo pozdě, protože než stačil dopovědět, už jsem otočil oním tlačítkem  úplně na doraz. Vše,  co bylo před měchy,  bylo smeteno prudce vzniklým vichrem. Pan Pokustón ani pořádně nestačil vykřiknout a zmizel v dálce i se stožárem. V měchách to zapraskalo a náhle z nich přestalo vát.

  Nezbylo mi nic jiného, než se přemístit do kabiny. Bylo tam spousta tlačítek a páček. Ani nevím,  co jsem všechno zmáčkl, ale na zádi plavidla se vysunula dvojice trysek a loď se rozjela ohromnou rychlostí po řece. Rybáře i ostatní na březích zasáhla a současně smetla přílivová vlna. Po nějaké době mé pozornosti neunikla ta skutečnost, že už nepluji na řece, ale jedu po silnici. Hodně aut skončilo v příkopech. Má jízda skončila přetržením slavnostní pásky u nově otvíraného nákupního střediska,  do jehož vnitřku plavidlo spíše vletělo, než vjelo. Tam také zakotvilo, což se přítomným lidem nelíbilo a brzo mě začal honit naštvaný dav.