Poselství vesmíru

Nekonečnou prázdnotou hlubin černého vesmíru letí úžasnou rychlostí malý posel. Někdy se přibližuje k velkým nebeským tělesům aby se nechal jejich přitažlivostí ještě více urychlit na další pouti. Ale dráha vcelku zůstává přímá a přibližně zachovává původní směr. Zlatostříbrná ukázka lidského důvtipu letí a řítí se k nejvýchodnějšímu výběžku naší galaxie. Rozhodně to byla odvaha, opustit bezpečnou gravitaci rodné planety a vydat se napříč nekonečnem. To už je něco. Po malé, zcela bezvýznamné soustavě planet s centrální hvězdou, která vesele mrhá svou hmotou v termojaderném kotli, nezůstala na tmavočerném pozadí ani stopa. Ani tečka stojící na samém dně stupnice viditelnosti vesmírných pozorování. Prostě nic. Domov byl tak daleko, že by to nestálo za to vracet se třeba pro svačinu nebo zavřít vodu v koupelně. Oouuu, to bylo o fous. Mračno drobných projektilů meteorického deště se mihlo kolem tak rychle, že než by se kdokoliv mohl leknout, nebylo zase čeho. Naštěstí opravdu nebyly velké. Kdybyste všechnu jejich hmotu dali na hromadu, vynásobili jí sedmi celými a dvěmi desetinami, poté vydělili posledním procentním nárůstem obratu týdeníku Outpost, možná jste ji mohli zvážit i na obyčejných kuchyňských vahách. Ovšem za předpokladu jejich kalibrace v oblasti yoktogramů. Pak se z hlubin kosmu vyloupla ve své ošuntělé kráse obří kometa tak velkých rozměrů, že samotný obvod rovníku byl větší než všechno co by mohlo být nazváno velkým. Vzala to napříč zleva šikmo zezdola doprava šikmo vzhůru a byla tatam. Jen její ohon se chvíli divil kde je a pak se v tichém zoufalství rozpadl. Poslední výkřik pozemské techniky byl ovšem nad všechny divy povznesen. Každého, kdo byť jen jednou, viděl von Paucunovu sbírku čínských nedopalků z vrcholného období kouření hašiše, toto divadlo nemohlo překvapit. Letěl proto klidně dále a vůbec mu nebylo tragického osudu kometího ohonu líto; alespoň to na sobě nedal znát. Několik dalších světelných minut se neudálo nic co by stálo za zaznamenání. Kosmický poutník si tedy nic nezaznamenal a proto bude nutné tuto část přeskočit. Na jeho omluvu ovšem podotýkám, že na provádění záznamů nebyl nikterak vybaven, záznamy tedy svědomitě neprováděl a všechny jeho příběhy a setkání cestou jsem si vymyslel. Velmi, velmi daleko, a dokonce ještě o několik kilometrů dál, vzadu za poutníkem, na počátku jeho heroické cesty, visel bezmocně v prostoru mezi matičkou Zemí a Neptunem zastaralý typ kosmické lodě třetí generace, která dosud vyžadovala ruční obsluhu. Jeden z kosmonautů právě zápolil s dorozumívacím zařízením, aby z něj vydoloval něco jiného než již obehranou změť pískání, škrundání a šumění. Ani si neuvědomoval, že druhý z odvážných astronautů právě vstoupil do řídící kabiny a zápolí s velkou helmou, přičemž se víceméně dusí. Dvě rány splynuly do jedné. Přilba třískla o zem, pěst umlčela interkom. Krám jeden, zahučeli mužové ošlehaní kosmickými větry unisono svůj názor na věc. Máš to?, zeptal se první svého příchozího druha. Nemám, sakra. Bez toho hasáku jsme fakt bezmocní. Asi tu zůstaneme. Tak to jsme v pěkné kaši. To mi tedy řekni - jak ti mohl uletět? Pořád ti říkám, přivazuj si vercajk! Nekonečnou prázdnotou hlubin černého vesmíru letí úžasnou rychlostí malý zlatostříbrný hasák. Právě úspěšně minul Betelgeuse a míří dál.

---