Život je plastická hmota

Právě si sedala, když se mobil zuřivě rozvibroval. „Ani tady člověk nemá pokoj.“

Píše Radim. „Ahoj Jani. Delej, ze se nezname. Snad ti to jednou poradne vysvetlim. Diky za pochopeni.“

V tu chvíli jsem vstal od svého stolu a přešel k jinému, kde seděl sympatický muž, o něco starší než já.

„Zdravím tě. Omlouvám se, že obtěžuju, ale máš chvilku čas? Potřebuju poradit a jeden můj známej mi řekl, že se bych se mohl obrátit na tebe.“

„Super, a co jako? Kdo to vůbec byl za vola?“

„Byl to Frost.“ Myslel jsem, že mi rozskočí tepny na hlavě.

„Frost? Kdo to hergot je? Myslíš jako Michala?“

„No jasně, Michala, já mu tak říkám.“ Uff.

„Absolutně netuším, jak jsi mě tady objevil, ale to je fuk. Stejně jsem tady právě s holkou a nemám čas.“

„Ale no tak, na chvilku, víc to nezabere.“

„A o co ti teda jako jde?“

„Taková blbost, ale mě na tom záleží. Dostal jsem se na dvě školy. Ta v Ostravě mě táhne víc, ale zase mi vadí to prostředí. A ty tam prej chodíš, tak bys mi mohl říct co a jak. Nikoho jinýho, co tam je, neznám.“

„Tak mluv. Co chceš jako vědět?“

„Víš, slyšel jsem , že v Ostravě je děsná nuda. Přece jenom, na vejšce jde i o srandu, ženský a tak. No a tam prej chcípnul pes. Akorát chlastat v zakouřenejch pajzlech se dá.“

„Ale hovno. Kultury tam sice moc neužiješ, ale těch bab! A všechny svolný i k těm největším prasárnám. Jestli ti jde o tohle, tak tam si fakt užiješ.“

„A to mluvíš ze svý zkušenosti nebo jenom „jeden perverzák povídal“?“

„Jasně, že ze svý zkušenosti. A co že je ta druhá vejška?“

„Demografie v Praze na přírodovědě.“

„Fakt? Tam půjde ta moje.“

„Když o ní mluvíš, ví to o tý Ostravě?“

„No když jí to neřeknu, tak asi ne. Co by o tom věděla. To je moje věc. Já jí taky nekecám do toho, co tady dělá. Teda, doufám, že tady nedělá nic, jinak bych ji musel vysvětlit, kdo je kdo. Ale co ti to vůbec vykládám.“

Zpoza rohu se vynořila krásná dívka. Když mě uviděla, trochu se zarazila, na chvíli se zastavila. Pak se ale vydala směrem ke svému stolu.

„Miláčku, kdo to je? Nějaký známý?“

„Ale, to je… jak se jmenuješ?“

„Radim.“

„To je Radim. Rozhoduje se, na jakou půjde školu, a chtěl abych mu poradil. A dokonce říkal, že možná půjde na demografii do Prahy, jako ty.“

„Těší mě, Radime, já jsem Jana. Bohužel ti neporadím, o Praze toho vím asi tolik, co ty.“

„Rád tě poznávám, Jano. Co se dá dělat. Tak já tedy nebudu rušit a půjdu. Mějte se fajn a krásnej večer.“ Zmizel jsem bleskovou rychlostí.

Poprvé jsem o ní slyšel před měsícem. Nabídl jsem jednomu kamarádovi, že jestli někdo z jeho maturitního ročníku bude potřebovat přespat o příjimačkách v Praze, má u mě na kolejích postel volnou. Na rozdíl ode mě totiž spolubydlící ukončil prvák už na konci května a tak byl pokoj na měsíc k dispozici.

