Večerní snění

Usínám
a má znavená mysl
odchází do světa
za branou věků
a věčnosti...

Zavíráš víčka
a opouštíš pevnou zem
pod bosými chodidly.
V zeleném hábitku
z kapradí a mechů
vystupuješ do korun stromů.
Oni tě potřebují
nemohou žít bez tebe.
Bez své dryády...

Po chvíli zas
vycházíš z kmene
a narůstají ti křídla,
černá a lesklá -
křídla noci
křídla netopýrů...
Vydáváš se na nich
ke hvězdám
k oněm malým
ohnivým plamínkům
v nekonečné temnotě.

Ale oni stále unikají.
Proč?
A křídla tak tíží
... a bolí!

V tuhle chvíli
čekáš jen
na chladivý dotek
vodní hladiny.
A malé vlnky
hnané večerním vánkem
unášejí tvou bolest
daleko, k břehům...

Zvedáš se
a mokré vlasy
kolem tvých ramen
zdůrazňují tvojí křehkost
a ladnost víly -

- rusalky

jež tančí se svým druhem
bledým a chladným.
A přesto tak krásným...

Necháváš se vést
studeným paprskem
až tam, daleko k východu
na obzor, kde čeká
jeho bratr...

Odcházíš s ním
a znovu ti rostou křídla
tentokrát sněhobílá
a lehká...
křídla svítání
Nejsou jako ta předchozí,
ztěžklá hledáním!
Tahle jsou krásná
jemná a hebká.

Rozpínáš je
a zlatavá zář
která se v nich odráží
mě oslepuje.
Nevidím, kam odcházíš...

Kde jsi, můj Anděli
kde jsi má vílo?

Odcházíš s východem Slunce...

Ale vrátíš se ještě někdy?