Dodatek k historii aneb Se svou troškou do mlýna

A to je jeden z důvodů, proč jsem mezi své oblíbené autory nezařadil Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka - totiž, že už před dvaceti až třiceti lety psali to, na co já, Pavel Daneš, přicházím teprve dnes - posuďte sami:

Téma: CIMRMAN - básník (vědecká práce) Mě jinak sympatičtí Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák se ve svém bezesporu záslužném bádání ve prospěch rehabilitace osobnosti Járy Cimrmana dopustili těžko přehlédnutelného zjednodušení. Při probírání všech oborů lidské činnosti, do kterých Mistr zasáhl zapomněli na to, čím byl Cimrman hlavně a především: básníkem. Já jim to nezazlívám, i daleko geniálnějším lidem se stalo, že takříkajíc "pro stromy neviděli les", naopak - vycházím jim vstříc tím, že sám Cimrmanův básnický vývoj nastíním. Je pravda, že Cimrmanova básnická tvorba byla úzce spjata s divadlem (jak už bylo řečeno v práci "Hospoda na mýtince" a "Dlouhý, Široký a Krátkozraký"), ale těžiště jeho tvorby přesto leží v básnických skladbách u nichž je však určení autorství dnes bohužel značně ztíženo tím, že Cimrman se za své básnické plody poněkud styděl, protože považoval milostnou i lyrickou poezii vůbec za zženštilou. Jeho básnický genius byl však natolik silný, že probleskl i přes nejpřísnější autocenzuru, což Cimrman řešil tím, že nejen používal pseudonymů, ale k těm pseudonymům si dokonce opatřoval skutečné lidi, čímž jim dal do rukou neomezenou možnost nakládat s jeho básněmi jako se svými. Většinou jim za to ještě platil. Protože tito lidé, poté co Cimrmanovým prostřednictvím přičichli k poezii, začali psát také, je pro dnešního badatele nesmírně těžké určit alespoň přibližně obrysy celého Cimrmanova díla. Víme však bezpečně, že první popud k básnické činnosti dal Cimrmanovi jeho delší pobyt v tehdejším carském Rusku, kde byl půl roku zaměstnán jako strážce majáku v Severním ledovém oceánu. Protože se maják stal jeho bydlištěm, dal si Cimrman podle tehdejší módy (jako to po něm udělali např. Václav Beneš Třebízský, Gustav Pfleger Moravský, nebo R. A. Dvorský) pseudonym Jára Cimrman Majákovský. Služba na majáku byla tak těžká, že si Cimrman musel dodávat sil nemírným požíváním alkoholu, což se projevilo v jeho poémě z tohoto období "Oblak v kalhotech", ke které mu poskytly inspiraci jeho vidiny v deliriu tremens. Poté co jeho pobyt v Rusku vypršel, prodal jak dílo, tak i už proslavené pseudonym mladému začínajícímu básníkovi Vladimírovi a odjel do Čech, kde napsal básnický obraz tehdejší lékařské péče a nazval ho "Nemocnice na kraji města". Chtěl ho připsat tehdy už slavnému Antonínu Sovovi (podle hlavního hrdiny), ten ale po přečtení "s dobromyslným pohoršením" odmítl. Cimrman tedy dílo zapečetil a opatřil pokynem, že má být otevřeno až v roce 1974 a připsáno tomu, kdo bude v té době nejvydávanějším autorem. Jak to dopadlo víme všichni. Po tomto debaklu složil spolu s hudební skladatelkou Evženií Popraskalovou ke známé opeře "Hubička" kooperu téhož názvu, ve které ale nejde o to dát hubičku, nýbrž dát PŘES hubičku, což bylo na tu dobu bezesporu pokrokové řešení. Bohužel, i toto dílo vyšlo naplano a Cimrman tedy napsal už svým námětem neobvyklou sociální baladu z husitského prostředí "Kdož jsú boží domovníci". Jelikož tehdejší rakouská cenzura odmítla báseň otisknout, vrhl se Cimrman opět do divadla. Spolu s hudebním skladatelem Vincencem Babiznou napsal poutavý operní přepis známého románu Borise Polevého "Příběh opravdového člověka" o nejdelším sovětském plazovi Meresjevovi (tady je pozoruhodné povšimnut si, že tento přepis vznikl skoro šedesát let před napsáním Polevého předlohy - nesvědčí to o něčem?!!) A to už byl konečně první výrazný úspěch. V opeře je řada mistrovských