Isabel

     Jemná melodie klavírní skladby hrála mu v uších. Mhouřil skleslé oči do sluníčka, nebyl šťastný, nebyl ani nešťastný, byl jen on, hudba a snivá realita. Všechno jako by se mu zdálo, ale všechno si naprosto uvědomoval v absolutní hmotě skutečna. Seděl a poslouchal tu skladbu, pořád dokola a při tom je vždycky úplně jiná. Nesnaží se nic si uvědomit, nesnaží se nic pochopit, jen stárne. Proud času strhává ho každou vteřinu. Vteřinu za vteřinou cítí, jak mu slábnou kosti a klouby opotřebovávají. On to ví a nic neudělá, nemůže a proto oddává se času, bez boje nechává se ovládnout. A pak konečně všimne si těch sytých barev, kterými louka oplývá. Barvy ho uchopily a zabudovaly do té scenérie letního odpoledne. Teď viděl mnohem více, jako by stáhl žaluzii a viděl obraz za oknem.

     Pak v dálce zahlédne, jak v rozevlátých šatech po louce běží dívka s černými vlasy, které jí vlály a ona se smála. Na těch černých větrem rozčechraných vlasech ležel jí věnec z pampelišek upletený. Slunce se odráželo od jejích hebkých obnažených paží. Francesco se na ni zadíval a byl oslněn, jasným světlem, která vydávala ta prazvláštní aura kolem dívky. Nepoznával ji, ale připadalo mu jako by ji znal celý život a vídával ji každý den.

     Dívka k němu konečně přiběhla a sedla si proti Francescovi. Vykouzlila magický úsměv a Francesco jako by dostal ránu. Uchopil ji za ruku, ona vůbec se nebránila a pořád se na Francesca tajemně usmívala. „Hledala jsem tě,“ řekla jemným nevinným hlasem. „I já tebe, od té chvíle...“ V tu chvíli přiložila mu na ústa ruku, aby ho utišila a pomalu s k němu naklonila s úmyslem jasným. Ale Francesco nemohl, protože byl moc učarován tou krásou a tou chvílí, která mu připadá, jako by trvala věčnost a nikdy neskončí. A on byl neskonale šťastný, protože o této chvíli snil, tak dlouho snil, tak dlouho plakal. Nakonec dočkal se a bál se, aby se něco nestalo.

„Kdo jsi?“ zeptal se zvídavým hlasem.

„Nevzpomínáš si? Vždyť já jsem dívka z tvých snů,“ odvětila nevinně.

 „To jsi ty s kterou jsem chodil ve spadaném listí Paříží? To jsi ty, které šeptal jsem do ucha bezpočet sonetů a básní?“

„Ano jsem to já, kdo jiný by to mohl být…“

„Ale vždyť ty nejsi skutečná, jsi jen z mých snů…“

„Ale už ani ty nejsi skutečný, ty už si taky jen sen, jen představa…“

„Už jsem se nemohl dočkat, stýskalo se mi…“

     Bez dalšího vysvětlování, bez dalšího vyptávání zvedli se a držíc se za ruce odcházeli vstříc zapadajícímu slunci, procházet se nekonečnem zelených luk.