Míjejí se

Dávám ke kritice svou rýmovanou prvotinu - berte prosím v potaz, že mi v té době bylo pouhých jedenáct let. Díky za upřímnost a PSANÍ ZDAR! Odetta

Míjejí se

 

Ulicemi kráčí, podivně schoulený,

životem pošlapaný, s osudem smířený.

Už dávno přestal hledat, co nenacházel,

přítel smutek ho jako vždy doprovázel.

 

Za oknem očima hladila temnotu,

už dávno nevnímá v duši své prázdnotu.

Možná ji zabolel tichounký povzdech

plouživě tančily temné stíny po zdech.

 

Domů rychle kráčel černou tmou,

tam, kde se opět setká jen se samotou.

Než oddal se noci a neklidným snům,

snad andělských křídel zaslechl šum.

 

Naposled chladné sklo přejela dlaní,

v srdci klubíčko nejasných přání.

Půlnoc odbila v blízkém kostele-

a ty stíny na zdi-byli to andělé?

 

Opět sám usíná v maličkém bytě,

schoulený do klubka jak malé dítě,

zítra den svou šedí naděje usmrtí,

a on bude čekat, odevzdaně,

bez hnutí.

 

Dvě duše teď neklidně usínají,

každý tak sám, že srdce bolí, dech se tají...

Minuli se-život je plný takových scén.

-A andělé jen tiše zapěli requiem.

---