Může za to Papež

Většina z nás si vzpomene, jak nás ve školách učili o Janu Pavlu II, který si nechával v dobách, kdy se to lidem ještě nesmělo říct naplno, prodlužovat život klonováním. Tehdy na to šel chytře, nenechal se přenést do jeho mladé dvojky, ale měl dvojku vyrobenou ve starém vydání, kterou použil vždycky, když jeho prací a věkem unavená jednička měla odejít. Proto si zachovával neustále mladého ducha a plno elánu, který mu tehdy každý v jeho věku musel závidět. To se dařilo zasvěceným tajit úspěšně celá léta. Celé to vlastně oficiálně vyšlo najevo po té co se při jednom závodu před celým světem rozmáznul na kaši miláček davů Kurt Schumacher, pravnuk legendárního Schumachera Ralfa. Když za pár dnů na to vstal znovu doslova z „popela“, bylo už i těm nejhloupějším jasné to, o čem se delší dobu snilo a šeptalo. Spousta bohatých lidí se rozhodla jít jeho cestou, vytvářeli si své klony které čekaly v umělém spánku na zkopírování paměti. Postupem času byla technologie natolik zavedená, že si ji mohl dovolit využít každý, kdo uživil sebe a svoje druhé, „záložní a mladší“ tělo, ale ze zákona jenom jedno, (i když někteří gayové a lesbičky, kteří toužili mít dvojníka mají povolen druhý klon s podmínkou, že v dalším klonování mohou být naklonováni už jenom jednou, ale stejně toho moc nevyužívají). Po tom co má lidstvo možnost žít „nekonečný život“ se jeho inteligenční kvocient zvyšuje, pracovití a nadaní jedinci už žijí několik generací s „věčně mladým“ tělem a původním způsobem se dnes rodí jenom děti chudáků. Jedním z nich je i moje maličkost, která naštěstí měla dost vytrvalosti a drzosti aby si stačila vydělat na  svoji dvojku ve světě tvrdé konkurence, kdy stojí člověk před pětkovým frajerem a připadá si proti jeho životním zkušenostem jako naprosté ucho. Byl to tvrdý boj. Okamžik „znovuzrození“ se pomalu blíží, moje mladší vydání, čisté a nevědomé, je připraveno. Prý je to něco jako normální probuzení , ráno člověk vstane, všechny vzpomínky na předcházející den a minulost jsou uchovány, dokonce se mu prý zdá i nějaký sen a po probuzení se cítí v novém těle přímo božsky.

Je to moje premiéra, před týdnem jsem se byl podívat na sebe sama, je to zvláštní pocit když se můžete podívat na temeno své vlastní, byť dvojkové hlavy. V dobách, kdy klonům neměla být z čeho dodána mysl předchůdce, byly snahy u naklonování z jejich původní DNA jednou velkou legrací, klon Adolfa Hitlera byl známý nejen svým malířským talentem ale také se postavil do čela hnutí za zákaz oživování klonů bez duše předchůdce, s původním vzorem odmítal být spojován a sám odmítl být přenesen do své dvojky. Musel to být hodně nešťastný člověk, ale geny jsou holt geny. Po oživení klonu svaté Matky Terezy, její klon prohlásila, že by musela být blázen aby svůj život promrhala jako předchůdkyně, vrhla se na podnikání a dnes je majitelkou sítě implantačních a kosmetických středisek.Vůbec největším zklamáním byl pro lidstvo Ježíš Kristus, kterého se podařilo vytvořit ze vzorků Turínského plátna. Sice se mu několik  původních věřících snažilo jako svému idolu poskytnout prostředky pro živobytí jeho i jeho dvojky, ale ukázalo se, že je Ježíš jenom prachobyčejný melancholický flegmatik. Když ho asi v 50 přestalo bavit hrát si  na spasitele a požádal o eutanasii, rozhořčení sponzoři mu odmítli dál vyživovat i jeho dvojku. Mnoho z nich v následném šoku přestalo vyživovat i svoje dvojky a dál v žití nepokračovali. Škoda, byli to milí  a obětaví lidé, bohužel stali se obětí svých předsudků. Přesto nechápu jejich myšlení, dnes v době, kdy Jan Pavel II-8 přetvořil církev na moderní dobročinnou organizaci vlastnící řadu kulturních a zábavních středisek většiny planety, se asi nedokázali smířit s představou, že jejich idol pošlapal jejich víru, asi se tehdy, v dávných dobách, měl dožít vyššího věku, možná by pak celý svět vypadal úplně jinak.

