O ženách - A nejen o nich (2.)

    „Kam mě to vlečeš? Snad by jsi mi to mohla vysvětlit, Magdi. Je mi zcela jasné, že na WC to nebude.“ Otázala se Věra.

    „Nó, chytrá holka, nutně jsem se potřebovala zbavit těch nanynek. A podařilo se mi to.“ Suverénně pronesla Magdalena. „Víš koho jsem tu viděla? (Věra kynutím hlavy naznačila, že ví) No jo, přesně Toho. Toho chlapa, co jsem Ti chtěla představit. Stojí právě v tom černým obleku s těma dvěma holkama a nějakým staroušem a ještě jedním chlapem. Vidíš ho?“

    Samozřejmě ho viděla. Byla jím naprosto okouzlena.

    Stál tam, usmíval se a bujaře hovořil s postávajícími kolem. Jeho bělostný čarokrásný úsměv ji  nadobro odzbrojil. Bíle zuby zářily z úst a rozdávaly něhu a veselí všude okolo. Smál se a lidé se smáli na něj. Jiskrný pohled zelených očí dodával radost každému, kdo na něj pohlédl. Očka mu hýřila vtipem a duchaplností, která vzhledem k jeho mladistvému věku byla ohromná. Husté obočí černé jako perutě havranů se přelévalo ze strany na stranu narážejíce do pobřeží jeho vysokého čela, které čnělo nad tou vší krásou obličeje mladé muže. Nebo spíše hocha. Mladíka, který zavítal do společnosti a jehož společnost přijala s opravdovou nefalšovanou otevřenou náručí bez všech farizejských narážek a pokrytectví. Osvícenou mysl mu kryla bujná kštice plavých vlasů těsně nad čelem stáčejících se v divokou vlnu. Vlasy společně s obočím tvořily jediné ochlupení jeho mladického obličeje. Tvář měl perfektně oholenou bez zmínky poranění či nedokonalostí, které byly pro jeho vrstevníky vcelku běžné.

    V rudé krepové kravatě se tísnil jeho statný krk a jediný prostor, který mezi kravatou a mladou kůží byl, vyplňoval límeček černě se lesknoucí košile. Na urostlých ramennou  přesně seděly nárameníky temně černého moderního saka. V pravé ruce držel skleničku pravděpodobně nějakého silnějšího alkoholu, levou jemně gestikuloval – žádná rozmáchlá gesta, jen sem tam náznak souhlasu či posunek k pokračování. Na prsteníčku levé ruky nosil drobný novodobý prsten ze stříbra a zápěstí mu obepínaly matně šedé hodinky s obrovským černobílým ciferníkem. Samozřejmě též pokrokové.

    Černé kalhoty držel na svém místě kožený tmavý opasek s mdle stříbrnou sponou. Boty v barvě noci dotvářely jen jisté dekorum celé té svěží  chlapecké krásy. Óda na  sličnost a žití samotné, která tu popíjela lihovin a bavila své obecenstvo.

    „A tak jsem mu řekl:Dost! A myslíte si, že mě poslechnul? Vůbec. Dál se spouštěl hloub a hloub dovnitř chřtánu té líté saně – tedy do té propasti.“ Vyprávěl s blaženým úsměvem občas vystřídaným bezpočtem různých grimas smutku snoubícího se s spásným uvolněním dodávajících jeho příhodám na autentičnosti a které vtahovaly postávající přímo do středu děje. „Já musel za ním. Takovým lidem jak byl on by neměli dávat cepín do rukou. Riskovali jsme životy všech a samotný úspěch výpravy. Naštěstí jsem ho vytáhl dřív než se epicentrum bouřky přeneslo nad  zmíněnou rokli. Polomrtví jsme se dobelhali do tábora a ráno jsem ho poslal s jedním nosičem dolů. Tihle amatéři.“ Levou ruku sevřel v pěst a svraštil obočí. „Raději by měli sedět doma a slézat hory přes monitory televizorů. Nikdy byste nevěřili, jak je obtížné s takovými lidmi v krizové situaci pracovat. Hory jsou nemilosrdné, zabíjí bez varování.“ Zakončil vyprávění a usmál se na postávající dívky, které ho oddaně poslouchaly.

