Pomsta z bažin

Pomsta z bažin

Ojeský močál se vynořil v mlze před uprchlíkem. Zelená páchnoucí voda, uschlé stromy, prohnilé kmeny ležící ve vodě,  keře a hejna hmyzu tvořily smrtící past.

Udro Reed vběhl do bažiny a okamžitě zapadl do vody až po pás. Zoufale se ohlédl zpět do mlhy, odkud slyšel hlasy lidí a řinčení zbrojí. Nohy mu zapadly do bahna a každý krok byl neobyčejně těžký. Voda mu promáčela hedvábnou košili a těžký plášť odhodil již dávno. Rukama se zachytil větví keře a pomocí něho se přitahoval na pevnější zem. Ztěžka dýchal.

„Tady není“ ozvalo se před ním a Udro padl rychle k zemi. Překulil se zpět do vody. Pár metrů od něj se z mlhy vynořila velká silueta bílého koně. Opatrně, aby voda nešplouchala se Udro ponořil a v duchu klel. Odrazil se od napolo potopeného kmene a mocným tempem podplul páchnoucí zelený brčál.

Opatrně vynořil hlavu, na dlouhých, kdysi lesklých vlasech mu ulpěla zeleň. Poblíž zachytil pohyb ve vodě. Krokodýl! Udro zvedl ruku ke kouzlu na ovlivnění, ale včas si uvědomil, že králův čaroděj by je vycítil.

Zhluboka se nadechl a vdechl jednoho z mnoha komárů. Dusil kašel, aby se neprozradil. Jeho ruka nahmátla dlouhou dýku. Zaslechl frkání koní.

„Jestli je v bažině, tak chcípne“ zaslechl. „Prý tam žijí démoni.“

„Pokračujte v hledání!“ To volal král Hron Salterar.

On a jeho čaroděj, pomyslel si s děsivou nenávistí. Salterar a válečný čaroděj zničily všechny jeho plány. Dlouhé tělo krokodýla se vodou blížilo k němu. Rozhodl se. Odrazil se, voda hlasitě šplouchla, ale dostal se ke zpola potopenému kmeni.  Vymrštil se na něj, byla mu zima. Mokrý kmen klouzal, ale přeběhl jej.

„Tam něco šplouchlo!“

Dostal se blízko ke stromu trčícímu z bažiny a vyskočil do větví. Krokodýl zíral vzhůru svýma nehybnýma očima. Udro se zhluboka nadechl a skočil. Lehce se probořil do měkké půdy a rozběhl se do srdce močálu.  Za sebou slyšel jen křik pátrajících rytířů. „Ať si Huro vezme vaše duše“ zavrčel za běhu Udro. Vběhl opět do vody. Ztratil pojem o čase. Slunce začalo zvolna zapadat a uprchlík, ještě nedávno vůdce mocné armády sotva klopýtal. Něco jej táhlo pořád dál. Vstoupil na pevnou zem a narazil na zarostlý zbytek kamenné silnice. Z počínající temnoty se vylouply dvě obrovské sochy z narudlého kamene. Sochy zpodobňovaly dva muže s biči.  Šel dál a to, co se před ním vynořilo ze tmy, byla snad vyslyšená motlitba k Pánu temnot.

O dvacet tři let později......

Starý král umíral a komnata byla prosycena pachem nemoci a těžkou vůní květin a kadidla. Hron Salterar pohlédl na svou dceru která zadržovala slzy. Měl ji rád. Jeho další pohled zalétl k šarlatánům, kteří se jej marně snažili udržet při životě. „Vypadněte“ zachrčel a ztěžka zvedl hlavu. „a otevřete to zatracený okno. A kde je můj syn? Krále opět přemohl kašel. Kde je jeho syn? Aha, mrtev. Proč si zemřel Devone? Zaúpěl stařec v duchu.

„Můj pane“ ve dveřích se objevil velitel stráží sir Saltik. „Chce s vámi mluvit nějaký člověk, prý je váš starý přítel.“

Za sirem Saltikem vstoupil vysoký hubený muž ve zdobených černých šatech. V jediné chvíli se zdálo, že král zemřel.     

 „Všichni pryč“ zasípěl.

„Zdravím svého nepřítele“ usmál se Udro Reeds když zapadly dveře. Udro se za posledních dvacet tři let nezměnil, došlo králi. Pořád stejně dlouhé vlasy prošedivělé na skráních, stejný arogantní výraz v tmavých očích. „Ty tady nesmíš být“ zašeptal.

„Nesmím? Ale Hrone. Kletba kterou  na mě uvalil tvůj čaroděj slábne s tebou, ale i přesto mi působí bolest být zde. A až zemřeš, má moc se mi vrátí a co lépe“ Udrův hlas zněl spokojeně. „ V bažinách žije dost tvorů, kteří se ke mě přidají. Má vojska vpadnou do tvé země. A celou ji proměním v bažiny a v masový hrob“ zasyčel nenávistně.

„To nedokážeš. Kletba přechází z otce na syna.....“

„Ani tvůj čaroděj nebyl tak chytrý jak si myslel. Copak  Ronnie je syn?“ Udro se škodolibě zasmál. „A ani neuvažuj o strážných, copak si myslíš, že by mě zastavili? Sbohem králi. Já se vrátím.“

„On tě zabije“ zašeptal Hron.

