srdce

Kdy svět našel nás mi jsme jeho našli už dávno, ale neuvědomuj si ho

Tiše déšť padá z nebes,

ovinut v měsíčním svitu,

v mlze  a strachu,

vnitru a v nekonečném stesku.

 

Začínám zbírat kapky rosy za soumraku,

tu vidím nálke mladou pannu,

Což jsi tak krásná ?

Neb¨vidíš snad ?

Já si jen tak broudám ze sna do sna.

a oblěkám se nyní všat.

 

Tiše déšť padá z nebe,

přišel den druhý,

a kalich pln tekuté krve,

žízněn si byl  můj pane.

 

S oka mu vypadl grál,

nechtěl, nechtěl se ho vzdát,

proč tak činíš zeptal jsem se ?

proto že nejsem váš král.

a ani nebeský kat.

 

Upadl jsem náhle do mlob,

a doufal, že slunce rudne měsícem,

duch si pak najednou říkal,

ať se stane,

bude svatba s nesvěttincem.

 

Inu, zář pomlkla,

já vím můj bratře,

tam jest dlouhá odmlka.

 

---