     Věra s Magdalenou se potajmu přikradly k bavící se societě. A Magda spustila na nic netušícího dobrodruha : „Drahý příteli, no vás jsem tu opravdu nečekala. To snad ani není možné, no, copak tu děláte?“

     Mladík, otočivší se, objal malou Magdalenu s takovou razancí až ji pozvedl o pár centimetrů nad zem a políbil ji přátelsky na tvář: “Zdravím vás, drahá přítelkyně.(obrátil se zpět k posluchačstvu a hrdě pronesl) Přátelé, tato osoba jest mě z nejpříjemnějších, zažil jsem s ní mnoho milých chvil, madam Magdalena Králová, jistě ji někteří z vás dobře znají.“ Ukončil seznámení skoro až poeticky.

      Magdalena se až trochu začervenala a jako malá holčička se uklonila a usmála na kroužek přátel.

     „Teď mě, prosím, na pár chvil omluvte. Chtěl bych se protentokráte věnovat své staré přítelkyni. Buďte si, prosím, vědomi, že vám to patřičně vynahradím v dalších okamžicích, které se naší věci naskytnout. Loučím se s vámi, drazí přátelé. I mé drahé přítelkyně. Příště nashledanou.“ Omlouval se horolezec. Dívky jen vrhly zlověstné pohledy na Magdalenu, na loučícího mladíka švihácky mrkly, na místě se otočily a byly fuč. Mužům jejich naivní chování vrylo pousmání do lící, podali mladíkovi ruku a odebrali se do spletitých chodeb zámku za dalším povyražením.

     „No taky bych ti chtěla někoho představit,“řekla Králová a ukázala na Věru, která celou tu dobu stála jakoby ve stínu své výmluvnější přítelkyně. “ No, tak tohle je Věra Novotná, manželka pana továrníka. Věruš, tenhle pán, estét, dobrodruh, lékař, vědec, aristokrat, lidumil, poeta a sama nevím co ještě se jmenuje…“

      „ Moloch, Jan Moloch. M, O, L, O, Ch.“ hláskoval své jméno Moloch.“Zapomněla jste, drahá přítelkyně, že jsem též zdařilý malíř, tedy umělec.“ Zavtipkoval.

     Věra mu nesměle podala ruku. Přijal ji, lehce políbil a jeho smaragdově zelené oči plné touhy se zaryly do stárnoucích očí Novotné.

      „Moloch, to je zajímavé příjmení. Takové netradiční. Jakýpak má asi původ?“ ptala se Věra a Jan hned odpověděl:“ Moloch byl starozákonný pohanský bůh, hebrejsky Molok, kterému bývaly obětovány malé děti. Já si však takových zvěrstev nežádám. K plné blaženosti mi stačí takováto sklenka chlazeného Bacardi Gold a šťastný úsměv na tvářích mých blízkých.“

      Ženy lpěly na každém slově, co Jan Moloch vypouštěl ze zbožštělých úst. Věra byla unesena, nikdy by nečekala, že husička Králová by mohla mít v diáři svých mnoha známých takovéhoto inteligentního hřebečka s nádherně zabarveným hlubokým hlasem, jehož každé slovo bylo jemný pohlazením pro ušní bubínek poslouchajících.
      „Ale pryč od obětování. Mluvme o lepších a zajímavějších věcech.“Podíval se na Věru. „Lyžujete paní Věro?“

      „Občas.“odvětila Věra.

      „Pročpak jen občas? Vždyť prudký sjezd zasněženou krajinou ze skoro kolmého svahu neomezenou rychlostí je nejkrásnějším prožitkem v životě!“ řekl Jan. „Hned po milování!“zašeptal Věře.