„O Jestřábovi nikdo neslyšel víc jak deset let, starý nepříteli. Upínáš se k mrtvému muži. Sbohem, či s ďáblem. Jak chceš.“

Udro odešel. „Ronnie“ zašeptal Hron ke své dceři která přišla. „Svolej armádu a dej hledat muže který si říká Tred.“

Tred si měřil svého soka, který byl stejně vysoký, ale o dobrých dvacet kilo těžší a nic z té hmoty nebylo sádlo. Stoly v krčmě byly rychle odsunuty a kolem zápasníků se vytvořil široký kruh. Tred byl vysoký a hubený. Jeho šedé oči si chladně měřily protivníka a dlouhé černé vlasy měl stažené šátkem.

„Deset stříbrných na Dorana“ zvolal kdosi. No jistě, napadlo Treda. Na toho velkýho barbara bych si taky vsadil. Tred náhle vykopl nohou a zasáhl barbara do brady. Přešlápl na pravou nohu a levou jej z otočky kopl na solar. Následovali tři bleskové údery do obličeje. Doran mávl mohutnou paží, Tred se přikrčil, úderem do lokte barbara pootočil a spojenýma rukama udeřil zápasníka do zátylku. Diváci zahučeli, když se Doran zapotácel. V mihotavém světle čadících pochodní probíhaly rychlé změny sázek. Tred kopl ze zadu Dorana přes kolena a vítězně zvedl paže, když se barbar svalil. Jenže ten věděl o férovém boji ještě méně než Tred a z leže jej kopl silně přes stehna. Tred šel k zemi. Postavil se, ale to už mu do obličeje mířila obrovská pěst. Tred uhnul, ale jen do rány levačkou, která jej nadzvedla a mrštila přes půlku improvizované arény. Tred se vrávoravě postavil, z tváře mu tekla krev. Vykopl proti Doranově hlavě. Ten se sotva zapotácel a udeřil Treda do břicha. Vzápětí jej pevně uchopil a zvedl nad hlavu. A do prdele, blesklo Tredovi hlavou když s ním barbar praštil o zem až se z dřevěné podlahy zvedl oblak prachu.

„Vyhráls“ zaúpěl Tred a po čtyřech se doplazil k výčepu. Zvedl se a dopřál si korbel piva. Z váčku vytáhl zlaťák a hodil ho Doranovy. „A výplata je v pytli“ zašeptal.

     „Seš vostrej kluk“ ozvalo se vedle něj. Tred tohoto chlapíka znal, říkal si Rodney a byl velitel žoldnéřské jednotky.

    „Nechceš se k nám přidat? Sme dobrý, fakt jo. S tebou by nás bylo padesát. Všechno ostří hoši co jsou schopný vytáhnout Temnýho Guru z podsvětí a udělat mu na ocase uzel. A máme dobrý zakázky. Od boháčů.“

      „Musím si to rozmyslet“ řekl Tred. „Mám nějakou rozdělanou práci.“

      „To nic. Hele, naše parta bude za dva dny v Selicích. Jestli máš zájem, dojeď.“

Jak Rodney zmizel, Tred se usadil u stolu a objednal si večeři. V krčmě se vše vrátilo do normálu. Když byl v půlce jídla, k jeho stolu se posadil muž v barvách královského posla z Ridského království. 

     „Jste Tred?“ zeptal se tento hubený chlápek s dvojicí dlouhých dýk.

     „Kdo se ptá?“

     „Král Hron zemřel“ řekl kurýr. „Tady je dopis jeho dcery, který mám předat jen vám.“ Kurýr se zvedl a zmizel venku. Tred si dopis přečetl a zbledl. Zmizel z hospody, nedojedl jídlo ani nezaplatil. Prostě zmizel a nikdo jej odcházet neviděl.

 Tred byl pryč.

     Selice byla klasická vesnice, nepříliš rozlehlá u prostřed polí a s jedinou hospodou. A do té mířil čaroděj Jestřáb, vysoký hubený chlap s dlouhými vlasy které kryly černou Runu vypálenou do levého spánku. Ulici osvětloval oheň ve velkých, kovových koších a ponocný ochraptěle vyřvával půlnoc. Jestřáb se tomuto velkému, opilému a ošuntělému muži s halapartnou vyhnul a seskočil z velkého vraníka před jedinou hospodou. Rozrazil dveře a okamžitě byl vtáhnut do klasické směsice hluku a pachu. Čarodějovy oči prolétli zmatek ve velké místnosti plné řvoucích chlapů a zamířil ke stolu žoldnéřského velitele Rodnyho.

      „Trede!“ zvolal Rodney. „Tak ty se k nám přidáš?“

Jestřáb si sedl ke stolu a přehlédl ostatní tři žoldáky. „Od teď mi říkej pravím jménem. Jsem Jestřáb“ řekl chladným hlasem.

     „To jako ten čaroděj?“ Rodney se usmál. „Proč ne, říkej si jak chceš.“ Jeden z mužů, zjizvený jezdec Tody do Rodnyho šťouchl loktem. „Von ale je vážně Jestřáb. Ten čaroděj. Znám ho.“

     „I já tě znám Tody“ kývl čaroděj. „Potřebuju tvé chlapy Rode.“

Ten stiskl rty a napil se piva. „My už ale máme zakázku čaroději.“

     „Kolik platí?“

     „Pět stříbrnejch na den veliteli a dva mužstvu.“

     „Dám ti pět tisíc zlatých. Rozdělíš je jak budeš chtít.“

Všem čtyřem žoldnéřům zazářili oči. Stovka na osobu! „V čem je háček?“ zeptal se Rod. Byl žoldák dlouho a věděl, že čím víc peněz, tím větší nebezpečí. Zvláště, má li pracovat pro Jestřába o němž se říkalo že je buď šílený, nebo bohy prokletý. A nebo obojí. Jestřáb hodil na stůl malí váček v němž zaštěrchalo. „Pětistovka v drahokamech“ řekl čaroděj. „Záloha.“

Chvíli to trvalo, ale plácli si.

