Čas zúčtování

Mezi domy v ulicích Paříže se zešeřilo, ale na kopci kde stojí vesnička Monmartr, tam ještě lze vidět zář zapadajícího slunce. Rudé paprsky vyčarují na tvářích místních obyvatel i návštěvníků Moulin Rouge podivný úsměv. Tak krásný západ slunce, při kterém se obloha pokryje tisíci červánky na modrém nebi dokáže obměkčit i toho nejzatvrzelejšího člověka, který zanevřel na celý svět, ale opravdu každého?

Píše se rok 1900. Lidé se bojí po setmění vycházet do nebezpečných ulic, kde se potuluje mnoho lapků a někdy i vrahů. Ale najdou se i tací, kteří riskují svůj život, nebo alespoň vak plný peněz. Tito hazardéři jdou přímo za svým cílem, aniž by uvažovali nad správností svého jednání, a tím je pochybný dům plný veselí a hříchů. Tancují zde pro jejich pobavení lehké děvy. Nejoblíbenější tanec je nejspíš kankán, zvednutá sukně totiž umí vyprázdnit kapsy těchto bohatých a pochybné zábavy chtivých mužů. Zdejší děvy znají mnoho způsobů, jak obrat boháče a ani se nezačervenají pokud po nich chtějí hřích.

Po stranách sálu plného ziskuchtivých děv a mužů sedí ti, kteří zrovna netančí a neutrácejí svůj majetek. Jedním z takových je zatím i boháč ze všech největší: baron von Niedrich. Tento baron nemá slitování s nikým. Nepomohl by ani svému bratru. Šidí každého a proto není oblíbený, ale i přes svou chamtivost rozdává dost, víc než ostatní a proto je v Moulin Rouge vítaným hostem. Jeho místo je přímo uprostřed. Má tak výhled na celý parket i pódium.  Až příliš dobře ví, že je nejmajetnějším, a tak se také chová.

Jezdí zde svým kočárem. Nemůže totiž vidět chudáky. Bojí se zlodějů a dělá se mu špatně z pachu chudoby. Stále nemůže zapomenout na loňský podzim, který byl krásnější než kdy jindy, ale ne pro něj. Jen on ví, co se stalo jednoho takového večera, jen on a ten chudák, žebrák potulující se po ulicích a žádající a nějakou tu almužnu, aby vůbec mohl přežít. Dnes by však tyto starosti neměl. Sice byl chudý, ale ne hloupý. Dokázal použít proti baronovi toho, co viděl a slyšel. Baron se s tím dodnes nesmířil. Proč by měl platit takovému pobudovy.

Tyto myšlenky a také to, že sám sebe ochuzuje o peníze, ho dovedly až ke strašnému plánu, jak se zbavit té přítěže. Poslal na chudáka nájemného vraha. Bezcitný zabiják neváhal a úkol přijal.

 Chudák se, jako obvykle pohyboval v okolí Moulin Rouge a žebral. Už se smrákalo a tma se šířila velkou rychlostí až k místu, kde seděl on. Jako obvykle vybafl na každého kolemjdoucího a ten ze strachu o holý život vydal nějaký ten peníz. Tentokrát však šel kolem jeden muž zahalený pláštěm. Pod ním ukrýval dlouhý nůž s tou nejostřejší čepelí. Pomalu se přiblížil a žebrák jako jindy houknul do tmy: „Dej sem prachy, je-li ti život milí.“ Ve tmě probleskl odraz vražedného nástroje. Nehlučně proťal řídkou atmosféru a zanořil se do hrudi chudáka. Vzduchem se nesl tichý výkřik, výkřik který nemohl slyšet ani vrah, ale přece jej někdo slyšel. Dodnes se mu o něm zdá. Baronovo podvědomí mu stále připomíná obličej a hlas své oběti. Nemůže zapomenout.

Zrovna dnes je to rok. Proč nemůže zapomenout na chudáka a všechno ostatní, proč musí tak pykat, kvůli jedné chyby.

Náhle a jen jako duch se sálem mihla postava, jež barona vyděsila k smrti.

„To přece není možné“, probleskne mu hlavou.

