JEDNO RÁNO NA POŠTĚ-3

Vedoucí Robert Stehlík seděl za stolem v kanceláři a byl začten do ranních novin. Díky doznívajícímu alkoholickému opojení se ho zmocňoval pocit, že si řádky a písmenka na novinovém papíře s ním hrají na schovávanou. Když otáčel list novin,  spatřil, jak       do  kanceláře vběhl velký pes. V první chvíli si myslel, že jde o mámení smyslů, ale když pes zaštěkal,  bylo mu jasné, že to co vidí,  je reálné. Vzápětí si uvědomil, že toho psa zná. Patřil jednomu jeho podřízenému a už jednou ho pes prohnal, protože neměl rád ty,  ze kterých je cítit alkohol.

„Jéé! Pejsku!  Co ty tady? Já už střízlivím!“ vysoukal ze sebe a po prudkém odsunutí židle se vrhl střemhlav pod stůl. Přitom se praštil hlavou o šuplík a chvíli nevěděl, co se vlastně děje. Když se mu vše v hlavě ustálilo, tak seděl zaražen pod stolem a vrčící pes na něho koukal.

„Kde máš páníčka?“ zeptal se, přičemž rychle po čtyřech podlezl stůl a dolezl pod druhý. Zároveň na něm však uvázla židle. Ve stejný okamžik se před ním znovu objevil pes. Snaha o opětovné vlezení pod stůl byla díky židli marná. Za okamžik běhal po kanceláři se psem v patách a se židlí na sobě. Spásou se mu stala pootevřená skříň. Židle se zbavil,  vrhl se do skříně,  ve které se zavřel. Ta se ale vzápětí rozkývala a převrátila na podlahu. Pes vyběhl rychle na chodbu a poněkud otřesený vedoucí se vysoukal ze skříně. V ruce držel láhev,  ve které byl alkoholický nápoj. Zuby za bolestného výkřiku láhev otevřel a dlouze se napil.

Mezitím směnová vedoucí Marta Blažková zahlédla na hale proběhnout nějaké zvíře. Chvíli nevěřícně mžikala očima a poté rázně vykročila tím směrem, kterým to, co viděla,  běželo. Velmi rychle kolem ní proběhl i Jan Maršík, kterému pes patřil.

„Já tu viděla běžet obrovský zvíře!“ vyjekla mu vyděšeně.

„Když nebudete napitá, tak se ničeho nemusíte bát,“ sdělil jí a běžel dále halou.

„Já nepiju! To bych si vyprosila!“ křikla za ním a přitom pravou nohou šlápla na cosi velkého, hnědého a měkkého. Než se nadála uklouzla a dopadla na podlahu, která byla dost kluzká.

„Co to jééé!!?? Fuj..!“ vyhrkla, přičemž ucítila silný zápach.

„Kdo tady udělal to hovnóó!“ vyjekla a zamazaná od něho se rozeběhla napříč halou k chodbě do umývárny.

Tou dobou Jiří Kovář objevil mezi zásilkami kopací míč. Ten ho hned zaujal. Dvakrát do něho kopl a při třetím kopnutí nabral míč nečekaně na rychlosti i na výšce. Vzápětí se ozval výkřik,  po kterém se objevil Tomáš Kratochvíl politý kafem.

„Co blbneš!“ zahartusil na něho.

„Jsem si trochu kopnul.“

„Abych si taky nekopl, ale do tebe. Podívej, jak teď vypadám!“

„Jako kafový panáček.“

„No, to je vtipný. Kopat, jak vidím, neumíš. Podívej se na mě!“ řekl Kratochvíl a nadzvedl nohou míč, který se mu přemístil na hlavu. Chvíli s ním hlavičkoval, pak si jej přesunul na nohu a kopl do něho. Míč letěl a vzápětí se ozval výkřik. Pak se objevil vedoucí pošty a na tváři měl velký obtisk.

„To už zase do něčeho kopete!?“ vyhrkl naštvaně.

„No, hlavně, že nekopeme do zásilek, ne,“ vysoukal ze sebe Kovář.

„To bych vás taky hnal! I když tohle je taky zásilka!“

„A jako stvořená pro kopání,“ mínil Kratochvíl.

„Teď vám předvedu, jak se kope!“ zvolal vedoucí a kopl do míče. Ten prudce prolétl halou a zmizel někde na jejím konci.

„To mám kop, co!“ kasal se Stehlík. Vzápětí se však ozvala velká rána, po které veškeré rozsvícené zářivky na hale zablikaly, načež zavládla černočerná tma.

Z  umývárny se za hluku tekoucí vody ozvalo ječení směnové vedoucí a zároveň z haly také štěkot psa doprovázený táhlým výkřikem vedoucího Stehlíka.