      „Za dvě hodiny za vesnicí s plnou výzbrojí“ řekl čaroděj a zmizel.

     „Sesedněte a zakryjte koním oči“ poručil Jestřáb velké skupině jezdců. Mraky se hnali nízko nad zemí a noc byla tmavá. Před muži z hanzy Drsňáků plál jasným, modrým světlem velký portál a tmavá silueta vedle něj připomínala démona.

       „Procházejte po pěti!“

První se portálem vydal mahur Kudrnáč se čtyřmi muži. Jejich tváře byli přízračně bledé.

     „Pospěšte!“ zvolal Jestřáb a muži prošli.

     „Další!“

Následoval druhý mahur, vysoký jezdec Rosztek, s ním Donar, Quin, Kokta a Syčák. A pak dalších osm pětic. A nakonec Rodney a Jestřáb.

       Drsňáci se shromáždili poblíž lesa a muži si šeptem sdělovali zážitky neobvyklé cesty. „Vážně sme v Ridským království?“ zeptal se Roztek.

      „Jedeme!“ zavelel Rodney. „Pěti řad!“

V čele jel Jestřáb s velitelem skupiny a za rychlé jízdy, mu čaroděj vysvětloval svůj plán. Rodney občas přikývl. Hvězdy plály na jasném nebi a vál teplý vítr. Za hodinu se před jezdci vynořila silueta velkého města. Na hradbách plála světla a nad městem se tyčil hrad.

       Sir Saltik stál na hradbě nad bránou, když uslyšel dusot mnoha kopyt na dlážděné silnici. Ze tmy se vynořila početná tlupa jezdců a dostala se na dosah pochodní.

Žoldáci, pomyslel si Saltik, když spatřil různorodou vyzbroj válečníků. „Kdo jste?“ zvolal a stráže kolem něj natáhli kuše.

     „Jsem čaroděj Jestřáb“ zvolal vedoucí jezdec v černém plášti. „Před dvaceti lety jste mi říkali Pán Noci.“

     „Jestřáb je deset let mrtev“ zvolal Saltik.

     „Otevři tu bránu hlupáku, nebo ji zbourám!“ zahřměl čaroděj.

     „Jestřáb má na levém spánku vypálenu Runu“ vykřikl jeden starší voják.

Muž v černém plášti stáhnul kapuci a zvedl pravou ruku. Jeho tvář osvětlilo chladné světlo.

     „Je to on“ konstatoval veterán. „Ty si mě už asi nepamatuješ čaroději co?“

     „Jsi Spilko, kterému říkali Lučištník. Zachránils mě život před patnácti lety na lodi Kráska.“

     „Tak co bude?“ zařval Rodney a jeho kůň se vzepjal.

     „Chci mluvit s královnou“ navázal čaroděj.

     „Královna odjela ráno pryč a vrátí se až zítra. Ale do města vás pustíme.“

Jestřáb přimhouřil oči a Rodney vydal rozkaz. Jeho muži se otočili k hradbám zády. Ze tmy se vynořil jezdec na klopýtajícím koni. „Královna je v nebezpečí“ zasípěl. „Vesnice Dolina.“

     „Jedem!“ zařval Jestřáb a Drsňáci vyrazili. „Pošli k Dolině posily!“ vykřikl ještě čaroděj.

     Mladá královna Ronnie se rozhlédla po hořící osadě a otřela si rukávem košile obličej. Krev, pot a saze vytvořily originální typ makeupu. Křik zraněných jí zněl v uších. Kousek od ní se zhroutila střecha domu a Ronnie sebou trhla.

     „Zase se houfují“ vydechl vedle ní Quark, jeden z jejích osobních strážců. Královna se rozhlédla po tom hloučku který zaujal postavení uprostřed hořící vesnice. Z dvacítky vojáků jich žilo osm. To i s rytířem řádu Bílé růže a vesnickými muži dávalo dvaadvacet. Plus ženy a děti uprostřed. Na rozpálenou tvář jí dopadla kapka vody. „Začíná chcát“ konstatoval jeden z vesničanů. Kolem nich se tyčily siluety ještěřích mužů a lidských zabijáků. Mimo spálené dřevo se ve vzduchu vznášel zápach krve a smrti. Ronnie si přechytila rukojeť štíhlého meče a odhodila si z čela zpocené vlasy.

    „A je to tady!“

Nevěděla kdo to vykřikl. Přímo na ni se hnal zpustle vypadající chlap v špinavém oděvu ale s lesklým, čistým mečem. Ronnie se nesnažila úder vykrýt, ustoupila o krok. Chlap zakolísal, stržen vlastním rozmachem. Hrot štíhlého meče se mihl jako hadí jazyk a ostrá čepel projela muži vnitřnostmi. Dalším sekem mu rozsekla krk. Kolem ní zuřila bitva. Její muži a vesničané neprodávali své životy zadarmo a ulice byla poseta mrtvolami obou stran. Sir Darton šířil smrt svou těžkou sekerou a všechny rány odráželo jeho bílé brnění, nyní řádně zrudlé. Dlouhán Hubert, rolník se oháněl palcátem a drtil kosti každému, kdo se přiblížil. Zálesák a zvěd kterému říkali prostě Wood sekal a bodal, tesák a štíhlá sekera jako by byly prodloužením jeho paží.

