... Malinká pohádka o malinké holčičce …

Byla jednou jedna holčička, a ta si pořád jen něco přála. Přála si panenky, nové šatičky, plyšáky, zrcadélko, stavebnice, korále, náušnice, náramky, leporela, kokíno, pastelky, fixy a sešity, nový kočárek, míšánky …. Přála si prostě pořád víc a víc, nic jí nebylo dost. Až jednoho krásného dne to její „chci“ někoho omrzelo a řekl jí, že to její přání s ejí vyplní, když uvidí letadlo a řekne 24 – to pak bude mít 24 hodin štěstí, nebo když uvidí kominíka a chytne se za knoflík, nebo když uvidí padající hvězdičku, nebo když chytne letící chmýří z pampelišky, a nebo když stoupne na kulatý kanál – ale nesmí na hranatý – to přináší smůlu.  A jen tak nenápadně ještě ten někdo podotkl, že hmotné věci tyhle mystifikační prostředky neplní..

A tak holčička (trošku větší než předtím) vyhledávala letiště, stoupala na kulaté kanály jak divá, v létě běhala po pampeliškovém háji a loukách … ale všechno bylo bez reakce. Nové džíny a mobil a hifi věž nikde. ( S rostoucím věkem přibývaly i holčiččiny nároky.) Byla teda proto nepříjemná, protivná, napalovala a pošťuchovala a škorpila a popichovala a pokoušela a škádlila a s každým se kočkovala, do každého ďoubala a každého otravovala.

A pak, byla zas o kousíček větší, to přišlo. Vzpomněla si na pár posledních slov myšlenky jejího dětství … to přání musí být nehmotné … neviditelné jako pavučinka … jako křišťálově čistý led … A všechno se obrátilo. Když chytla letící chmýříčko přála si krásu (a začala tomu věřit), přála si přátele (a začala se k ostatním chovat přívětivěji) a přála si taky něco nového … neozkoušeného .. přála si lásku … (a protože byla zvědavá jak vypadá tak ji začala vyhledávat).

Tak se stalo, že se tahle velká holčička zamilovala do jednoho velkého chlapečka. A protože on se do ní zamiloval též, říkal jí pampelišková princezno a od té doby roztrušují tyhle zvyky .. nebo zlozvyky (?) dál….

A jestli se neuchtěli, tak žijí dodnes.