Odepsal někdy v půlce června,  jestli bych neubytoval jednu holku, že je skvělá a že mě o to moc prosí. A taky abych mu poslal její číslo. Číslo jsem mu poslal, s pobytem to ale nevyšlo, protože se dohodla se známýma, u kterejch to bylo přece jenom lepší než na koleji s člověkem, kterýho před tím nikdy neviděla. Tak jsem ji aspoň pozval na procházku Prahou, abych zjistil, jak se to má s vkusem toho kámoše. Sešli jsme se u Václava a já hned musel uznat, že vkus rozhodně má. Vyrazili jsme na Vyšehrad, kde jsme dvě hodiny vykládali a mě přišla neuvěřitelně sympatická a příjemná. Měla ještě čas a tak jsme zašli na Petřín. Chvilku jsme tam seděli a já si najednou uvědomil, že už nekoukám dolů na Prahu, ale na ní, neposlouchám obsah slov, ale pouze hlas, který je říká a že nejsem schopen vyplodit jedinou větu, co by dávala jasné hlavě smysl. Něco takovýho jsem ještě nezažil. Ale přece jen to byla holka, o kterou se pokoušel můj kamarád, takže jsem se zařekl, že se o nic nepokusím, dokud si si ním nepromluvím. Kupodivu jsem tuhle úmluvu jednoho dodržel, večer jsem se rozloučil a vyrazil na kolej učit se na zítřejší zkoušku. Prakticky hned poté mi napsal ten kamarád své nové zjištění, že mnou čerstvě milovaná s někým chodí. To byl otřes. Po staré dobré sinusoidě z jedničky rovnou do její příbuzné obrácené hodnoty. Na chvíli mě pohltila beznaděj.

Řekl jsem si však, že depresi odložím až na dobu po poslední zkoušce, kterou jsem měl za týden. Kupodivu se toho obrovské kupě knížek přede mnou opravdu podařilo dosáhnout.

Tu zkoušku jsem udělal a vrátil se domů do Přerova. Nevím, jestli to byl akt čirého masochismu, ale rozhodl jsem se jí napsat, jestli by někam nevyrazila. Stát se aspoň jejím kamarádem! A to se mi taky povedlo. Trpěl jsem jako pes, ale říkal jsem si, že takhle aspoň můžu být s ní.

Pozval jsem jí na tuhle středu do kina na Bowling for Columbine. Vyprávěla mi totiž jednou, že by to chtěla strašně vidět. A taky mi řekla: „Ráda bych šla, ale mám už něco jiného.“ Ten její skončil ročník na vysoké škole v Ostravě a pozval jí na večer do jedné restaurace.

Něco se ve mně zlomilo. Rozhodl jsem se  udělat něco, za co bych na sebe normálně rozhodně nebyl pyšnej. Tak nějak se ve mně potlačila touha získat ji, ostatně bylo mi moc dobře jasný, že to, co chci udělat, mi slušnou dívku, kterou ona rozhodně je, nepřiblíží ani o píď. Jen jsem chtěl, aby nebyla s někým, kdo si ji vůbec nezaslouží.

Tak jsem zapnul diktafon, dal si panáka a vyrazil směr jedna restaurace.

Potkal jsem ji minulé pondělí. Asi dva roky od té chvíle, co jsem se jí ozval naposled. Týden mi trvalo udělat ze záznamu MP3 a pořídit písemný přepis.  Všechno jsem jí poslal e-mailem. V průvodním textu jsem jí požádal, aby všechno důkladně prostudovala a promyslela. Ještě předtím však ať mě prozvoní, že vše přišlo v pořádku. O obsahu jsme se nezmínil, jen jsem napsal, že ji rozhodně zaujme. Prozvonila mě a já se zařekl, že už ji nechám být.

„Jsi to ty? Ale jo, určitě. Jak se máš, Radime? My už se neviděli takovou dobu. Jak se vůbec  máš? Proč jsi se tak dlouho neozval?“

„Ahoj, Jani. To víš, škola,  práce, nebyl čas. Mám se furt stejně, taky furt stejně vypadám. A co ty? Jsi taková nějaká rozzářená, spokojená. Kde bereš tolik optimismu?“

„Jak bych mohla nebýt? Budu se vdávat, čekám děťátko, co by mě mohlo donutit být smutná?“

„Tak to ti blahopřeju. To je krásný. A nastávající? Jak dlouho se znáte?“

„Už spolu chodíme alespoň tři roky. Ale vždyť ty ho taky znáš, viděl jsi ho přece tenkrát večer.“

„Jo, tenkrát. Jsem fakt rád, že jsi šťastná, fakt. Pamatuješ si na ten můj poslední mail?“

„No jasně, to měl být nějaký vtip nebo co? Moc zábavný to teda nebylo, ale znám tvůj ujetý smysl pro humor.“

„To víš, že byl. Asi jsem přestřelil. Ale hlavně, že jsi šťastná.“

„Přijdeš nám na svatbu? Máme ji pětadvacátého na radnici. Ráda bych tě tam měla.“

„To víš, že jo. Tak ahoj a moc štěstí.“

„Měj se.“

Šel jsem domů a do mysli se mi vkradla beznaděj, ta, kterou jsem poznal tenkrát. Proč jen nedokážu to, co ty knížky a nepřesvědčím se, že to všechno byl jen vtip. Hodně blbej.