pasáží, například ústřední árie Meresjeva "Jestlipak dnes dolezu támhle k tomu pařezu", která takřka zlidověla. Pozoruhodná je i Cimrmanova inspirace českým folklórem ve scéně, kdy se Meresjev ještě u trosek svého letadla střetne s medvědem. Zapudí ho zpěvem české lidové písně "Ty ty ty, ty to budeš platiti", přičemž výmluvně ukazuje na ohořelé zbytky letadla. Dílo se tedy podařilo a celkové vyznění zkazilo jen to, že Cimrman sehnal k inscenaci puze podřadný ochotnický spolek, kde hlavní představitel byl slepý, hluchý a němý a Cimrman mu musel během představení určovat správný směr pohybu tyčí na stahování opony a ještě za něj odříkávat part. Na závěr ještě pro potřeby maturantů podám stručné shrnutí Cimrmanova básnického typu: Je to druhý "kosmický" básník po Macharovi, bezprostředně navázal na Petra Bezruče tím, že ho úplně okopíroval, což bylo novátorské, protože to si do té doby ještě nikdo netroufl. Jeho verš ale není tak napjatý jako Bezručův, ale spíše je svraskalý až zkrabatělý. Kromě toho dnes málokdo ví, že se Cimrman už v pátých až desátých letech našeho století pokoušel o oživení tradice českých miniaturistů. Po kladném, leč pomíjivém přijetí jeho "Břehu moře na Malém rynku" (viz film "Jára Cimrman ležící spící") zanevřel na projekty velkého formátu a oslněn některými miniaturami z 18. století, které viděl na přátelské návštěvě u lorda Sandwiche v jeho soukromé sbírce v Hamburgeru, pokusil se rovněž o tento žánr. Tady však pověstná Mistrova preciznost věci spíš uškodila, než naopak. Ve snaze dosáhnout co největší dokonalosti, která u miniatur znamená co nejmenší rozměry, namaloval Cimrman miniaturu tak maximální, že se dodnes ani špičkovými elektronkovými mikroskopy nepodařilo rozeznat, co je na ní vlastně namalováno, takže nám nezbývá, než spokojit se s názvem díla: "Vytahování levého spodního třenového zubu jím samým na pozadí barokního psince ve Švábsku - Škvorsku" a Mistrovým stručným popisem: "Na pozadí mohutné barokní stavby místy až osmnáctipatrového psince se rozprostírá pohled na zub, který je tak zkažený, až podlehl schizofrenii a jeho lepší já se ho pomocí kladkostroje kombinovaného se šikmou plochou pokoší vytáhnout z dásně. V oblasti syntetického umění dosáhl Cimrman také takových kvalit, že se od něj stále můžeme učit. Okouzlen možnostmi Edisonova fonografu, rozhodl se uskutečnit svůj dávný sen - spojit všechny žánry umění v jeden. A výsledek lze vskutku označit za úctyhodný. Fonografický váleček, který Cimrman zhotovil, je po povrchu dosud ne zcela objasněným způsobem při zachování drážek pomalován typickou alpskou krajinkou českého rudohoria, do jejíž osy je umně vepsána báseň z prostředí ruských metařů "Metěľ". Zevnitř válečku je pak napsána poutavá novela "Tajemství duté roury", která ale nese výrazné rysy tehdejšího (rozuměj: předprvoválečného) undergroundu. Když váleček nasadíme do přístroje, uslyšíme pozoruhodnou Cimrmanovu sonátu pro krávu a orchestrion, takzvanou "Dokončenou". Pro zachování autenticity hraje na všechny nástroje Cimrman sám a protože v jeho době nebyly známé mixážní pulty, slyšíme symfonii "rozloženě", to znamená part pro každý nástroj zvlášť. Délka symfonie se tak prodlužuje až šestnáctkrát, ale Cimrman na to při psaní myslel a zkomponoval symfonii tak, aby se i rozloženě vešla na kapacitně poměrně omezený fonografický váleček. Znalci vypočítali, že ve své původní, nerozložené podobě trvá symfonie asi dvacet osm sekund. Poslední překvapení připravil Cimrman badatelům vlastně až posmrtně. Když mi váleček při práci nedopatřením spadl ze stolu, shledal jsem, že se po dopadu na zem roztančil a předvedl mi tak Cimrmanovu novinku pro tehdejší kabarety - tanec pánpán, což měla být mužská obdoba tehdy tak populárního kankánu.

---