TO

Něčí vlahé rty
něžně se tě dotkly...

A kdesi
v potemnělé uličce
v zatuchlém zákoutí
v místech
kam se jenom nerad ohlížíš
se něco pohlo...

Nikdo už nezjistí, co to bylo -
- jen se to mihlo
a pádilo pryč.
Proč, ptáš se?
Na tomhle světě
to nemělo šanci
přežít!

Radši se to vrhlo ze skály
do pěnících stěn
do řvoucích chřtánů
jenž mořem by někdo zval...
Skrylo se to...

Před pohledy všech
i před září slunce!
Snad pod hvězdným nebem
při chladném nočním vánku
najde to odvahu
vylézt na břeh a rvát se
s každou vteřinou
s každým nádechem
co vhání ti do plic
(nebo snad do očí?)
krůpěje slané
a ledové vody?!