VRAH - 3. část

Nocí se rozlétne mohutný tón kostelních zvonů. Hlas Boží doprovází obyvatele k spánku. Drobné sněhové vločky přikrývají střechy a ulice do bílého hávu. Město usíná spánkem pokojným. Jen opozdilci se ještě brodí sněhem a spěchají do svých domovů. Bůh nad nimi vše střeží.

Bělostný sníh září na střeše kostela. S prosvětlenými okny dotváří monumentální obraz nadpřirozeného. Epochálně kostel ční nad vším člověkem postaveným. Jakoby se vše soustředilo pouze v tomto místě. Vítr zde vytváří roztodivné obrazce; stíny se vyhýbají tomuto prostoru, který jim není přisouzen; vrány krouží kolem vrcholku věže, kde se tyčí zlatý kříž a spolu s burácivým větrem zaplňují prázdnotu ticha. Boží dům se otevře a spolu se skupinkou lidí krčících se mrazem vypustí i zářivé světlo, které se ztratí hned v prvním zákoutí uličky.

„Sbohem a zítra přijďte zas. Budete tu vždy vítáni. Sbohem, sbohem,... .“

Ve sněhové závěji se ztratí stopy posledních návštěvníků a kněz pečlivě uzamkne kostelní dveře. Ještě zkontroluje bezpečnostní zařízení a poté zamíří do hlavního sálu uhasit svícny. Kněze však již kdosi předstihl. Kouř vyhaslých knotů se line nad svíčkami a jejich pach dodává nastalé situaci tajuplnou dramatičnost. Pochybnosti se spolu s úzkými proudky dýmu vznášejí nad hlavou kněze.

„H-haló! Je tu někdo? Já vás vidím. Nemyslete si, že ne. Jestli hned teď nevylezete, tak zavolám policii. Takže?!“ i když na posvátné půdě, strach a obavy tu i přesto stále jsou. „Asi jsem zapomněl zavřít okno. Vždycky na něco zapomenu. Jsem to ale strašpytel. Kdo by tu taky mohl být tak pozdě večer?“ ptá se sluha boží sám sebe a snaží se slovy uklidnit své rozklepané tělo strachem.

Gotickými zdmi kostela se odráží klapot knězových bot a řinčení svazku mnoha klíčů. Měsíc prosvicuje jen některé části hlavního sálu a vytváří tak dojem nedomalovaného obrazu. Kněz jde jistě. Zná již každý kout kostela a ani stíny obklopující ho nedokážou jeho tempo zpomalit. Až pohled směrem k oltáři zastaví jeho kroky. Vidí jen z části obrysy čehosi před sebou, ale i přesto je přesvědčen, že jde o hosta, který se pozval sám.

„Hej! Co tady děláte? Že vy jste jeden z těch opilců, co nám sem pořád lezou. Jděte domů, za rodinou. V chrámu Páně nemáte, co pohledávat. Slyšel jste?!“ kněz je natolik blízko, že již vidí i ošumtělý kabát muže před sebou. Oddechne si. Je si jist, že od tohoto shrbeného pána žádné nebezpečí nehrozí. Malý subtilní muž nehybně hledí na ukřižovaného Krista.

„Musel hodně trpět. Trpět za vás, za lidi. A přeci nakonec došel pokoje,“ svými slovy muž překvapí kněze. Odvrátí hlavu od kříže a prázdným nicneříkajícím pohledem se zahledí do zmatených očí kněze. Ten jen těžko vydechuje. Zprvu čekal bezdomovce, ožralu či dokonce i zloděje, ale že půjde o takto podivného člověka, ani netušil. Vlastně nevěděl, že někdo tak podivný může vůbec existovat. S tváří ukrytou v prázdnotě; oči bez lesku, bez pohybu, bez života; s hlasem bez ozvěny...,  jakékoliv ozvěny. Jakoby mluvil s přeludem, výpolodem své fantazie, sám se sebou - - - s vlastním osudem.

„Kdo jste? Známe se? A co tu vůbec chcete?“

„Lazar. Já vás znám. Vy mě však zatím ještě ne.“

„Znáte mě?“ kněz se zamyslí. „Aha. Znáte mě z bohoslužby. No jistě. Ale co tu děláte? Víte vůbec kolik je hodin? Přijďte zítra. Budete vítán jako každý dobrý křesťan.“

„Nyní je ten čas. Přišel jsem, abych vás vyzpovídal. Mám mnoho otázek a vy velice málo času.“

„Ha, ha,... Tak vy chce zpovídat kněze? Vy jste pil. Alkoholem, pane nic nevyřešíte. Jen se ještě více do všech těch problémů ponoříte. Neschovávejte se a postavte se osudu čelem. No? Tak a teď běžte s Pánem Bohem. Jsem unavený a zítra brzo stávám.“

„Měl byste více naslouchat.“

„Celé dny nedělám nic jiného, synu. Pomáhám lidem, sloužím Všemohoucímu.“

„Nyní máte možnost pomoci mně a tím i sám sobě.“

„Tomu nerozumím,“ přeruší kněz Lazara.

