Prosím!

PROSÍM ! Nelitujte mladého hošíka, co hledal v Praze matku svou. Hledal úspěšně, byl však z domu raději vyhozen. Z očí mu čišela beznaděj, bezbranný byl proti lidem bez důvěry či kouska citu. Byli chladní jak podlaha pokropená vodou se saponátem. Vůbec je nezajímá osud lidských trosek v parku, toho smutného houslisty v podloubí, který nápisy s háky je vyzdoben, a už nikoho nezajímá flašinetář s ustřelenou pravicí. Jen někdo jim do klobouku, lehce vydobytou pětku hodí. „Makat by měli“ říkají ti vyvolení co práci mají, a „máme přece tu demokracii“ zasněně tvrdí. A za okny nádraží, světlo luny prosvítá, ve skulinách vítr profukuje, a všichni maj ruku na šrajtoflích. To je ten svět kde každý je pánem, kde jen na tobě záleží, zda suchý chleba nebo kaviár, si každé ráno na talíř dáš. Je tu všechno jak má být, tak zahrabme ten spěch a prospěch svůj, zahrabme je jak sekyru válečnou. Radši vytáhněme ten skrývaný cit a veselí, vytáhněme jej z truhly s cennostmi. Teprve potom to zde bude jak má být! Prosím Vás lidé zlatí, prosím vás z celého srdce, za všechny co mluvit chtějí, ale už nemůžou, za ty co ani chleba nemají, natož pak střechu nad hlavou, i za toho kluka bez nohy, poté co šlápl na minu z americký továrny. Továrny dávanou nám za vzor. . . Prosím!

---