Sportovní jízda

Citově zabarvený příběh jednoho letního odpoledne.

Tlustý Aleš se řítil svým bílým trabantem městem a dopřával si stereofonní poslech ze dvou silných basových reproduktorů, umístěných v malém autě přímo za jeho hlavou. Cestou minul starého blázna, cucajícího růžovou pastelku, ale nepřikládal tomu žádnou váhu. Dorazil za Edouardem, svým mechanikem, který tak pečoval o jeho závodní stroj. Mechanik Edouard stál na malém, rozpraskaném betonovém plácku, ruce zapatlané od čertího hovna
a v levačce nezbytná láhev cocacoly. Nepřítomně se ohlédl a rozpoznal Alešův bílý trabant, jedoucí permanentním smykem. Trabant prudce zpomalil a již jen blikající stroboskopická světla v jeho reflektorech narušovala poklidný tok Edouardovy odpolední siesty. Z malého automobilu těžce vystoupil Aleš a uvedl do pohybu své sádelnaté tělo s impozantními zásobami podkožního tuku. „Úplně mi ztvrdly nohy“ prohlásil, vyplivnul žvýkací gumu a vytáhl z kapsy na zadku pomačkanou krabičku s cigaretami. Jednu vytáhl a obratně si ji usadil do mezery mezi horními zuby. Připálení této tabákové laskominy bylo, pro milovníka kouře, již jen otázkou několika milisekund. S rychlostí sobě vlastní, vrátil miniaturní kovový zapalovač se znakem orla do kapsy a zaráz potáhnul mohutný oblak lehce dráždivého kouře hluboko do plic. Interiér jeho sportovního vozu byl čalouněn rudým plyšem, madla dveří a část palubní desky, byla vyrobena na objednávku z tvrdého brazilského dřeva a u podlahy se skvěly modře eloxované, duralové pedály. Na místě spolujezdce seděla velká, skleněná, fialová žába. Žába měla na krku psí obojek s velkými chromovanými ostny. Její strnulý pohled byl chladný, měla oči divokého zvířete připraveného uchvátit svou oběť. Lahůdkou na dortu byla rukojeť řadící páky vyrobená z jantaru a perletí vykládaný, sportovní volant.
Edouard zde nebyl, již drahnou chvíli se potácel v obrovském proudu jisker a odletujících kousků rozžhaveného kovu, které vznikaly při řezání kovové vzpěry vysokorychlostní úhlovou bruskou, část jisker se zhášela v hustém podrostu jeho chlupaté hrudi, kde se mu pohupoval náhrdelník z malých mušliček a skleněných korálků, různých barev a velikostí.
Na uších měl chrániče sluchu, ale zrak si chránil pouze mistrným přivřením očí. Rozbrušovačka se začala přehřívat, a proto ji Edouard odložil stranou a počkal až se řezný kotouč přestane točit. Sundal si chrániče sluchu a zarudlýma králičíma očima pohlédl na Aleše. Na jeho rtech těžce spočívala němá otázka. „Musíme pořešit brzdy“ vyhrkl ihned Aleš a kouř mu během řeči vycházel z úst v pravidelných intervalech, rovnajících se jednotlivým vyřčeným slabikám. Aleš si udržoval od Edouarda uctivý odstup, protože Edouard byl, mezi lidmi co ho znali, nechvalně proslulý svými sklony k homosexualitě. Alešův mastný obličej se lesknul jako benátské zrcadlo a jeho malá očka divoce těkala za tmavými skly slunečních brýlí. Edouard vytáhl hever na kolečkách a nadzvedl bakelitového krasavce. Následující symfonie různého nářadí, umu, vynalézavosti a Edouardových jadrných nadávek, zakončená údery těžkého kladiva, nevyvedla Aleše z míry. Aleš, jsa ponechán bez dozoru, si povšimnul u zdi stojící Babety 210. Vydal se směrem k motorovému kolu, ale nedávaje pozor na cestu, zakopnul a nechtěně tak předvedl obdivuhodný břišní tanec zakončený výdechem namodralého kouře. „Piča“!! zaklel Aleš a pokračoval dál. Nastartovat stroj bylo dílem okamžiku. Obrovská koule z masa a tuku si sedla na subtilní motorové kolo. Celý rám se prohnul, gumy se rozplácly, ale stroj se přesto dal pomalu do pohybu. Aleš jel jako šús a nemohl slyšet Edouardovo varovné volání oznamující, že nefungují brzdy. Kolem dvora jel v ten samý čas velký nákladní vůz, který se dílem osudu dostal Alešovi do dráhy. Tupý náraz, promáčklá přední maska, stejně jako zakrvácený nárazník nákladního vozu Liaz, byli němými svědky Alešovy poslední sportovní jízdy. Na asfaltu, vedle rozbité Babety, ležela nesourodá změt potrhaných tkání a rozdrcených kostí, zalitá unikajícími tělními tekutinami. Edouard si tiše otřel zpocené čelo špinavým kapesníkem. Uvnitř jeho já se rozhostil soumrak dočasného klidu.

---