Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSmutný dům 2.
Autor
Thior
.... a můry bloudily navzdory neplodným myšlenkám
V Domě se potkávali dlouhá léta aniž se vzájemně znali jménem. Je až z podivem, že někteří o sobě dosud ani nevěděli. Chodili temnými chodbami bez ducha a sotva se v šeru mohli spatřit, natož spolu promluvit. Někdy i seděli u společného stolu, ale do tváře si neviděli. Možná spolu i hovořili, ale neslyšeli se.
Až dnes. Malý romantik přinesl hospodský stůl s červenobílými čtverečky. Zbytečný Estét na to nevraživě hledí, ale aby nezkazil kouzlo nadějného okamžiku, velkoryse mlčí. Revizor myšlenek usnul kdesi ve spíži a tak si přisedl i Zvědavec a do čela Hybatel a drzoun. Byl to původně jeho nápad, nosil ho v sobě už řadu let. Potřást si rukou se spolubydlícími a s velkorysou touhou vzájemně se trochu poznat.
Popíjí fernet (říkají mu tady Jasoň a Drsoň - vyberte si) a nahlas uvažují. Židle podél dlouhého stolu čekají na své hosty a jejich řeči. Ale není snadné vyřknout naráz v několika větách to, co bylo celý dosavadní společný život skryto. Jen dosedli, slova jim zamrzla v hrdlech a jen na sebe civí. Velké myšlenky je zahlušily. Co bylo předtím zřejmé a na pokraji sdělení, je nyní zamčeno.
Nikdo neví jak začít. Zprostředka, praví Moudrý guru. Nic není dokonalé a tak ani naše rozmluva nemusí být perfektní. Jen když se něco vyřkne. Každé slovo najde svého posluchače. Na podzim padá listí ze stromu také neuspořádaně a přesto každý list vypovídá o své větvi. Každý podzim před klidnou zimou a nadějným jarem. Každý rok stejně.
Romantik se zamyslel: Včera jsem jezdil autem po horách. Podzimní slunce se opíralo o žloutnoucí stromy. Bylo unavené a lesy tak získaly neskutečnou pomoc. Bez slunečního svitu by byly skoro jak mrtvé. Mé oči viděly mnoho krásy, ale srdce sedělo za volantem. Myšlenky létaly mezi haluzemi jako ve snu. A pitomé tělo mě kotvilo mezi lidi. Kdyby se mnou nejezdil náš vystrašený Mluvčí, nemusela ta cesta být tak toporná. Všechno zkazí.
Náš oficiální jazyk překladač! Náš Mluvčí je skutečně horlivý - odtušil Laskavý cynik - rozpaky zakrývá sladkými řečmi a klouže po povrchu jevů - přidal se opět Moudrý guru. Hlavně že jsi chytrej - neodpustil si Revizor. A ty zas do všeho šťouráš .... nic nenecháš jen tak! .... A stejně to byla krásná cesta ..... Sakra, kdo nechal otevřené okno, nalétávají na nás můry ....... řeč se rozproudila, ani si nikdo nevzpomněl na počáteční rozpaky.
A můry si tiše nalétávaly, plachtily mezi zdobnými detaily kazetového stropu, brázdily neslyšně chodbami Domu a hledaly místo k usednutí ..... Noční můry byly zde a nikdo jim v tom nezabránil.
Noční motýl ..... zakryl většině přítomných výhled. Podívali se přes jeho křídla nechápavě, jejich hovor utichl. Nakonec nic významného, co by stálo za uchování vyřčeno nebylo. Každý si tak trochu vedl svou, ostatní hlasy poslouchal málo nebo vůbec ne. Dohromady to tu znělo jako v ošoupané a mastnotou prosáklé putice. Žádná škoda, že diskuze byla měkce ponořena do vazkého snu. Tiše odcházeli jeden po druhém, beze stop a bez rozloučení. Jen něžný Romantik se krčil pod stolem a kostky na ubruse mu splývaly, otáčely se, rozpadaly, seskákaly na opuštěnou podlahu a tančily mu mezi koleny. Krok, přísun, skok, trojka, dvojka, šestka ... výtečně ... nástup do plné polní, kdo by se zlobil, hra teprve začíná. A ještě jednou a pak stůj. Stůj vzpříma a nenech se větrem ohýbat. Podfoukne pod Tvými chodidly, trochu se vzepneš na špičkách ... počkáš ... a milimetr po milimetru se odlepuješ od prken, čísla mávají na rozloučenou a ty už stíráš pel z jejích křídel, polaskáš se s chmýřím zátylku a pak oknem, kolem vitráží a bujných představ ven, ven na bulvár....
Hybatel tluče na vrata. Kde jste? už se mělo dávno svítit? Zasvištělo to mezi kandelábry a romantický cestovatel si tře bolavou kostrč. To musí být všechno tak nahonem? Nešlo by to o něco méně důrazně? Mohl jsem ještě chvíli poletovat..... Dost bylo lenošení, otevíráme krám! Otevřel oči. Já vím. Vždyť už jdu. V kuchyni prázdno, snídaně zase nebude. Otočil se na druhý bok. Nech toho, vstávej, pohlaď ženu, bacha ať se nelekne, odklop víko a ven. Tys tu chyběl. Revizor a hned po ránu? Copak ty nespíš? Kde ses tu vzal? Ostatní alespoň slušně zaklepají, ale ty si sem vlezeš jen se probudím. Jsem tu doma. Kdo? Já. Kdo já, to by mohl říci každý, kdo je tu doma, o tom rozhoduju já. No právě. Já jsem já, a ty nemůžeš já být. Oba jsme já. A co ti ostatní? Ti sem jenom dochází na návštěvu. Ty jsi taky návštěva! A nezvaná navíc.... O tom si promluvíme jindy, teď vstávej. Nojo, pořád něco .... Hybatel vstoupil a dodal mi dostatek důvodů abych se vypotácel z postele. Například, že si můžu ohřát včerejší čaj a podívat se jestli mi někdo nepíše. nepíše. Je ráno, kdo by psal. Už zase zkoumáš poštu? ...No jo, vždyť už pracuju, podívej.... Otevírám okno. Okno s prací. A pracuji a pracuji.
Z kuchyně cosi syčí a bublá ..... přehřál jsem včerejší čaj. Nebude k pití, leda k zbl.... No dost. Klidně ještě spi, nic nepotřebuji, jak ti je? Ne, to je vpořádku, snídani jsem si udělal.
Je odpoledne a z kuchyně voní oběd. Je výborná kuchařka, i když trochu nedodržuje denní rytmus. Ostatně já také ne. Kdo by se koukal na hodinky, jestli má mít hlad.