Beránkům

Zuby mi jektají

vyrážíš ze mě duši

vypij ji do dna

stejně mi zůstane

bude tím větší

bojim se o sebe anebo tebe

a ty se usmíváš

ještě nikdo nikdy se na mě

takhle neusmíval

dá se vůbec něco v téhle situaci myslet

a má se myslet vůbec

asi se v tobě ztratim

a už se nenajdu

vyloups mě z kůry

kterou jsem léta obrůstala

odemkl klíčem

co jsem ho dávno

kdysi zahodila

tak snadno a bez bolesti a hned

že mně to bere dech

snad to i děsí

a tím víc přitahuje

jako skok do hlubin

jako touha alespoň jednou vzlétnout

jak žhavá láva

úniku není

musim

sudička mi to našeptala asi

a já to bez reptání plním

řítím se řvoucím vodopádem

a jestli na dno nebo ke hvězdám

se dozvím

třeba jednou snad

na konci první cesty

na začátku druhé

čas ukáže

jestli mi neoslepne vědomí

a zatím moje tělo

otevřenou ránu

zapadals do chomáčků bílý vlny

a moje já

opředls pavoučími sítěmi

neschopna pohybu

s bezmeznou důvěrou

na zlatý podnos jsem se sama připravila

hostina může začít

jenom tě prosím

nezůstávej němý

a nežli skončíš

řekni jak jsem chutnala