Umírali ještěři, umírali žoldnéři. A také muži královny. Všude se válela těla bez hlav či údů, rozsekaná břicha a hrudě., z nichž trčely bílé kosti.

     Do vřavy se ozval nový zvuk, desítky kopyt bubnovaly mokrou zem. Ronnie vzhlédla, přímo na ně se hnalo snad padesát jezdců, ve dvojité řadě. Ve světle ohňů se leskly jejich zbraně, V čele útočících mužů jel černě oděný válečník a plášť vlál za ním jak nestvůrná křídla. Vedle něj se hnal vysoký bojovník s vlčí kůží kolem ramen.

     A vpadli nepřátelům do zad. Hnali se jak nezastavitelná zeď, pod kopyty jejich zvířat umírali ještěří muži i žoldnéři. Těsně před klubkem přeživších mužů se rozdělili.  Během chvíle vřava utichla a zpěnění koně se zastavili. Ronnie nastavila tvář dešti, když před ní zastavil ten černě oděný muž.

     „Jsem Jestřáb a před lety jsem pomáhal  tvému otci“ řekl chraplavým hlasem.

     V krbu malé komnaty plál oheň a tapiserie na kamenných zdech zmírňovaly její ponurý ráz. V místnosti bylo sedm lidí.V čele stolu seděla královna Ronnie, stačila se vykoupat a převléct, ale v její tváři byla stále patrná únava a vyčerpání. Vedle ní seděli sir Saltik a bělovlasý generál Wearh. Byl tu i Jestřáb a jeho šedo-rudé oči se leskly. Za Drsňáky tu byl Rodney a oba mahurové, Kudrnáč a  Rosztek. To, co královna chtěla čaroději říct, bylo krátké a většinu toho si Jestřáb už sám domyslel. Z bažin vystupovala armáda, ať šlo o ještěrkovité Kerie, najaté žoldáky či mlžné démony, jak říkali místní bytostem žijícím v bažinách. Nevelké, maximálně sto členné bandy projížděly za nocí, ale i za jasných dnů a pustošily venkov. Občas, když se setkalo víc band, přepadly i vojenskou pevnost či město. Armáda království neměla moc šancí, nemohla být všude. A když by královna toto neforemné těleso rozdělila, hrozil by jí postupný zánik.

    „Udro nemá ještě dost sil aby se armádě postavil, ale nebude to dlouho trvat“ řekla Ronnie. Potvrdila i Jestřábův dotaz, jestli se Ojeský močál rozšiřuje.

     „Tak bude třeba udělat tři věci“ řekl Jestřáb, když se okny do vnitř draly paprsky vycházejícího slunce.

     „Tři věci“ zopakoval. „Dvě z nich nechám na Rodovi a jeho mužích.“

Rodney přikývl.

     „Zaprvý“ začal. „Vytvoříme takových deset jezdeckých skupin....řekněme po padesáti jezdcích. Budou cestovat na lehko a jejich úkol bude, držet se tak dva dny cesty od močálů. Víme, že nemají nijak silné jezdectvo. Tyto mobilní jednotky se postaví loupícím bandám. Spojení zajistí rychlí poslové. Jezdce nabereme  z vaší armády.“

     „Ale oni nemají s partyzánským způsobem boje zkušenosti“ podotkl Wearh.

     „To nevadí. Zamíchám mezi ně svý chlapce a k trénování bude příležitostí dost. O to se postarám. Za druhý, je třeba chránit královnu před najatejma vrahama.“

    „Máme dobrou stráž“ upozornil sir Saltik.

    „Možná. Ale někteří z mých hochů mají zkušenosti jak....hmm...odstranit hlídané osoby a tak se ochrany ujmou oni. Samozřejmě, budou podléhat vám“ kývl k Saltikovi který se začínal mračit. „Říkal jsi tři věci.“

Jestřáb se slabě usmál. „Já projdu do srdce močálu a udělám to, co jsem měl udělat před dvaceti lety.“

        „A co to bude?“ zeptala se královna.

       „Je tam starý chrám jednoho z temných bohů, myslím že Kournuse. Udro tam musel najít něco co zvětšilo jeho moc a pomohlo mu přežít. A také nestárnout, podle toho co jsi mi řekla. Když tvůj otec porazil jeho armádu, udělal jsem chybu. Měl jsem se tam vydat hned a zabít jej.“

     „A jak se tam chceš dostat? Bažina je hlídaná.“

     „Půjdu Mlhami“ ušklíbl se Jestřáb a oči mu zaplály.

     „Ale tam žijí prokletí“ upozornil čaroděje Wearh.“

     „Já vím. Já jsem také prokletý“ řekl klidně Jestřáb.

       „Hodně štěstí Rodney“ řekla královna Ronnie veliteli jezdeckých skupin. Žoldnéř, na nějž přešlo velení, se vesele usmál a dotknul se jílce jedenapůlručního meče. „Nic mě nezabrání se s tebou zase potkat“ zašklebil se a pobodl koně. Před městskými hradbami se shromáždila celá jednotka Dravců, jak je Rodney pojmenoval. Třináct jednotek po šedesáti mužích, od nezkušených nováčků až po žoldáky z Rodneyho jednotky.

     „Tak jedem!“ zahřměl velitel a Dravci se pohnuli. Po obloze se hnala tmavá mračna a hrozil déšť.

