TÁBORÁK-2

Obloha na západě plála rudě v místě, kde zapadlo sluníčko. Přes hustý dým se však nikdo na tu nádhernou podívanou nedíval. Roman díky kouři do čehosi před sebou vrazil. Pak rozpoznal hranu stolu,  na kterém bylo kromě buřtů i několik dalších věcí. Nárazem se však stůl převrátil a vše,  co bylo na něm,  spadlo na trávu.

„Ty jsi vrazil do stolu!?“ ozval se ostrý hlas jeho manželky Mirky, která se vzápětí vynořila z dýmu vedle něho.

„Já ho neviděl.“

„To jsi celej ty. Podívej se, cos udělal!“ rozkřikla se.

„Já to sesbírám.“

„Nech toho! Šlapeš po buřtech! Udělej rychle něco s tím ohněm!“

„Jdu pro papíry. Ty to rozfajrujou!“ vyhrkl ze sebe a rozeběhl se k chatě.

„Mami! Děda se pokouší rozdmýchat oheň!“ ozval se jejich syn Vítek.

„To se pokouší ten pravej. Vždyť to kouří ještě víc. Nech toho!“ rozčílila se babička.

„Nestrkej do mě! Ježišmarjá,  spadly mi brejle!“ vyhrkl děda.

„Tak si je hlavně nerozšlápni!“

  Kouř se začal rozplýval a čtyři postavy v ohništi i kolem něho hledaly dědovi brýle. Do toho přiběhl Roman, který nesl velké množství papírů. Těsně před ohništěm se pod jeho nohou ozvalo křupnutí.

„Ty jsi šlápnul na dědovy brejle!“ vykřikla babička.

„Já je neviděl!“ vysoukal ze sebe.

„Ty hodně věcí nevidíš!“ řekla mu Mirka.

„Stejně už potřebuju nový. A mám ještě jedny,“ konstatoval děda.

„A víš kolik stojej nový brejle? Kdybys seděl a neblbnul tady, tak se to nestalo!“ vpálila mu babička.

  Roman mezitím trhal papíry a házel je do ohniště. Poté zapálil několik sirek a papíry chytly jasným plamenem. Brzo všechny papíry v plamenech zmizely a Mirka běžela do chaty pro další.

„To je ale fajrus!“ řekl Vítek.

„Házejte tam ty větve!“ vyzval všechny Roman a zadíval se nervózně k chatě, kam šla  Mirka. Ta se za okamžik objevila a nesla velké množství papírů.

„Postupně to tam házej!“ sdělil jí hned.

„Ne, asi to tam hodím všechno najednou!“ vyhrkla a probodla ho pohledem, protože on si v klidu otevřel láhev piva.

„Ty po tom pivu nepokukuj a přikládej!“ ozvala se babička a děda se ze židle natáhnul pro štos papíru. Přitom se židle zvrátila vpřed a on dopadl zadnicí na trávu. Zároveň se také ozvalo rupnutí.

„Línej vstát. To jsi celej ty!“ okomentovala to babička.

„Co jsi to přinesla za časopisy. Ty já potřebuju k přednáškám!“ vykřikl náhle Roman.

„Já je vzala tam na verandě.“

„Ježišmarjá,  už tam nic neházejte!“ vyhrkl a vrhl se k hromadě papírů, aby je ještě zachránil.

„Ty máš díru v kalhotách! Co jsi si to vzal za kalhoty!“ ozvala se babička.

„No, sou mi trochu těsný,“ mínil děda.

„Jéé podívejte! To je nádhera!“ ozval se nadšeně Vítek. A všichni spatřili, jak všemi směry létá velké množství ohořelých částí papírů a i ještě hořících. Netrvalo to dlouho a vypadalo to, jako by na zahradu pršely papírky,  z nichž některé připomínaly světlušky. A na několika místech měl porost tendenci vzplanout, což opět Romana nepotěšilo.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI