déšť

                                                                             Déšť

                                                
                                  Slzy se derou do očí,
                                 běžte pryč vy nenadálí poslové utrpení,
                                 bez něhož touha touhou není.
                                               
                               A řasy dál rozeznívají svou mokrou epizodu
                               s dlouhým koncem pochopení,
                                     bez něhož cit citem není.
                                               
                                    Nač se skrývat, hledat náhradu,
                                            nikde není,
                                          co tady nabízí se
                                     na zlatém podnosu pokušení.
                                               
                                    Hudba, zdálky rozeznívá smysly
                                   opájející se představou vítězství,
                                       velké výhry nad malostí
                                     vykoupené tolikou hořkostí.
                                               
                                             Živote,
                                        proč vybíjíš si zlost
                                         na těle nevinném,
                                         z něhož jak most
                                         do nebe ční touha.
                                               
                                        Touha po citu čistém
                                     jak krůpěj rosy v listu okvětí
                                    spadnuvším náhle do hlíny tiché
                                   v tajemném objetí bohyně Psyché.