     Věra na něj vypoulila oči, ale Moloch zůstal neskutečně klidný. Usmíval se na obě dvě dámy a pokračoval v mluvě, která mu poskytovala největší potěšení: „Zrovna nedávno se mi přihodilo takové štěstí v neštěstí, řekl bych, že tomu dnes budou tak čtyři, možná pět měsíců. Lyžoval jsem, (zcela sám, což je na francouzských sjezdovkách výjimkou. Jsem si pro jistotu přivstal – nic se nevyrovná takové relaxaci jako právě osamocený sjezd na čerstvém prašanu) v Chamonix v Savojských Alpách, kde se mimochodem konaly v roce 1924 1.zimní olympijské hry, takže si dokážete představit kolik lidu všech technických kategorií se tam k obědu objevilo. Mé ranní uvolnění z volné jízdy hned opadlo a tak jsem se rozhodl, což byla právě největší chyba, které dodnes lituji, že ponechám označkované tratě Francouzům, Italům a jiným jižanským národům a sám se jakožto silný muž z východu odebéřu, tam kam ještě lidská noha (tedy lyže) nevstoupila. Po vynikajícím obědě v horském středisku Joie , jež byl vskutku vysokých kvalit, jsem vzal své rossignolky (osobně si myslím, že jsou to nejlepší lyže, které na našem trhu seženete) a vyrazil od Mont Blancu západně k protějšímu vrchu, kde jsem již v minulých dnech zahlédl pár desperádů, kterým (stejně jako mě) zaběhlý způsob sjíždění kopců nevoněl. Asi kilometr a půl jsem se brodil hlubokým sněhem, nohy se mi bořily čím dál hlouběji a zachytával jsem se o všemožnou kosodřevinu a kleče, avšak konec mého útrpného snažení se již chýlil. Po několika úmorných hodinách jsem stanul na skalní plošině vyhřáté sluncem. Horské slunce jakoby mne osvítilo k mému odvážnému (ze současného pohledu však nezodpovědnému) činu. Téhož roku v Savojích napadlo přehršle silné tuhého sněhu, který, sic tál, na  vyvýšenině skály stále zůstával v pevném stavu. Prvotní osvit slunečních paprsků měl spíše za úkol mne varovat, leč komu není radno, tomu není pomoci, jak říká jedno staré přísloví.“ Povídal Jan, kterého Věra poslouchala tiše s napětím, pouze občas přemílala ve vlastní mysli o šepotavé větě, kterou jí před tím řekl. Jen Magda to komentovala dvojslovnými větami typu „No fakt?!“ nebo „ No teda!“ či „Tý jó!“