V zápětí se však tato postava objevuje po jeho pravém boku. Pokládá baronovi ruku na rameno. Ten ztuhne a není schopen se pohnout ani o centimetr. Studená kapka potu mu stéká po tváři za krk. V hrdle mu vyschlo a oči vytřeštil hrůzou. Ruka neznámého se mu zaryla do ramene. Dlouhé a tupé nehty přinášely baronovi únosnou bolest. Vyškubl se temné postavě v dlouhém plášti, který sahal až na zem. Prudce se otočil. Jeho vytřeštěný zrak padl na tvář obávané osoby. Ano byl to on, ale jak je možné, že to je on.

„Přece jsem ti jasně řekl, že za mnou nemáš chodit, už tě nechci nikdy vidět!“ křičí rozčileně baron, ale jen tak, aby jej neslyšel nikdo jiný než ten, komu to bylo určeno.

  „Pro mě přece pravidla neplatí, už jsi zapomněl?“ Samozřejmě, že von Niedrich nezapomněl. Moc dobře ví oč jde. Osoba zahalená v plášti trhla baronovým ramenem.  „Nesnaž se z toho vykroutit, když mě chytí půjdeš ke dnu se mnou,“ ozval se ponurý hlas, který vycházel zpod pláště.

Baronovi stéká po čele další a další kapka studeného potu. Smrtelná bledost a vytřeštěný zrak prozrazují, v jakém je stavu.

„Neměl jsi mě tehdy vyhodit, prostě neměl. Měl jsi povinnost mi pomoci, když jsem byl v nouzi. Jednou jsi …“ neznámý nestihl dokončit větu. Kolem protančila jedna z děv. Ani jeden z nich nestál o svědky. Proč taky.

„Moc jsi riskoval a nevyšlo ti to, tak proč bych ti měl pomáhat. Ještě bych měl problémy taky.“

„Samozřejmě, jak jinak, pořád myslíš jen na sebe. Tak se laskavě nediv, že jsi sám. Nikdo nestojí o lakoty a zatvrzelé staré hlupáky.“

„Nikdo nestojí o chudáky!“

„To jsi přehnal, jednou toho budeš litovat. Jen se neboj, jednou se ti to vrátí i s úroky,“ zlobí se neznámý.

„Byla to tvoje chyba, že jsi špatně investoval. Kvůli tobě přišla firma skoro na buben a ty se divíš, že se k tobě neznám, jsi jen pobuda. Nikdy jsi nic neuměl, jen pochtívat a využívat ostatních! Jediné, co jsem pro tebe mohl udělat je, že jsem tě neudal a ukryl. Vzpomínáš, jak jsme se loni pohádali mi dva právě na toto téma. Někdo to slyšel a vydíral mě. Jen kvůli tobě,“ dokončil svůj monolog von Niedrich.

Baronovi vyskočila na čele z rozčilení žilka. Najednou se s ním točil celý svět. Hudba hrála nějak podivně nahlas a zpomaleně. Lidé jej míjeli jen jako barevné čáry. Pokusil se vstát, ale bez úspěchu, jen co se zvedl ze židle, podlomily se mu nohy a on se snesl k zemi. Nehýbal se, nepohnul ani očima, nedýchal. Ležel na zemi v bordelu mezi lehkými děvami. Nikdo se ani nepodivil nad touto scénou. Život šel dál.

Jen jeden člověk klesl na kolena k nehybnému tělu. „Bratře!“

V tuto chvíli Slunce zahořelo tou nejrudější barvou, jakou má ve svém repertoáru. Jasné a pronikavé slunce se tak rozloučilo s dalším podivným dnem roku 1900. Paprsky ještě stihly ozářit Moulin Rouge v celé své kráse. Pak nastala tma. Vyšly hvězdy. Tu noc bylo tak jasné nebe, že si každý mohl prohlédnout krásu tisící sluncí zářících nepředstavitelně daleko. Pod hvězdným nebem stál jeden muž nesoucí v náručí svého mrtvého bratra. Nikdy spolu nevycházeli, vždy byli jako oheň a voda. Dnes se však jejich duše spojili a poprvé si rozuměli. Bohužel to bylo naposledy. Už nikdy nevyřeší svůj spor. Nikdy.