Za okny se setmělo, ukládám se ke spánku a ještě naposledy si v šeru prohlížím svoje staré tělo, zažil jsem s ním spoustu dobrého i zlého, ale už bylo na čase s přenosem, moc nechybělo a málem jsem to nestihnul, už před měsícem se znenadála začaly projevovat první známky vážného opotřebení. Jaké to bude v novém těle? Budu to ještě já, nebo pak ze mě bude někdo, kdo má moje vzpomínky? Zažíváme to každodenně, ráno vstaneme, v hlavě vzpomínky na vše předešlé jakýs takýs pocit pokračování předchozího existuje, pravda někdy po bujaré noci plné alkoholu ani to ne, ale přeci jenom asi všichni vstáváme s pocitem „jsem to já“. Já, moje ruce, moje nohy, můj penis, moje tělo, moje pocity. Já, moje. Tam někde uvnitř hlavy jsem to já, takové to malé nanejvýš dvacet centimetrů velké, schované za očima má strach. Představa, že tohle je moje poslední noc v tomto těle a pak se probudí někde někdo, kdo si bude pamatovat moje vzpomínky, je děsivá, jemu bude fajn, bude to on, kdo bude chodit a tvrdit, že jsem to já, že se cítí jako znovuzrozený a bude to on, kdo bude podporovat a přesvědčovat všechny kolem, že je to snadné. Ale kde bude moje JÁ? Nebude? Každou noc jsem doposud chodil spát bez toho aniž bych měl strach, že nebudu. Věděl jsem že moje tělo mi nikdo nevezme, ráno se probudím a na základě vzpomínek z předchozích dnů budu dnes nějak žít, cítit, mít plány. A najednou, víc než kdy jindy, cítím, že moje tělo je moje duše, moje a ničí jiné. To ti přede mnou nevěděli? Jak někdo mohl oddělovat duši od těla? Kreténi! A oni si na tom dokonce postavili živnost, jak typické pro staré náboženství, stěhování duší, život před životem, život po životě, dobře se to těm pacholkům prodávalo. Já jsem, to znamená že moje tělo a nikdo jiný si to myslí, žádné před a žádné po. Já, já, já. Ty kdo to po mě čteš jsi Já nebo Ty? (Určitě jsem to JÁ!. Já co jsem celý svůj život žil!)

Dvojek, trojek a bůhví kolikátek běhá po světě snad většina lidstva, každodenně se s nima potkávám, domluvily se nebo se spiknuly? Nabalují svoje nekonečné životy na sebe jako sněhová koule, pamatují si vůbec svého prvního předchůdce? Najednou je nenávidím, určitě ti parchanti lžou, jak je může bavit žít donekonečna se vzpomínkami předchůdce? S jeho strachem, který určitě byl stejný jako můj? Finta bude asi v tom, že žijí oni, nezáleží jim na tom starém těle, které se pak hodí někam do odpadu, jsou to oni! Možná pak oni žijí pouze s vědomím, že jsou já se strachem před přenosem. Jediné co mě napadá je, že přenos by měl být prováděn pouze v případě přirozené smrti, moje já by bylo darováno někomu, kdo bude pokračovat v mých vzpomínkách. Moje poslední vůle bude, „pokud se vám milí zlatí vědátoři podaří zachytit moje já v okamžiku, kdy nebude žádná naděje na bytí mého těla, přeneste ho do nového, ale pokud to nezvládnete do čtyř minut, kdy je nevratně poškozený mozek, nechte mě umřít a moji dvojku hoďte do odpadu se mnou“. Přepadla mě obrovská únava, víčka mi těžknou ani nemůžu otevřít  k sakru, to ani nestačím jít a povědět jim svoji poslední vůli? To přece nemůže být ten podělaný konec! Pomalu cítím, že mě přemáhá spánek. Zdají se mi bláznivé sny, lidé nemají vypěstovány klony, ale používají se stroje protože jsou levnější a snesou větší zátěž než lidské tělo. Stroje jdou za mnou a přemlouvají mě abych zde ukončil existenci a přenesl svoje já do jejich schránek. Beru do rukou železnou tyč a čistým seknutím jim urážím hlavy. „Já vám dám co proto hajzlové!“  Probudil jsem se, cítím se božsky, jsem to já, ten sen byla jenom noční můra. Někdo klepe na dveře, jdu mu otevřít. Stojí tam nějaký vědátor a ptá se mě, jestli si chci prohlédnout svoje staré tělo. Užasle na něj hledím, to nebyl sen? Vede mě k posteli, kde skutečně leží moje staré nahé tělo. Nevěřícně na ně zírám, beru ho za ruce, dotýkám se jeho obličeje, chytnu mu na ptáka, kterého jsem držel v ruce tolikrát a všechno je cize studené. Tohle, že jsem já? Nesmysl! Obracím se na vědátora „Doktore, odvezte to prosím!“.