    Divoký sjezdař mluvil dál: “Drožka Apollónova žhnula do namodralých skel mých brýlí a já jakožto horský vůdce jsem zacvaknul lyžáky do pevného vázání značky Rossignol. Vázání bylo (a stále též je) prvotřídní, speciální držák špice bot, jak Francouzi říkají au supreme mode, prostě moderna. Vytvořené pro ty nejlepší sportovce, mezi které se já sice neřadím“(Magda se jen syrově pousmála)“ovšem kvalitu výrobku bysme si měli žádat všichni, že? Rukavice jsem ovinul pásky hůlek a krátkým ladným skokem jsem se vznesl nad sjezdovku neporušenou žádnou stopou lidského lyžařského snažení. Prvních pár desítek metrů jsem svým umem dobrého lyžaře sjel (a nestydím se to tak říci), sjel jsem ho přímo božsky. Krásně vybrané točení, zatáčení vykrojené do 180°, vskutku božské. Nádherné, krásné, magnifique. Rychlost nezměrná a ten pocit, ten pocit uvnitř. Nepopsatelný! To vše – opojná krása hor, rychlosti a lidské síly – však bylo jen pentlí, kterou příroda přetáhla přes mé oči, pouze pro to, abych neviděl jaké nebezpečenství na mě v těch pustých pohořích čeká.“ (umlčel se, zadíval chladným pohledem doprostřed místnosti, napil se Bacardi a pokračoval)“ Po dalších metrech bohovského sportu se ozvala obrovská  rána. Buuum“(zakřičel tak silně a procítěně až se Věra s Magdou ulekly)“ Prásk. Klid, dámy, již je to vše za mnou, nemusíte se bát, nechtěl jsem vás vystrašit. Prásk. Co myslíte, že to mohlo být?“ Mrknul očima na dámy, které jen nevědouce krčily rameny. „Dobrá, vidím ve vašich tvářích, že nemáte žádného tucha. Nebudu vás tedy déle napínat a skočím do toho rovnýma noha, i když, přiznám se vám, že i po tolika měsících, je to pro mne více méně bolestné. Nuže. V okamžik bouchnutí jsem  já bohužel nevěděl, že můj život visí, jak se říká, na vlásku. Ono prásk mělo za následek jen to, že má graciézní lyžařská show pro neživé publikum stromů a čirého vzduchu se rázem změnila v krkolomný sjezd rovnou dolů do střediska lyžování, tedy do Chamonix. Uleknutí, které mi bylo způsobenu hromovou ranou a které přeměnilo vnadný styl v eskapádu grotesknosti, ale rychle opadlo a já se zase věnoval  půvabným obloučkům. Ono zaburácení jsem odkázal rozdováděnosti paní přírody (mělo mne hned napadnout, že na blankytné obloze lze jen těžko hledat hromy a blesky, leč pozdě bycha honit).“Bájil moderní baron Prášil. „Blížil jsem se tak do poloviny širé pláni podobné sjezdovky, nikde žádná borovička, jen bílo pod lyžemi a modro nad hlavou, když tu mi někdo(nebo spíše něco) zaklepalo na rameno větrové bundy. Dokážete si představit, co s člověkem něco takového udělá. V úplné pustině, nikde nic, jen sníh a vy, vám zaklepou na rameno. No povím vám, není to nic příjemného, krapet mě to rozhodilo až jsem málem zkřížil lyže a padl k zemi. Ovšem i z takto vzniklé situace jsem vyvázl a znovu nasadil krasojízdu. Srdce mi divoce bušilo, strach mi nedovoloval se otočit. Dotek se ovšem opakoval, však tentokráte jsem byl již připraven, lyže ponechal v adekvátní vzdálenosti od sebe, levou tyč zabodl do rozdrceného ledu a opsal kolem ní slušivý levotočivý oblouk během něhož jsem se ohlédl na onu klepající věc.“Ztichl a ženy ho s napětím poslouchaly. Dokonce i Magdalena si odpustila své poznámky. Podíval se na ně a řekl: „Nic. Nic. Prostě bílo. Jakoby modravá obloha mizela, ba přímo se potápěla do bělostné stěny sněhu, která se valila  za mnou neskutečnou rychlostí. A já, jako malý černý mravenec na bílém podkladu, pobíhám, kličkuju, všemožně se snažím utéci tomu…neštěstí, ano, jak jinak to nazvat? Nehoda, snad  jedině katastrofa. Konečně mi to došlo. Ten hrozivý zvuk byl způsoben utržením sněhové čepičky horského masivu, nebo-li počáteční fází laviny.„

      „Ale no to snad ne,“ udiveně prohlásila Magdalena. „Neříkej mi, že ti lavina klepala na rameno. No to je snad nějaká sranda,ne? “

      Moloch jen svraštil obočí a kdyby pohledem mohl vraždit, tak by Králová padla mrtva k zemi. “Ne, drahá přítelkyně (což pronesl opravdu důrazně), opravdu se to zdálo jako klepání na rameno. Jako když právě teď zaklepu na rameno vám či paní Věře. Dovolte mi, prosím, malou demonstraci. Věro, dovolíte?“ Věra kývla. Moloch přistoupil, jemně jí přejel po krční šíji k rameni, přičemž Věra pocítila jen zamrazení  po celém těle, na které jemně poklepal. Pak popošel k Magdě a razantně jí zatřásl ramenem a odstoupil.

