Štamgastů pár

Jako první se dostavil Gouda. Dveře Kohlera rozrazil jako každý pátek přesně v osm, plný chuti po alkoholovém opojení a bezduchém žvanění nastřádané po únavném týdnu u vjezdové – výjezdové brány Nové Huti, kde mu jedinou úlevou v dlouhých chvílích jsou vzpomínky právě na víkendové pijatyky, jež ředí pachuť prachu, řinoucího se v oblacích od kol náklaďáků, si to šine k prvnímu volnému stolu. Nikdy tak nezapomíná na své spolustolovníky, kteří ač s ním nikdy nevcházejí – a tím činí tento momement stran Ivošovy osoby výjimečným až intimním – obvykle s ním hospodu v pozdních nočních hodinách opouštějí, vydávajíc se na milost a nemilost dalším nálevnám. Usedá tedy ke stolu a pro sebe typickým velkopanským způsobem si poroučí své první páteční pivo. To na sebe nenechá nikdy dlouho čekat a už se nese v Ivošově osobním krýglu, jež má jako stálý štamgast a postavička to značně svérázná v Kohleru rezervován. Prohodí pár slov s právě přítomným Kohlerpánem, dbaje přitom na to, aby rozhovor nebyl příliš dlouhý – tak, že by spadla pěna, ani příliš krátký – aby se mu chvíle, kdy je u stolu zatím sám zbytečně netáhla.

            Běžný čekající host obvykle s každým otevřením dveří lokálu k těmto v očekávání chvatně vzhlédne, ale pozor, Gouda není obvyklým barovým povalečem. Je barovým povalečem de luxe a mnohaleté zkušenosti v oboru ho naučily předvídavosti, s níž je schopen jako pes vycítit svého pána ještě daleko od domu. A tak ví, kdy se podívat a zřít dalšího z party. Nakonec proč plýtvat energií, jíž si tolik uvykl šetřit.

            A na scénu přichází Bandžo. Ač vesměs s příchodem otálí, zaneprázdněn svými povinnostmi fanouška fotbalového klubu, a nyní i pracovně vytíženého manažera, je na místě uvést jeho postavu v tomto - tedy druhém pořadí. Ostatně mohlo by  zde, stejně jako v životě platit, že není druhých, není dalších, je jen první. Je sám a někdy ve společnosti některého ze svých blízkých nohsledů, kterým cestu do Kohlera v úvodu také ukázal. Jistým krokem, pro něž známe přirovnání ryby ve vodě (na gay diskotékách Bandžo proslul svým tanečním uměním), se přiblíží ke stolu, a s nonšalancí největším z donjuanů vlastní usedá naproti Goudy. Výraz ve tváři napovídá, že i dnes má svému kamarádovi co říct. Neztrácejí čas a Bořek začíná líčit svá barvitá erotická dobrodružství, prožitá za uplynulý týden a jako vždy je stručný, ale výstižný. Jeho vyprávění jsou velmi popisná, sugestivní, prokládána četnými vulgarismy, což ve spojení s jeho charismatem podtrhuje jejich autentičnost.  

To už ale přichází rázným krokem Vítek a přerušuje tak nit pornografických souvislostí mezi Bandžem a Goudou. Na rtech „úsměv Mona Lisy“, který by snad mohl být předmětem spekulací, nebýt ovšem Vítkova už stálého místa v partě. A tak se o něm prostě nepochybuje. Usedá vedle Bandža a to místo nevybírá náhodně! U stolu – samozřejmě v nepřítomnosti těch dvou – se proslýchá, že jsou víc než jen přáteli a snad už jen čekají na uzákonění registrovaného partnerství. V Kohleru by jim to všichni přáli, a koneckonců mají ještě čas, který také jediný může prověřit stálost jejich všemi předpokládaného svazku, neboť právě tyto chlapecko-chlapecké vztahy jsou často zasahovány promiskuitou či sklony k nadměrné hysterii partnerů.

            Vítek tedy svlaží své stále se smějící rty v chladném moku, což v něm  ovšem okamžitě posílí touhu po Bandžově mužství a dá mu nenápadně (je tam ještě Ivoš) mrknutím oka najevo, že by dnes nad ránem nechtěl jet domů sám.. Ale „noc je ještě mladá“ a takové výzvy, stejně jako všechno, mají svůj přesně určený čas, což Vítek ví a ovládá své emoce alespoň prozatím. Rychle se zapojuje do hovoru, držíc se hesla – své místo pod pípou si musí každý vybojovat.

 Už tradičně  se s průvanem ve dveřích objevuje Vlasatý Egon. Jeho dlouhá léta v narcistní obsesi pěstěné kadeře archetypálního heavymetalisty za ním vlají, a dík tomu nevysvětlitelnému průvanu se zdá - ač Egon sedí již pevně na své židli u stolu jeho vlasy ještě vlají kdesi na ulici. Pohozením hlavy zdraví kamarády u stolu.

