Parte

Copak se vážně nenajde nikdo, kdo by jí nahradil? Teď tam chybí jako černá tečka. Chybí tam a je jí smutno. A vlastně je to smutno mě, protože nechybím tam, kde ona chybí, a chybím tam kde ona nechybí. Měli jsme prostor na tom velkém papíře a ona z něj zmizela snad i z malého popudu, který nevyšel z mé strany. Nechala se unášet nějakou čarou, která byla rudá, a podtrhla předčasně můj rozpočet.

            Byla černou tečkou, která mi zmizela, aniž by po sobě zanechala stopy a já teď pátrám po tom, která tužka či štětec, ji tam na tu chvíli naznačila. Nepátrám po tom kam ta tečka zmizela, protože to vím. Dokonce ji občas vídám. Povídám si sní a někdy se i spolu smějeme. Ale vždy je to jen jako výkřik do tmy, ve které se zase, jako černá tečka, ztratí. Přece to všechno neskončí u mezivýsledku? Já doufám, že ne, a proto hledám příčinu a ten prvotní náznak všeho. Všeho? Ne. Jen toho čemu tak říkám. Tomu velkému papíru. Copak se to dá vůbec jinak říct? A dá se to říct přímo jí? Nedá. Dá se sní smát, dá se s ní tancovat, dá se s ní být, ale jen na chvíli co trvá záblesk a osvětlí jí celou jak byla naznačena, celá veselá temností na tom černém, černém papíře.

            Ještě snad si dát černou pásku na jedno oko. Abych viděl jen bíle. Pak by třeba vynikla, nebo by pro mne ztratila svůj význam. Nebo snad jen viditelnost? Schovala by se snad za tu černou pásku a obíhala by kolem mé hlavy přímo v zákrytu před mýma očima? Snad. A nebo taky ne. Třeba bych všechno viděl černě, skrze tu pásku a druhé oko by osleplo jasem, který by se na něj navalil bez ochrany před působením tečky, která by splývala s temnotou druhého oka, hned po té, co by to druhé oslepila, aby nebyla spatřena, jak si hraje s mými smysly. S mými smysly se totiž už nic jiného dělat nedá. Jsou zmatené a zašmodrchané jako právě přetržená struna. Chvíli jsou napnuté a hned v zápětí jsou ponořené do houstnoucí melancholie, až jsou vláčnými.

            Už se nedá dívat jen očima, musím hmatat. Ne! Hmatat přece nemohu, mé smysly mne klamou! Musím tápat. Ano, tápat tam, kde by snad jiný mohl hned říci rozhodné NE! Já se na tom samém snažím hledat ano. Ano! Vím! Ona je tím ano, které se převléká za ne, a když se mne zeptá a já jí odpovím tím co hledám, je napjatá, je nerozhodná a spustí se do svého převleku a dokáže, že protiklady se sice přitahují, ale logické řešení to zavrhne a ANO a NE, neboli 1 a 0, nakonec vyplodí zmatené věty plné nesrozumitelných nápadů a nedořešených snů, které jako utnuté visí přede mnou samým, ale nedokáži je zachytit..Natahují se ke mně, ale jiskra se ztratí někde v prostoru. Vybočí z roviny toho nalinkovaného černého papíru.