      „Přesně tak to bylo, drahá přítelkyně,“ tentokráte to řekl trochu ironicky a zakřenil se.

      „Jen to asi nebylo tak příjemné, že?“ pousmála se na Jana Věra. „Tak lidské a teplé,že?“

      „To vskutku ne. Dostat možnost dotknout se vašeho líbezného ramene je nesrovnatelné s dotekem chladné masy ledu, jakého jsem byl svědkem.“ Koketoval Jan s paní továrníkovou.

      „No dobrá, dobrá. Sladké řečičky a poklonky se nechte po dvaadvacáté hodině. No pokračuj, Honzo!“ Striktně ukončila jejich hrdličkování Králová, jež evidentně žárlila na Věřinu přízeň sjezdaře.

      „Takže, kdepak jsem to skončil?“ otázal se rozdováděný Jan.

      „Mluvil jste o tom, že jste si uvědomil přítomnost laviny a nevěděl jste, jak tu katastrofu nazvat,“ jala se slova, jakožto pozorná posluchačka, Věra okouzlená Molochovou náklonností.

      „Děkuji. Tedy. Nebudu chodit kolem horké kaše. Nevím, jak by reagovali druzí, ale já byl ze situace, že se za mnou valí lavina, řádně vyděšen. Co teď? Co jsem měl teď dělat? Odhodil jsem  v mžiku hůlky, které mi za těchto okolností nebyly k ničemu, ještě bych si jimi polámal ruce, případně jiné části mého těla. Krouživá jízda opět nabrala zcela jiných obrátek než v jaké jsem doufal. Mým cílem nyní bylo dostat se co nejrychleji dolů. Nejlépe okamžitě. Přikrčil jsem se, což způsobilo, že mé tělo co nejméně odporovalo nárazům vzduchu, které vedly k zpomalení krkolomného sjezdu. Však co naplat, matka příroda se mnou měla pravděpodobně jiné úmysly a nehodlala mě propustit z hrsti ve které mě svírala. Valící se sníh počal zrychlovat a začáteční klepání (princezna se ušklíbla) přešlo v tvrdé nárazy do zad. Opět jsem si byl nucen položit otázku ´Co teď?´. Řekl jsem si, že již vlastně nemám co ztratit. Bylo nad slunce jasné, že mě lavina vezme sebou do údolí, ať udělám cokoliv. Musel jsem tedy vymyslet, jak se svést s lavinou pár kilometrů rychlostí tak kolem 90 kilometrů v hodině, aniž bych si zlomil vaz či se udusil pod sněhem. Ještě bych chtěl podotknout, že všechny tyto mé úvahy a myšlenky jsem musel rozvinout během takových 15 až 20 sekund, než se matce přírodě podařilo ledovou dlaň sevřít úplně. Tedy, když už se na mě promrzlý sníh tlačil zezadu i z obou boků, rychle jsem položil bradu hlavy na hrudník, ruce položené na břichu jsem ohnul tak, že mi paže zakrývaly obličej s brýlemi a  čelenkou. Ucítil jsem tvrdý náraz do nohou, když se mi ulomily přední části lyží pod tíhou ledu. Lavina mě začala pohlcovat. Nejdříve se prodrala pod nohama, takže jsem padl dozadu, do mrazu přírody. Schoulil jsem tedy nohy k pažím a v poloze skrčence mě sníh absorboval. Nejdřív jsem viděl jen oblohu prosvítající přes bílou folii…“                         

     „Moment.“ Skočila mu do řeči Magda. „No moment, ty mi chceš říct, že do tebe narazila valící se ledová stěna rychlostí 90 kilometrů za hodinu, pohltila tě a ty jsi mezi námi, živý, zdraví, žádné poranění páteře nebo něčeho jinýho? Ale no to už fakt, Honzo, přeháníš!“

     „Říkal jsem něco kolem 90 km/hod, mohlo to být klidně 85 km nebo taky 100! Pouhý odhad!“ obhajoval se Moloch.