„Pochopíte později,“ odpoví a poté pokračuje, „Chci najít tvého Boha a znovu se tak narodit,“ pohlédne na ukřižovaného Krista.

„Ale synu, Bůh je všude. Najdeš ho kdekoliv a za čímkoliv. I v tobě je. Jen se mu musíš otevřít.“

„Nechápete. V sobě ho nemám. Dávno mi ho vzali - - - spolu se životem.“

„Nesmysl,“ nevěřícně kroutí hlavou křesťan.

„Vy asi stále nevíte, kdo já jsem. Celý život obětujete Bohu a řídíte se jeho pravidly, aby jste nakonec nepoznal jeho dítě? Vy nevěříte v Boha. Vy jen cítíte potřebu věřit. Žít s otázkami bez odpovědí je nesnesitelné. Je lehčí být sluhem božím, než zůstat sám s tím vším neznámem. Avšak vy jste SÁM. Obklopujete se jen iluzí.“

„Ne!“ zlostně vykřikne. „Nejsem sám a nejsem ani jediný. Copak nevidíte, že je někdo nad námi, kdo má všemohoucí moc? Copak jste slepý? Bůh je odpovědí na vše.“

„Bůh je uspokojení a ujištění se, že je možné se něčeho přidržet. Ptát se je nebezpečné, protože nemusíte znát odpověď. Bůh vzešel z lidské obavy a strachu. Stvořili jste si ho, aby jste přežili. Člověk člověka neposlechne. Vyšší moc však ano. Zneužili jste ho pro vlastní potřeby. Pro potřebu přežití.“

Poněkud zmateně kněz hledá věty. Je na něm patrné, že mnohému neporozumněl nebo snad ani nechtěl rozumnět. „Cítím k vám soucit. Věříte vůbec něčemu? Já mám svou víru, ale co vy?“

„Je těžké pochopit. Ještě těžší je však vzdát se něčeho, čím jste dlouho žil. Ano, i já věřím. Věřím, že se zbavím svého břemena, který mi osud předurčil a budu žít. Věřím, že člověk sám o sobě není ničím, jen nepatrnou částečkou v nekonečnu. Však stane-li se součástí čehosi vyššího, obdrží velkou moc. Já se stal tou součástí, avšak nedobrovolně.“

„Součástí čeho?“ Zvědavost kněze přehluší jeho prvý důvod rozhovoru.

„Součástí smrti. Proto jsem zde. Jako Kristovým otcem byl Bůh, tak mým se stala Smrt. Chci svého otce odvrhnout, ale nechce mě pustit. Proto hledám cestu úniku. Kdo mi jí ukáže, uteče mému otci.“ Přiblíží se Lazar ke knězi a pozvedne k němu hlavu, aby mu mohl pohledět do očí.

Kněz se nehýbá. V té chvíli se obrovský sál smrskne jen do okolí dvou mužů proti sobě stojících. Měsíc projde oknem a v potrhaných cárech světla ozáří jen dvojici u oltáře. Všude kolem se rozprostírá temnota, připravující se vše pohltit. Nehybnost jen zdánlivě připomíná klid. Prach v záři Měsíce si volně poletuje prázdnotou a snaší se k mrazivé podlaze.

Kněz hledíc do Lazarových očí jen tiše promluví, „Jsou tak prázdné - - - a černé - - - tolik černé,“ odstoupí a vykřikne: „Nejste člověk. Jste netvor. Nezasloužíte si žít. Vy nesmíte žít!“ S nenávistí se vyhrne na Lazara. Pažemi se sápe po jeho krku. Lazar pomalu svěsí hlavu. Kněz mine krk a obejme svého vraha. Měsíční zář se posune a ozáří tak jen kněze. Ten sám tu klesá v bolestech a vykřikuje do temnot: „Znesvětils místo sváté! Nedojdeš pokoje, Lazare!!! Nikdy ... .“ Se zlobou v očích se přidržuje nohou Kristových. Ježíš syn Boží na něj jen smutně hledí. Padne mrtev.

Kapka slzy leží na zaprášené zemi nasáklé krví.

*                      *                      *                      *                     *