    „Doufám že to vyjde“ povzdechl si Saltik. „Kde je vlastně čaroděj?“

       Jestřáb se podíval na bílou, přízračně působící mlhu a mimoděk se zachvěl. Chladný vzduch ovíval jeho zpocenou tvář. Na tomto místě se stýkalo podsvětí se skutečným světem. V mlze se pohnulo několik postav. Čekají na mě, uvědomil si čaroděj a jeho sluch vnímal zvuky močálu: skřehotání žab, bzučení hmyzu, šplouchání vody. Rázně vykročil a bílá mlha jej objala, stejně chtivě a nedočkavě jako vášnivá milenka. Jeho silueta, černá a odpudivá, stejně jako místní obyvatelé, hladce procházela mlhou.

     Do uší se mu zaryl děsivý kvil, ale Jestřáb něco podobného očekával a jeho silná mysl útok odrazila. Ale přišli další, duchové, jejichž jediný dotek z něj mohl vysát život, malé, hadům podobné bytosti s děsivým jedem, medůzy se svým zrakem jenž jej mohl zkamenět, ale i harpyje, weinové a banshee.

Jejich útoky ale nikdy nedosáhly cíle. Jestřábova mysl se stáhla do sebe. V myšlenkách se mu objevovali vzpomínky na jeho kruté činy. Vnitřním zrakem viděl ty které sám zabil a nebo zemřeli jeho vinou.  Čaroděj nechal na povrch vyplout svou horší stránku. Stránku zabijáka a temného mága. Splynul s těmito děsivými tvory kteří chránili přístup do podsvětí. Ale nebylo to jednoduché, ve své mysli opatroval onen poslední paprsek světla který jej mohl vyvést z temnoty. Z temnoty do které dobrovolně vstoupil.

      Čaroděj věděl, že toto není jediná cesta. On sám už v Díře byl, kdysi dávno, před více jak třemi desetiletími se vydal Jestřáb za Učitelem Temnot. Doba, kterou tam strávil  nebyla dlouhá, ale pro lidi z tohoto světa byl pryč déle než pět let. Ne, tyto bytosti proti němu nic nezmohly. Nezmohly nic proti lidskému čaroději který kdysi porazil Maxima, jednoho z nejsilnějších démonů. A čaroděj šel. A venku, mimo mlhy, čas plynul jinak.

       „Jaký jsou zprávy?“ zeptal se Rodney posla který seskočil z uříceného koně. Posel zastříkaný od bláta

byl mladík který se sotva začal holit, ale jeho oči byli staré. Dva dlouhé tesáky měli na čepelích zbytky krve. Posel se podíval po nouzovém táboře u lesa, koně v provazové ohradě, celtové stany a spousta bláta. „Zasranej déšť“ utrousil. „Mahur Kudrnáč hlásí, že se ještěrky pohli“ řekl. „Ztratili sme další dva jezdce“ pokračoval. „Mahur Rosztek vám vzkazuje, že se musel stáhnout za řeku Zael a sir Darton se usídlil v Černých kopcích. Včera tam sejmuli patrolu bažiňáků.“

    „Díky“ Rodney mávl rukou k jednomu stanu. „Dej si svařák a vrať se ke Kudrnáčovi. Řekni mu, že velitel vzkazuje aby se spojil s Dartonem. Zdá se, že se po těch čtyřech tejdnech ještěrky poučily.“ Rodney zaváhal, ale pokračoval. „A řekni všem velitelům, že jsme ztratili Maxe a jeho lidi.“

Posel odjel a k Rodneymu přistoupil podsaditý Pořez. „Max je třetí“ řekl tiše a naslouchal bubnování deště na celtu.

     „Jezdec!“ ozvalo se  a oba muži se ohlédli. Do tábora vklopýtal tařka vyřízený kůň. V sedle seděl Cheer, jeden z poslů a v rameni měl zaražený šíp. „Jsou jich tak tři tisíce“ zachrčel a svezl se k zemi.

     „Houfujou se severně od Mortinu. Jsou mezi vámi a městem.“

Rodney nechal Cheera odnést do saniťáckého stanu a pozval Pořeze a dva další jezdce na poradu do svého stanu. Na provizorním stole roztáhl mapu a setřel si vodu z obličeje.

     „Mortin je silný město a Ronnie tam má pět tisíc vojáků plus domobranu.“ konstatoval Filip, jeden z vojáků pravidelné armády, který byl převelen. „To nedostanou s třema tisícema chlapů.“

     „Připočítej tu skupinu u Smrťáku co nám nahlásil Serad a ty zmetky kteří zlikvidovali Koulskou pevnost“ zavrčel Pořez.  Rodney vyznačil všechny čtyři skupiny na mapě. „To může být patnáct tisíc. A jestli táhnou všichni na Mortin, tak......“ Odmlčel se.

„Musí projít tudy“ ukázal Bubák, jeden z místních, na zakreslenou louku. „Je tam kopec, na kraji pastviny a směrem k Mortinu se svažuje.“

     „Na kopec můžou dát velitelství a dole se vejde....“

     „Tak dvacet tisíc lidí určitě.“ Doplnil Bubák.

     „A když Ronnie vyšle armádu, bude muset útočit do kopce. Chytrý. Tak uděláme něco lepšího. Ty, Filipe, pošleš posly, všem co sou v okolí a ti pošlou další. Všichni se sejdeme tady“ ukázal na kopec na mapě. „Do dvou dnů. A my ostatní se půjdem podívat na ty blbečky co našel Cheer.“

     Na kopci který patřil k pastvinám to vřelo horečnou činností. Od rolníků žijících v nedaleké osadě zkonfiskoval sir Darton tažné koně i nějaké vozy a pod stále zamračenou oblohou budoval opevnění. Muži hloubili příkop po celém obvodu plochého vrcholu, stavěli dřevěné palisády a nadávali. Jejich oblečení a zbroje se rychle špinilo od všudypřítomného bahna. Lovci sháněli zásoby. Darton nechal osadníky odvést do hor a muži s doprovodu se urychleně vrátili k práci. Krajem neustále jezdili zvědové a poslové sháněli poslední skupiny rozptýlených Dravců. Poslal také několik poslů do Mortinu, ale pochyboval, že armáda dorazí včas, Ronnie ji rozestavěla na důležitých bodech které nesměli padnout Udrovy do rukou.