     „80, 90, 100, klidně i kdyby to bylo 70, no tak je to pořád dost na to, aby tě to na místě zabilo!“

     „Ne, drahá přítelkyně, jak vidíte nezabilo!“ Molochovi jen letmo cukalo v koutku. „Kdyby jste mě nechala domluvit, Magdičko, tak bych vám osvětlit důvody mého zázračného přežití!“

     „No dobrá, no dobrá, jenom mi to přijde až příliš utažené za vlasy!“

     „A co se vám na tom zase nepozdává? Chcete říci, že si to všechno vymýšlím, že vám zde, vám spanilým dámám a kráse samé, valím, jak se lidově říká, šrouby do hlavy?“tázal se ledově Moloch.“Chcete snad říci, že lžu?“přecedil skrze zuby.

     „No tak co si budem povídat,že?“zasmála se Věra.“Každý už jsme si vypili svoje,že?A bylo to taky dávno, co jsi tam byl a je možné…“

     „Drahá přítelkyně,“ umlčel její výsměšky Jan.“tyto pošklebky byste si mohla odpustit!Zaprvé mne to uráží a zadruhé bych nechtěl počati uvažovat o smyslu našeho dlouhotrvajícího silného přátelství!“

     „Ale, co to vidí oči mé, no, co to vidí? Tak pán nám tu zuří, že Jeníčku?On nám zuří?“infantilně žvatlala Králová.

     „Magdo,“vložila se do toho Věra,“nebudeš tu přece pana Molocha takhle urážet!Nech ho ať nám dopoví, co zažil! (usmála se na Molocha a s chichotem k němu) Už se nemůžu dočkat, jak to dopadne!“

      Magda ni reagovala, kroutila hlavou oči obrácené v sloup a přešlapovala.

     „Och, děkuji, Věro,“odpověděl Jan,“ale nebude to tak horké, jak myslíte.Jsem taky přece jen člověk, žádný Ivanhoe!“

     „No, Ivanhoe, to fakt nejseš.“ Štěkla Magda, která se už neudržela.“Kdyby ses jen slyšel, ty svoje samolibý kecy a to všechno kolem okolo. Vykládáš nám tady svoje hloupoučký pohádky o nějakých klepajících lavinách a podobně a myslíš si, že je to nějak šíleně zajímavý! No měla jsem o tobě zcela jiný mínění, Honzo Molochu, ale teď ho budu muset asi změnit! No tady nebudu už a ani minutu! Pojď Věruš!“ Chytla Novotnou za ruku, ovšem Věra se ani nepohnula:“Já tady ještě chviličku zůstanu! Zajímá mě, jak to skončí!“

     „No, jak to skončí? Jak to skončí?“Pevně stiskla Věře ruku.„No vykope si tunel, zachrání pár lidí, vyleze před nemocnicí a tam na něj už bude čekat starosta vesnice a bude mu gratulovat k takovýmu hrdinskýmu činu! Konec, opona a jdeme.“ Trhla s ní, Věra ani netušila, že Králová dokáže být tak sarkastická.

     „Já nikam nepůjdu!“zasekla se.

     Magdalena celá zkoprněla. Dívala se na Věru a ta na ni. Magda přivřela oči a zařičela:„Tak nepůjdeš,jó? No tak si nechoď! To se z tebe vyklubala ale pěkná kamarádka.“

    „Magdaleno, prosím vás,“ usměrňoval situaci Moloch.

   „Já tě tady představuju svým přátelům a ty se na mě pak vykašleš.(pustila její ruku a zahleděla se na kamarádku a Molocha) No, jste to ale pěkný páreček, jen co je pravda! Fakt, vy jste se hledali! A já hloupá tě ještě utěšuju! Být Karlem, tak tě dávno nechám, vždyť, co je to za ženskou, která neumí uvařit ani…ani…ani…ani horkou vodu!“vykoktala se. Zlost z ní čišela, ba přímo tekla proudem.“Jdu! Máš poslední šanci, Věro!“

   Věra zavrtěla.

