Pestré jsou barvy

dneska, když jsem šel do práce, našel jsem na zemi list papíru. možná to měla být kniha, ale spíš to byl jen deník. co se dalo z toho listu přečíst jsem přečet a něco mě přitom napadlo, pár myšlenek. dávám do kategorie mimo, protože to částečně vychází z toho listu papíru (možná z deníku).

Sobota
Dneska je venku hezky. Člověk by šel i ven. Člověk možná, já ne. Nemám náladu chodit mezi lidi, je mi zle, asi půjdu spát.

Jsem opět vzhůru, je devět večer a venku tma. Je mi smutno, musím jít ven, tady nevydržím. A spolubydlící nikde. Vlastně je to jasné, vždyt jela domů, přijede až zítra. Takže půjdu ven, jinak mě to tady zničí.

Jsem venku, vzala jsem si sebou papír a tužku, abych mohla psát, ale nic mě nenapadá, ani jedno blbý slovo. A stejně je tu moc lidí. Půjdu někam jinam, do parku, někde kde je klid.

Sobota
Zase sobota, ale teď už je další sobota, musím dopsat to co bylo předtím, od té minulé. Takže týden zpátky a pak zas dnešek. Stejně je ten čas zajímavej.

Sobota
Šla jsem do toho parku, nedošla. Zas to na mě přislo? Kdy to bylo naposled? Možná před měsícem. Měla jsem to čekat, měla jsem zůstat doma. Je mi blbě, sedím na chodníku, zas mi to podrzilo nohy, ale minule jsem byla doma, sedla jsem si na postel.
Chodník je studený, ale já nevstanu, nemůžu. Čas se zastavil, možná projelo nějaké auto, nevím. Nevnímám nic. Někdo kolem prošel, ani se nezastavil. Proč taky, je přeci pozdě večer. Někdo se zastavil, něco říká. Já nevím, nemůžu odpovědět. Přijela sanitka. To už tu dlouho nebylo, kdy naposled? Je to jedno, už mě vezou. Chtěli mi vyprázdnit žaludek, ale vždyŤ já nic nejedla, celý den jsem spala. Přijde mi to legrační, vůbec nic necítím, a všechno pozoruju. Dostala jsem injekci a chce se mi spát.

Neděle
Tak mě vzbudili. Nejdřív jsem nevěděla kde jsem, ale pak jsem si vzpoměla, jsem v nemocnici. A proč tu jsem? Aha už vím, pestré jsou barvy ... jo až moc. Sestřička mi přinesla léky, jsou stejně pestré.
Třeba modrá, sice nevím, k čemu je modrá pilulka dobrá, ale modrá je dobrá. Je to oceán a jí v něm plavu. Nebo žlutá, slunce, i když tahle má tvar spíš fazole. Ale ta je dobrá jen někdy, někdy je příjemné hřát se jako kočka, a jinda vás spaluje, jak na poušti, moc to bolí. Ale má ještě červenou půlku, červená jako krev, nebo polní mák? Jo maková panenka měla pěkný šatečky. Ale přeci jen, je to krev, ale ne skutečná. Je to taková ta, co teče když vás bolí tam uvnitř, tam kde normální lidi maj srdce, je to smutná barva. A fialová, to jsou moje rty, když jsem seděla včera na chodníku, a to jsou taky ty oči co se na mě dívaly a řikaly "Tak sakra vstaň, stejne nežijem věčně, tak proč to neskončit hned, určitě pojede nějaký auto, dost velký.", ale oni nevěděly to co já. Já věděla, že se snaží marně, protože když to přijde, tak vždycky zmrznu, v čase i prostoru. Je ze mně jen hrouda masa a kostí a pak jsem tam já a dívám se na sebe a nevnímám okolí. Nepohnu se ani o kousek, ale to nikdo neví, ani ty oči. To vím jen já. Takže fialová je vlastně veselá, oči sice se snaží, ale neví, a já se jim můžu smát, ale stejně je nemám ráda. A pak už je tu jen bílá. Bílá je hrozná, působí sterilně, nechtěla bych mít bílý pokoj. Připomíná mi to nemocnici, nechci být v nemocnici.
Tak jo, všechno zbaštit a jít zas spát. Aha tak ne spát, přišel doktor. Vyptával se, jako bych se vrátila z nějakého flámu. "Necháme si vás tu na pozorování" povídá. Tak ať klidně pozorujou, je mi to jedno, chce se mi spát.

Úterý
Zase to co včera. Na pokoji jsem pořád sama a na chodbu nechodím, jídlo mi nosí. Ale je mi smutno, aspoň že můžu spát. Odpoledne přišel zas ten doktor, ale ještě s jíným, teď se mě ptal ten druhý. On si snad myslí, že jsem cvok nebo co? A taky povídá "Necháme si vás tu na pozorování". Klidně, hlavně když mě nechají spát.

Středa
Tak prášků už je míň a taky míň barev. Přišel odpoledne zas ten druhý doktor. Ptala jsem se ho proč mi dávají míň těch barevných, že jsou hezké a je to aspoň pestřejší, než jenom bílé. Vypadal nejřív zmateně, pak se mě začal ptát na barvy. Řekla jsem mu, co jsem mohla. Proč mám barvy ráda, a jaké. Ptal se taky na oči, ale o těch mluvit nechci, tak už se dál neptal.

Čtvrtek
Zase míň prášků, žádný barevný. Taky se mi nechce tolik spát. Zase ten doktor, teď se ptá jen na oči, tak mu to řeknu, proč ne, stejně je to jedno, říkal, že mě asi zítra pustí. Škoda, i když vlastně ne, stejně už mi dávájí jen jednu barvu, je tu nuda a kdybych nedostávaly ty prášky, asi zase přijde, a byla by určitě fialová, protože by s ní přisly oči.

Pátek
Dneska žádné prášky, za to mám konečně snídani. Doktor říkal, že mě pustí zítra, no hurá. Zase se ptal, ale nedozvěděl se víc jak včera. Proč taky, dává pořád stejný otázky.

Soboto
A je tu sobota, jdu domů. Spolubydlící tu není.
Nějak mi ty barvy pestré chybí, ale nejdřív musím dopsat deník, ten týden co mi vzali v nemocnici tam chybět nesmí, i když se nic nedělo.

Otevírám lékarnu a vybírám, mám ráda pestré barvy.
Fialová, zelená, modrá, žlutá, červená, a klidně i bílou, v těch ostatních se ztratí. Spolknu je všechny najednou, protože když budu mít v sobě barvy, tak oči nepřijdou. Ale ať si přijdou, mě to nevadí, chce se mi spát. Usínám a v hlavě pestré jsou barvy.

---