    „Hej, šéfe! Jede Rodney!“ zařval jeden z mužů na provizorní věži.

Rodney sebou vedl necelou stovku mužů, odraných, zmoklých a vyčerpaných. Rodney se objal s Dartonem a hned z něj začal páčit informace.

     „Není to špatný“ zabručel Darton. „Je nás tak šest stovek a možna dorazí posily z pevnosti Výšinka.“

Rodney se rozhlédl po téměř hotové palisádě. „Dolů napíchámě pár pastí“ konstatoval. „Co šípy?“

     „Skoro stovka na osobu. To musí stačit.“

Rodney jej plácl po rameni. „Jestli ne, tak to poznáme. Máme je tady za deset hodin.“

      „A proklatě“ zašeptal Rodney stojící na palisádě a sledoval, jak se z deště vynořuje armáda ještěrek a lidských žoldnéřů, kterým říkali bahňáci.

Pořez si otřel holou lebku od deště. „Co se ti nezdá?“

„Je jich málo. Podle našich informací jich mělo být okolo patnácti tisíc. A tady jsou tak čtyři.“

„To je dobrý pro nás ne?“

„Ptám se jinak, kde je těch dalších deset tisíc?“

Pořez zbledl. „Táhnou na Mortin“ zašeptal. „Museli nás někudy obejít.“

„Jo“ kývl Rodney. „Ten zasranej Udro je chytrej. Věděl, že mu půjdem naproti a zkusíme ho tady zastavit. A Ronnie nám pošle armádu na pomoc.....“

„A nechá město nehlídaný.“

„Roszteku!“ zařval Rodney a jezdec přiběhl. „Vem si deset chlapů a zkuste prorazit. Najděte armádu, musej být na cestě sem a pošli je zpátky. Udro táhne na Mortin.“

„Tak to je v prdeli. A ta cesta, je to sebevražda.“ Rozstek se zatvářil vážně a vztekle kopl do palisády. „Proč nejedem všici?“

„Armáda by se octla mezi dvěma ohni“ řekl sir Darton který k nim přišel. „Takhle aspoň jejich část zastavíme.“

Rosztek kývl a rozběhl se ke koním, cestou vydával rozkazy. „A hele, už jdou na to“ řekl Pořez.

      Bílá mlha se převalovala nad močálem a halila jej do svého neproniknutelného rubáše. Chrám  Kournuse se vynořil z mlhy, černý, šeredný. Nízké věžičky se nakláněli na stranu, stěny byli porostlé plazivkami. Na kamenou cestu vedoucí k němu vstoupila postava v černém plášti. Jestřábovy rty se pohnuli v náznaku úsměvu, když rázně kráčel vstříc svému osudu. Z jeho tváře se nedali vyčíst žádné emoce. Strach, bezmoc, nenávist, pro něj nic neznamenaly. Lásku, dobrotu, sebeobětování, už dávno neznal.

 Má li zemřít, zemře.

Vstoupil do temného nitra chrámu a jeho oči se rychle uzpůsobily. Jeho kroky se dutě rozléhaly velkou lodí zdobenou sochami. Stříbro, nyní zčernalé, zdobilo přední část chrámu. Barvy z obrazů se již dlouho loupaly.

„Čekal jsem tě čaroději“ ozvalo se za ním a Jestřáb se bleskově otočil.

Od kopyt útočících koní létaly drny mokré trávy a jejich jezdci nepříčetně ječeli. Náhle se pod předními jezdci propadla země a koně s řičením padali k zemi. Praskaly kosti nebohých zvířat. Zbylí jezdci se rozptýlili, marně. Maskované díry si vybíraly další a další oběti. Čtyřicet jezdců se dostalo přes díry,  ale vzápětí narazili koně na kůly skryté v dlouhé trávě. Špičaté kolíky probodávaly koním nohy.

„Tak takhle to nepůjde“ zašklebil se Rodney, když se zbytky jezdeckého útoku stahovali.

O chvíli později se do útoku vydali Keriové. Ti byli pomalejší a těžkopádnější než lidé. Jejich dlouhé drápy se bořily do měkké půdy a neklouzaly. Jámy je nezastavili, obešli je. Ani kolíky nebyli účinné, šli příliš pomalu na to, aby se nabodli. „Pal!“ zařval Rodney a do vzduchu se vznesli dvě stovky šípů. A vzápětí znovu. Salva za salvou se snášely na útočící ještěrky a hroty šípů se neškodně odrážely od jejich šupin. Pár jich padlo, byli zasaženi do měkkého břicha, ale útok ani nezakolísal.

Když byli na dvacet metrů od palisády, Rodney zvedl ruku, a třista mužů zvedlo kuše. Celokovové šipky které probijí plátové brnění se zarývali do šupinatých těl a ještěří lidé syčeli vztekem a bolestí. Na zelené trávě se objevila krev. Kušovníci vypálili ještě jednu salvu a to už byli ještěrky u palisády.

