Rozjařené hvězdy, starý měsíc a moudrý strom

Rozjařené hvězdičky zářivě dováděly na nebi,

starý měsíc poklimbával,

moudrý strom sepisoval své paměti :

Ačkoliv mi to dnes asi nikdo neuvěří,, bývaly časy, kdy jsem byl jen zelený proutek a měsíc byl mladý .

Tehdy svítil na obloze se svou milou, se sluncem,

které se každé ráno zrodí a večer zemře mladé jako raníčko .

Tehdy měsíc v noci spal .

Jednou však zjistil, že v noci lidé umírají, bloudí v lesích, padají do jam, jež nevidí pro všeobjímající temnotu .

Moudrý strom přestal psát .

Byl nádherný .

Závan větru mu vzal pár pestrobarevných listů .

" Den se krátí, noc prodlužuje,

rozjařené hvězdy si mohou déle hrát , " zašeptal starý měsíc .

Moudrý strom zašuměl v odpověď .

" Cítíš to ? " zeptal se . " Je to nádherné .

Letos bude sněžit . "

Celý les byl pokryt přikrývkou z barevných listů .

Rozjařené hvězdy hrdě zářily na nebi více než kdy jindy .

Mlčte a poslouchejte .

Dívejte se na nebe .

Měsíc si zpívá .

Prší .

Kapky vody napájí hloé větve moudrého stromu , 

povídají si s rozjařenými hvězdami

a utíkají před starým měsícem,

který je napomíná z přílišné zbrklosti .

Sněží .

Po dvaceti letech sněží .

Bílé vločky ostře kontrastují s tmavým kmenem moudrého stromu .

" Je to krásné, slunce, viď ? " zeptal se moudrý strom .

Den vrcholil, ale sluníčko již přesto zapadalo .

Jeho moc byla nyní oslabena .

Obloha temněla .

Na nebi se rozsvicovaly první hvězdy

a probudil se starý měsíc .

" Měsíci ! " zavolalo zapadající slunce .

" Sluníčko ... " zašeptal starý měsíc .

" Ne, prosím, nedívej se na mne .

Jsem ... jsem jen starý měsíc,

co rozhazoje své vousy po obloze

a ty jsi stále mladé a krásné slunce . "

Paní dne se posmutněle usmála .

" Je to už tolik let . "

" Ano, " zašeptal starý měsíc .

" Ty se každé ráno rodíš, večer umíráš,

ale jí žiji stále, bez přestání, stárnu . "

Slunce poslalo měsíci vzdušný polibek .

" Sbohem, starý měsíci . "

" Sbohem, " zašeptal starý měsíc .

Slunce zapadlo a zhaslo .

V noci zase sněžilo, ale starý měsíc si našel skulinu mezi mraky

a vytrvale svítil .

" Neviděli jste se hodně dlouho, " řekl moudrý strom .

" Ano, tehdy jsem byl bezvousý a ty jen zelený proutek , " zašeptal starý měsíc .

Starý měsíc zavřel oči .

" Přál bych si, aby mi bylo zase dvacet , " zašeptal .

" A kdo ne, měsíci ? " zeptal se s posmutnělým úsměvem moudrý strom . " Ale čas neúprosně plyne bez ohlédnutí dopředu, nikdy zpět .

Dnes je tak nádherně .

Miluji sníh . "

" Je v něm tolik vzpomínek , " zašeptal starý měsíc a z oka mu zkanula slza.

 Byla to slza krásnější než andělé .

Zářila všemi barvami listoví .

Odráželo se v ní však i smutné měsícovo stáří .

Dopadla na malý, sněhem obtěžkaný keřík .

Tam vyrostl nevídaný květ, ještě nikdy nezpatřený .

Jen moudrý strom se svou kruhovou pamětí, jež hledí tam zpět jej znal

" Miluji růže , " zašeptal moudrý strom .