KDYŽ SE JEDE NA DOVOLENOU-2

ČÁST DRUHÁ

Když snesli kola před dům, Olina se pátravě rozhlédla, kde mají zaparkované auto. Pak se otočila zamračeně na Radka.

„Kam jsi včera zaparkoval auto?“ zeptala se okamžitě.

„Támhle dolu. Nikde tu nebylo místo. Máme přeci kola, tak k němu dojedeme a Petr se proběhne,“ mínil on.

„To je hezký. Máme taky tašky a batohy.“

„V pohodě. Tašky si pověsíme na řídítka a batohy si dáme na záda.“

„Kdyby nás někdo filmoval. To by mohl poslat do Neváhej a toč.“

„Pojedeme z kopečka a jsme u auta za chvíli,“ řekl Radek a nasedl na kolo. Olina také nasedla, zatímco Petr se rozeběhl po chodníku.

„A jedemééé! Zvolal Radek, přičemž několikrát šlápl do pedálů a kolo se s ním rozjelo rychle po ulici dolů. Olina se jen nohama odrazila od země a také se rozjela. Díky váze tašek na řídítkách se kolo naklánělo ze strany na stranu. Její manžel jel o poznání klidněji, ale jen do toho okamžiku, než se přední kolo  poněkud vysunulo dopředu. Vzápětí Radek spatřil, jak se kolo vzdaluje zpod předního blatníku. Překvapením otevřel ústa dokořán. Vzápětí ho tíha tašek stáhla dopředu, načež přepadl přes řídítka a rozplácl se na ulici.

„Co děláš! V těch taškách jsou sklenice!“ vykřikla Olina, která kolem něho  projela. Náhle před sebou uviděla jejich zaparkované auto. Rychle pohnula šlapkami dozadu, ale zapomněla, že sedí na horském kole, které má volnoběh.

„Mně to nebrzdí!“ vyhrkla.

„Mami, stiskni ty páčky na řídítkách!“ volal na ní její syn.

  Bylo však pozdě. Předním kolem narazila do boku jejich automobilu. Po nárazu spadla na levou stranu a ještě se přitom praštila hlavou o dveře vozidla. Syn Petr k ní hned přiběhl následován Radkem. Oba si poté vyslechli u ní nezvykle neslušná slova.

„To je všechno kvůli tobě! Kdybys  včera přijel včas, tak jsi mohl zaparkovat auto před našim vchodem. Ty máš vopravdu pitomý nápady jezdit s taškama a batohem na kole!“ chrlila ze sebe a nebyla k zastavení.

„Co ty sklenice?!“ vyjekla vzápětí a došla ke dvěma taškám,  co Radek zvedal ze země.

„No, snad to přežily,“ soukal nepřesvědčivě Radek ze sebe.

„To víš, že ne. Podívej!“ vyhrkla a vytáhla jednu sklenici, která byla rozbitá a druhá naprasknutá na několika místech.

„To je vopravdu hezky. Tobě něco svěřit,  to je fakt tragedie!“

„Taky táhnout tolik věcí na poslední chvíli.“

„Jo, a kdy jsem to měla dřív vodvíst? V autě si pořád tahal nějaký krámy!“

„No, stavím přeci kůlnu.“

„Jo, ale jak to tak vypadá, tak jí budeš stavět až do důchodu.“

„Do zimy bude stát. Možná,  už do podzimu.“

„Tohle jsi říkal přesně v loni.“

„Protože bylo pořád blbý počasí, tak nešlo na ní skoro nic dělat.“

  Když spatřili, že v několika oknech jsou lidé, kteří je bedlivě sledují,  hned diskuzi ukončili a nezvykle rychle kola připevnili na střechu auta. Poté  jejich nasednutí připomínalo zapadnutí vojáků do krytu. Oba si přitom uvědomili, že od chvíle,  co vstali , se toho nějak moc přihodilo.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI

 

 

---