„A de se na to!“ zaburácel velký Doran a těžkou bradaticí rozpoltil lebku prvního Kerie. Celý kopec byl v obklíčení a ze všech stran se na palisády hrabaly ještěrky. Meče, sekery, palcáty, řemtichy a jiné zbraně zpívaly svou prastarou píseň o smrti a slávě. Rodney probodl krk Keriovy, dalšího sekl přes břicho. Vedle něj se oháněl svou sekerou Doran. Země zrudla krví a lidé bojovali jak démoni. Rozdíly mezi žoldnéři a nováčky byly dávno pryč a každý válečník bojoval největší boj za celých pět týdnů nájezdů a útěků.

„Paní“ zvolal Salit. „Nepřátelé se blíží k hradbám města.“

Toto zvolal před několika hodinami a nyní se s třemi tisíci mužů domobrany díval, jak nepřátelští žoldnéři a Keriové útočí. Ronnie vedle něj zdvihla ruku a katapulty vypálily. Těžké kameny vrhané z velké výšky drtily odolné Kerie i žoldnéře. Lučištníci vysílali salvu za salvou.

„Díky bohům, že mohou jít jen ze dvou stran. Neměla jsem posílat pryč všechny vojáky“ zamumlala Ronnie.

„Paní, v přístavu už čeká loď, jestli prorazí, uprchněte.“

„To nikdy neudělám.....“

Na hradbu se dostal první člověk, vousatý žoldnéř. Saltik mu prosekl lebku a hned přeťal lano. Po celé délce hradeb muži odstrkovali žebříky a přetínali lana. „Průlom!“ zařval Saltik a vrhl se do nejprudší vřavy, tam kde se Bažiňáci uchytili. Ronnie mu běžela po boku a vzápětí byla vtažena do víru smrti. Saltik sekal svým mečem bastardem a kryl jí pravý bok. Po levé straně stál dlouhán Hubert. Vzápětí umřel, zubatá čepel mu rozpárala břicho. Ronnie ještěra zabila, ale vzápětí se na ni  vrhl další. Po celé hradbě zuřil prudký boj a muži domobrany nedávali své životy zadarmo. Oni nebyli v  boji cvičeni tak intenzivně jako vojáci a žalostně si to uvědomovali. Ale neustoupili ani o píď. Toto bylo jejich město a oni je nenechají padnout. Ne dokud budou žít. A tak bojovali.

 Jeden po druhé umírali dobrovolníci zlákáni k domobraně pro svou touhu po dobrodružství.

 Nejdéle vydrželi veteráni, muži kteří byli propuštěni z armády kvůli věku. Ale ještě jednou, naposledy se v nich probudila ona stará zuřivost a touha po boji. Ronnie nevěděla jak dlouho bojuje, ale náhle byl kolem ní klid.

„Hoří město“ řekl Saltik. „Prorazili.“

„Měl jsem tě zabít už dávno“ řekl Udro Reeds a pomalu vykročil proti Jestřábovi. Dlouhý meč nesl volně na rameni. Jestřáb vytasil svou zbraň, katanu pojmenovanou Noc. Nesl ji volně v ruce a špice Noci lehce skřípala o kamennou podlahu. „Ten nápad projít Mlhami byl dobrý, sám bych se toho asi neodvážil.“

„Není to těžký“ řekl klidně Jestřáb. „Stačí mít trochu odvahy.“

„Ó ano, odvaha. Tu mám starý nepříteli. Kdo jiný by uzavřel smlouvu s Kournusem?“

„Zbabělec který se neumí postavit vlastní smrti. Zoufalec, který chce žít za každou cenu.“

„To říká ten pravý. Ty by ses Jestřábe vzdal své moci?“

Z levé strany se vymrštilo štíhlé tělo Lecha. Jestřáb ukročil a sekl démona ze  spodu, zešikma přes hruď. Otočil se v piruetě a sekl Lecha z druhé strany.  Kouřící ichor vystříkl na kamennou podlahu a démon se zhroutil. Zprava zaútočil obří pavouk, Jestřáb proti němu skočil, svalil se do kotoulu a při zemi odsekl pavoukovy tři silné, chlupaté nohy. Vyskočil a přesně bodl pavouka do mozku. Ze shora zaútočila Harpyje, ale nabodla se jen na Jestřábův meč. Tělo nestvry s obličejem ženy, dopadlo těžce na kamennou podlahu.

Čaroděj Jestřáb pomalu vyrazil směrem k Udrovy. „To bylo všechno?“ zeptal se chladným hlasem a v očích se mu rudě zablesklo.     

Darton srazil těžkým palcátem dalšího nepřítele a opět byl nucen o krok ustoupit. Vedle něj padl mladý voják a rytíř zabil jeho vraha. Všude byl zmatek, Dravci se snažili zorganizovat, ale od palisád byli vytlačeni a jejich kruh se stále zmenšoval. Padl mohutný Doran, jenž před mnoha dny porazil Jestřába ve rvačce. Dostali Pořeza, sekera mu rozsekla hlavu a kopí probodlo hruď. Pořez ještě dostal jednoho bažiňáka, než padl k zemi. Všude zněl řev, vítězný i bolestný a mísil se s řinčením ocelových zbraní. Nikdo neznal milost, nikdo ji nedával a ani nečekal. Na Rodneyho obličej dopadla sprška krve  rozseklého hrdla bažiňáka. Rubem meče zasáhl z boku do hlavy Kerie. Těsně vykryl výpad otřeseného ještěřího muže a bodl jej do břicha.

Už dávno ztratil přehled o tom, kdo ještě žije. Viděl zemřít Kudrnáče a Syčáka. Koutkem oka zahlédl, jak Dartonovi rozdrtila obličej vržená sekera a obr v pancíři se zhroutil. Jeden z mladých vojáků se oháněl Doranovou bradaticí. Vzápětí mladíka zasáhl šíp do oka. Další a další muži umírali, vojáci i žoldnéři šlapali v krvavém bahně a snažili se neuklouznout.

