Neštěstí nezabíjí

Na zastávce čeká hlouček lidí na autobus, který má zpoždění. Někdo si povídá se sousedem, někdo se stále dívá na hodinky, někdo neklidně popochází sem a tam. Okolo pobíhá několik dětí, nějaký muž prudce gestikuluje. Jedna z žen ho najednou chytí za rukáv a něco hlasitě říká. Čísi pes začne štěkat. Z prvního patra nedalekého domu vše pozoruje starší člověk.

„Brr… To je zima. Kde je sakra ten autobus.“ Vladimír nervózně přešlapoval na místě. Každou chvilku si roztěkaně vykasával rukáv zimníku, aby zkontroloval čas. Měl důležitou schůzku a nechtěl ji zmeškat. Právě se vracel od své matky, která od smrti otce žila v domově důchodců na kraji města. Teď si návštěvu vyčítal. S matkou v poslední době moc nevycházel. Vždy byl spíše oblíbencem otce a poté, co ji nedokázal zajistit potřebnou péči a svěřil ji do domova důchodců, odcizili se ještě více. Utěšoval se tím, že s jeho možnostmi nemohl udělat nic lepšího.

„Máš ji!“ Těsně před ním přeběhla skupinka dětí, a jakoby si nevšímaly lidí kolem, rozdupávaly sněhovou břečku, která cákala na přihlížející. Vladimír si pečlivě očistil boty i kalhoty a dále je nesledoval, narozdíl od zachmuřeného muže na rohu zastávky. Tomu se zjevně cákání nelíbilo, a tak začal na děti pokřikovat a vyhrožovat jim. Strhla se hádka. Do muže se pustila postarší žena. Vladimír neměl náladu poslouchat vzrušené výroky o výchově dětí ani jiné názory. Zacpal si uši a slyšel jen tlumené hlasy z okolí.

„Bože!“ pomyslel si. V Boha nikdy nevěřil, ale v poslední době se ho často dožadoval: „Bože, proč mě opustila?!“, „Bože, proč mě vyrazili?!“ Neodpovídal mu.

Zapálil si cigaretu. Poprvé v životě si všimnul titěrného nápisu na krabičce: „Kouření vážně poškozuje zdraví.“ Dnes si, více než kdykoli předtím, uvědomil bezpředmětnost varování. „Na světě jsou stovky dalších věcí, které vážně poškozují zdraví, a nikdo před nimi nevaruje. Co takhle lidské neštěstí, nouze nebo bída. Ty nepoškozují zdraví, nezabíjejí?“

Zničehonic zpozoroval v okně protějšího domu siluetu lidské hlavy. Záclona se odhrnula a odhalila obličej vrásčitého muže. „Jakoby na mě čekal,“ pomyslel si Vladimír. Už chtěl odvrátit oči, ale pak si to z jemu neznámého důvodu rozmyslel. Zahleděl se přesně do starcových očí a zůstal nehnutě stát. Jako ve snu mu před očima začaly probíhat jakési obrázky. Nejprve je nepoznával, ale pak pochopil. Byly to obrazy jeho života. Jeden jako druhý- šedivé, nevýrazné, smutné. Chtěl, aby to skončilo, ale obrazy přicházely dál. Zatočila se mu hlava a myslel, že omdlí. Z vidění ho vytrhl až štěkot psa, stojícího opodál. Rázem vše zmizelo. Ani muže v okně neviděl. Samovolně se začal klepat.

Autobus už vrčel v zatáčce před zastávkou. Vladimírovi stékala po tváři kapka slzy, ruce měl rozklepané, ale mysl měl jasnou. Zhluboka se nadechl. Autobus se blížil. Udělal nerozhodný krok, pak druhý, třetí…

Načasování bylo dokonalé.