            Až příliš nápadně brzy po něm vchází svou houpavou chůzí do lokálu Johana. Rty vybarveny tlustým nánosem rudé rtěnky, oči zvýrazněny černočernými stíny, v černých kozačkách sešněrovaných až do půli stehen a minisukni stejné barvy, shrnuto slovy písně Lenky Filipové : „..to zvláštní stvoření, co v ženu snad jednou se promění..“  Usedá vedle Vlasatého Egona ostře sledována zraky celé hospody. Cudně zakrývá stáhnutím saka své přednosti a jakobypohoršeně sjede výmluvným pohledem kamarády u stolu. Ale při každé další příležitosti nechá své visuté ňadro – nebo obě – povyklouznout a potajmu pak sleduje reakce mužského osazenstva stolu. I ona ráda sem tam zachytí lačným pohledem, a když se zadaří i „nechtěným“ dotykem rozkrok některého z kamarádů. Gouda ji oslovuje jako první, neb v postavení jakéhosi „primus inter pares“ u stolu, a zdá se, že podvědomě mění hlas, toká. Johana se jen usmívá, nikdy tak ze svého stálého chechotu nevychází nadlouho, a na vše mu poslušně odpoví. Egon cítíc tělesnou blízkost Johany se ošívá (což by ovšem mohlo být také důsledkem dlouholetého užívání psychotropních látek) a nenápadným koulením očí ji nakukuje kam až to jde. Ví, že se tato hyperaktivní ženština v Kohleru nikdy nezdrží dlouho, hnaná svou živočišností na parket některé z ponurých tančíren v okolí ukojit své choutky, a tak využívá každé chvíle.

            A tak se u našeho stolu pije a dlouho nikdo další z party nepřichází. Pak se snad jen zjevuje Miňon, jakoby mimochodem, a svým celkově klidným vystupováním nikoho u stolu ani nevyruší. Gouda však své ovečky pečlivě počítá a tak Miňona po chvíli zaregistruje, pozdraví a vyzve nechť usedne. Miňon chvíli váhá a pak si sedá naproti Johany, jejíž zřítelnice se náhle rozjasnily a doširoka roztáhly. Tento moment zasluhuje vysvětlení. Johana totiž neskrývá svou náklonnost k Miňonovi, pociťovanou hned od chvíle kdy ho poprvé spatřila - zkrátka je to její typ – a párkrát se i nechala slyšet, že by se mu, řečeno jejími slovy „ráda odevzdala“. Ale aby snad nevznikl mylný dojem nezvyklé husté eroatmosféry, zpátky do mlhoviny pivních výparů.

            Z odpolední směny přichází ještě Michal, který je všem známý coby bizon, tedy člověk vyjadřující svou náklonnost oběma pohlavím. Kohlerem prošlo v minulosti více zpráv o jeho nezvyklých milostných avantýrách, nikdo už nad nimi nekroutí hlavou, jak se tu všichni znají. Michal je vždy tichý a nemá k čemukoli co říct. Jazyk se mu párkrát rozvázal, to když s Goudou, oním geniem loci Kohlera samozřejmě, sami popíjeli více než je zdrávo. Od té doby už tolik nepije ani nemluví. Michal rovněž proslul svou schopností určit komukoli, kdo ho o to požádá – někdy se rád nechá přemlouvat, zvlášť jde-li o pohledné mladé muže – jeho pravděpodobný rasový původ, vycházejíc z antropologických parametrů dané osoby, a přiřadit ho k některé národnostní skupině. Kohler se tak stal nadnárodním místem, když tudy prošly zástupy finů, makedonců, lybijců, francouzů, mongolů, španělů a dalších. Jeho záhadný šestý smysl je natolik vyvinut, že by se mohl živit jako potulná pouťová atrakce a poznánímsvýchkořenů chtivým zájemců za pětku hádat z tahů ve tvářích.

            V pozdnějších hodinách vstupuje Miloš. Onen „ztracený syn“ Kohlera, jehož předčasný odchod z tohoto světa laciného moku a ubryndaných opilců všichni těžce nesli, zvlášť proto, že byl jedním z prvních kůmpánů objevivších  „ráj na zemi“, a dodnes když u stolu zazní jméno Miloš, jakoby tudy prošel jeho stín. A teď je tady, očekávané se tak stalo skutečností. Samozřejmě je za hlasitého souzvuku kamarádů vítán a Gouda vyjadřuje svou radost nejvíc ze všech, vyrážeje ze své olbřímí hrudi jekotavé skřeky. Ještě nezbytné poplácání po ramenou a už se nese první Milošovo pivo. Ten svlaží ret a už se cítí být zase tam odkud vlastně přišel.

            Okolo půlnoci krokem bohéma, v jehož rámě by chtěla být – byť i jen chvíli – zavěšena nejedna pubescentní dívenka, vchází v kontakt se skupinou kamarádů Ruslan. Věčný milovník dlouhých šál a klobouků, požitkář par excellence jehož ruce zdobí nepřeberné množství stříbrných prstenů, je vždy v Kohleru vítaným hostem. Pro svou časovou vytíženost, jak už to u bonvivánů jeho typu bývá, nepřichází však každý týden. Teď je tu.