   „Dobrá, no dobrá, jak chceš!“ napřímila se Králová, pohodila hlavou na stranu, dupla levým podpatkem o podlahu, uklonila se a suverénně řekla:“Těšilo mě!“ A kráčela pryč. 

   „Ale Magdo,“ volal Jan, který se nyní cítil opět jakoby nad věcí, když z něj zlost vyprchala. „Nebudeme se tu přece tak zbytečně přehadovat!“ Ale Magda ho už nevnímala.

   „Tak a je pryč!“ Věra provinile.

   „Co už jsme mohli dělat, je prostě k nezastavení! Začne na vás pokřikovat a pak se vypaří, aniž by si cokoliv nechala vysvětlit! Nic si z toho nedělejte, přejde ji to, vztek vyprchá a ona trocha vína taky. Víte, i sklenička udělá své.“ Řehonil se.

    Novotná mlčela, překvapil ji princeznin výstup, hlavně ta pasáž s Karlem. ´Copak si to opravdu všichni myslí, že jsem tak neschopná?´říkala si.´Umím ale spoustu jiných věcí.´Jen si je v ten okamžik nedokázala vybavit. ´Jak já ji nesnáším, nesnáším ji, nánu jednu. Proč se pořád plete do života druhých. Nejradši bych jí vyškrábala oči.´

    „Věro, jste tady?“ mával jí rukou před očima Moloch dokud nezamrkala. “Měl jsem pocit, že jste chvíli ve světě snů!Copak? Děje se něco? To, Magdalena, vás tak vyvedla z míry? Nic si z toho nedělejte! Noc je ještě mladá a je tu spousta věcí k zábavě! Pojďte se bavit!“

    ´Bavit,´ to už dnes jednou slyšela. ´Bavit, každý se chce pořád bavit a nikdo nemyslí na nic a nikoho jiného.´přemýšlela. ´nikdo nemyslí na mě. Já jsem sem neměla jezdit, já sem nepatřím.´ Myšlenky se jí hlavě bouřili jedna se přelévala přes druhou, tu byla v popředí a náhle mizela pozadí. Manžel, nenávist, neschopnost, mládí, Králová, vztek, peníze, Jan, láska, zlost, pomlouvání, důvěra, víra, sex, čistota. Nevěděla, co k čemu patří a jak dál. Všeho bylo na ni už moc. ´Co mám dělat?´

    „Pane Molochu,“vyhrkla.“Mám chuť udělat něco šíleného. Něco tak šíleného, jako když mi bylo dvacet!“

    „Dvacet?! Já jsem myslel, že vám je dvacet.“zavtipkoval Moloch.

    Novotná se zasmála a šťouchla do Jana:“Co pijete? Pojďte, něco si dáme, ať se vzpamatujeme z toho šoku. Aspoň mi můžete dopovědět onu historku!“     

    „Od takové ženy, jakou jste vy, se nenechám dvakrát prosit!“zubil se.“Dovolíte!“Nabídl Věře rámě,ta se do něj smyslně zavěsila a kouzelně zavrněla,když její holá paže přejela po temném Molochově rukávu.

    „Děkuji, pane Molochu!“

    „Mé díky patří vám, paní továrníková,“zalaškoval lyžař. “Nuže, zvu vás na malý drink!“

    V jeho obětí se pomalu šouravými kroky přesunuli k zářícímu baru s alkoholem a mladičkým barmanem očividně unaveným vším tím hemžením kolem .

    „Jednou Cuba Libre a …“otočil se k Věře.

    „Dvakrát Cuba Libre,“ zahlaholila Novotná na malátného barmana mrkajíce na Molocha.