A nepřátel byla stále spousta.

Dva muži v černých pláštích se k sobě pomalu blížili, pomalé kroky, klidný pohled.....

Udro skočil dopředu, meč zasvištěl šikmým sekem. Jestřáb mu skočil vstříc ve stejnou chvíli, Noc protla vzduch šikmo ze spodu. Obě čepele se těsně minuly a oba muži současně ukročili doprava. Udro naznačil bodnutí, Jestřáb se prohnul, srazil čepel Udrova meče k zemi. Čepele se střetly s hrozivým třesknutím a po obou čepelích se rozběhly jiskry. Udro se vrhnul do útoku a zběsilou kombinací úderů na koleno, bok a  skráň zatlačoval Jestřába směrem k oltáři. Jestřáb unikl bleskovou piruetou a  kontroloval vodorovným sekem.

Udrův plášť zrudnul krví a on skočil opět do útoku. Čepele se opět střetly a Jestřáb zachytil Nocí Udrův meč nad svou hlavou.

„Prohrál jsi Udro“ řekl chladně Jestřáb a po tváři mu stékaly kapky potu ve kterých se zachytily částečky prachu. Udro se zašklebil, provedl bleskový mlýnek a z černého kamene v hrušce jeho meče vyrazil proud many. Úder zastihl Jestřába nepřipraveného a odmrštil jej vzduchem přes černý oltář. Noc mu vypadla z ruky. Udro mávl rukou v černé rukavici a z oltáře vyrazila železná pouta. Jestřáb natáhl ruce, železo zkorodovalo a rozpadlo se. Na čaroděje dopadla sprška rezavých šupinek. Udro na něj vrhl zakletí IRII, Jestřáb sebou mrštil na stranu a zakletí roztříštilo sochu za ním. Kousky mramoru zarachotily po podlaze.  Z kleku vyslal Jestřáb proud ohně a vzápětí dalším kotoulem unikl vrženému meči. Ten se zastavil ve vzduchu a obrátil se ostřím k Jestřábovi. Proletěl proudem ledu, kterým se jej pokusil čaroděj zastavit. Jestřáb unikl dalším kotoulem a vymrštil se na nohy. Meč zamířil k němu a Jestřábovi zněl v uších Udrův smích.

 „Pohyb! Pohyb!“ hulákal generál Wearh  a hnal svůj batalion co nejrychlejším krokem. Před nimi se vynořilo město a nad ním těžká mračna kouře z hořících domů. Před hradbami se houfovaly další jednotky nepřátel.

Posledních sto mužů bránících se děsivé přesile dostalo chvilku oddechu. Palisády přelézali další a další nepřátelé. „Bojovali jste dobře“ vydechl Rodney.

„To byl teprve začátek“ zachraptěl Plešoun. „Až teď sem se dostal do formy.“

Meč se blížil děsivou rychlostí a černá čepel se matně leskla.

„Zemřeš čaroději!“ vykřikl Udro.

Jestřáb skočil mohutným skokem, černý plášť kolem něj vlál jak netopýří křídla a v letu natáhl ruku. Noc zaskřípala o kameny a vlétla mu do ruky. Jestřáb se nohama dotknul země, ve stejnou chvíli se otočil a mávl katanou. Čepele mocných zbraní se znovu střetly, když Jestřáb udeřil do Udrova meče vší silou. Meč změnil směr a  se zaskřípěním se zabodl se Udrovy do hrudi. Prudký náraz jej odhodil dozadu jak hadrovou panenku na zeď, po které začala stékat rudá krev do prachu. Jestřáb prohlédl tělo, vzal jeho meč a vyšel ven. Chvíli stál bez hnutí a potom vrhl proti chrámu kletbu FEJEED. Chrám se zachvěl, kamenné stěny zapraskaly a celá stavba spadla. Jestřáb stál bez hnutí před hromadou sutin nad kterou se vznášel prach.

Královna Ronnie stála na hradbách svého hradu a hleděla na  krvavě rudé zapadající slunce. Vedle ní stál Rodney, s páskou přes oko. Nakonec vyhráli, ale za jakou cenu. Z téměř osmi stovek Dravců jich přežilo dvacet sedm. Město nakonec nevyhořelo celé, jen okrajové části a přístav. Přeživší Keriové byli nahnáni zpátky do bažin. Část země byla zpustošena a v zimě bude hlad.

 „Bylo to děsivý“ řekl Rodney. „Škoda všech, co zemřeli.“

„Ano, sir Saltik a generál Wearh mi budou chybět. Neměli se....“

„Byli to vojáci“ konstatoval Rodney. Rudé slunce se odráželo od hladiny moře a mírný větřík chladil jejich tváře.

„Ráda bych věděla, kde je Jestřáb.“

„Tady“ ozval se za nimi chraplavý hlas a ze stínu věže se vynořil čaroděj. „Chrám je zničený a Udro mrtev. Takhle to mělo dopadnout už minule.“ Jestřáb se hořce usmál „tak já zase mizím.“

„Zůstaň čaroději, tady......“

„Ne, tady zůstat nemůžu. Mám v patách něco.....“ Jestřáb zaváhal. „No, prostě musím pryč.“

Jestřáb se naposledy podíval na město Mortin a pobodl koně. Mířil na sever, zase dál a dál. A tam někde, v dálce na něj čeká...... co, to nevěděl.

 Asi smrt.