    Barman beze slova postavil na pult dvě vysoké orosené sklenice, po okraj je naplnil ledem, zalil kubánským rumem, přidal citrónovou šťávu a colu. Z vedle ležící misky vytáhl plátek limetky a dozdobil. Nápoj sytě oranžové barvy podal lyžaři a dál sklesle pozoroval zábavu smetánky než ho opět přerušil další z žíznících hostů.

     Moloch  předal koktejl paní továrníkové, svůj mok pozvedl nad hlavu a hlasl:“Por Cuba Libre!“ Věra to ještě s větší průbojností zopakovala:“Por Cuba Libre!“ A napila se plným douškem.

     „Chutná to skvěle,“ na tváři se jí pomalu objevoval úsměv. „Co znamená por Cuba Libre ? Něco  ze Španělštiny, tuším!“

     „Tímto lahodným a nesmírně osvěžujícím pitím si připíjeli američtí vojáci v Havaně během španělsko-americké války  a oním přípitkem mínili Za svobodnou Kubu.“

     „Tak tedy Za svobodnou Kubu!“ťukla svojí sklenkou o Molochovu.

     „Za svobodnou Kubu!“

     „Por Cuba Libre! Por Cuba Libre!“ hulákala Věra rozjařeně. „Za svobodnou Kubu!Za svobodnou Kubu…stejně Kuba nikdy svobodná nebude (pomaloučku utichla)…ale co, kašlem na Kubu! Budeme tancovat, co na to říkáte? Pojďte tancovat! “

     „Tancovat?!“zarazil se překvapený Jan.

     „Jasně, pojďte tancovat,“ navrhovala lyžaři Věra a již před ním předváděla moderní kreace kroutíce se při tom s rukama nad hlavou. „Nebojte se! Jen chvíli.“ Točila se velmi svůdně, boky se jí houpaly ze strany na stranu a Jan si ji chtivě prohlížel. „No tak, pojďte!“ Kroutila se kolem své osy tak důrazně, až se jí hlava zatočila, před očima jí přeskočily mžitky, zakolísala, noha se jí podlomila a ona padla dopředu do náruče pohotového mladíka.

      „Jste nádherná paní továrníková,“držel ji za ramena svýma mužnýma rukama a pomáhal jí nalézti rovnováhu.“Opravdu nádherná.“

     „Věra.“ Usmívala se a podala mu ruku. „Pro vás jedině Věra, žádná paní továrníková.“

     „Tedy dobrá. Já jsem Honza.“ Stisknul její ručku a lehounce políbil.

     Pozvedl hlavu a zadíval se jí do rozjařených očí:“Jste opravdu – pardon(usmál se)-jsi opravdu skvostná,Věro!Řekl ti to už někdo? Jsem si jist, že tvůj manžel musí být šťastný muž!“

     Novotná svraštila čelo, sklopila zrak a povzdechla. Rukou si přejela po obličeji, podívala se na Molocha, pak smutně do davu a zpátky na Honzu. Ten jasně pochopil, že narazil na citlivé místo.

     „Promiň, jestli jsem řekl něco nevhodného! Rozhodně jsem to neměl v úmyslu!“

     „Ne, to je dobrý!“ syrově naznačila pousmání.“To nic!“

     „Opravdu?“

     „Jasně, nechme to být!“Tleskla a mávla rukou“A je to pryč!Zapomeň na to.“

     „Jak chceš,“ komentoval Moloch.

     „Jak chci? Chci si užít dnešní večer? To je jediné, co chci!“

     „Chcete (zarazil se) chceš ještě tancovat? Nebo se napít?“

     „Ne ne, tance a pití bylo dost! Půjdem se projít! Venku určitě bude spousta možností k činnosti!“ Přezíravě řekla a očima mu naznačila, aby jí nabídl rámě.

     Lyžař odloživ sklenku, bez mrknutí oka uposlechl mimoverbálnímu rozkazu a zavěšenou v sebe ji odváděl ze sálu přes nádvoříčko na anglickou promenádu.