Večer

Když zafoukal vítr, koruny stromů se začaly kymácet a zdálo se, že si navzájem šeptají tajemství pohasínajícího dne.

Slábnoucí paprsky slunce se matně odrážely od skal na západě a probleskovaly skrz mohutné větve statných smrků.

Vítr sílil.

Celý les hučel, sténal, naříkal, praskal v kořenech a větve se skláněly k temné půdě. Snad toužily políbit matku zem, která je živila, dávala jim sílu vzrůst a nakonec je vyvrhla ze své náruče v posledním výkřiku smrti...

Osamělý poutník si tu připadal jako vetřelec.

Byl vyslancem z jiného světa, který chtěl ovládnout nezkrocený živel přírody. Zapadající slunce mělo v sobě něco děsivého. Červený kruh zářil a rozplýval se na obzoru v rudý pás prolité krve času. Les dýchal svou vlastní duší.

Pod nohama znaveného poutníka zapraskala suchá větévka. Zastavil se a obezřetně naslouchal. Tma mezi kmeny stromů ho dohonila a dotěrně se tlačila na jeho mysl.

Chuchvalce mlhy se válely mezi keři a hrozily zahalit celý kraj v neproniknutelný oblak. Chlad se vrhal na zem, která dosud žhnula teplem, jenž se však rychle uvolňovalo a mizelo kdesi nad lesem.

Starý muž v údivu hleděl do tmy mezi stromy a vyděšeně sledoval houstnoucí mlhu, která již zahalovala jeho nohy téměř do půli lýtek. Podivný pocit, při kterém mu běhal mráz po zádech, cítil v každé části těla. Náhle, v děsivém záblesku poznání, pochopil, že ten pocit má jméno strach. Studený krunýř mu sevřel srdce.

Rozběhl se, nejdříve pomalu, jakoby ho nohy nechtěly poslouchat, pak rychleji a nakonec běžel tak rychle, jako snad nikdy v životě. Nevnímal okolní šero, ani směr svého zběsilého úprku. Poháněl ho děs.

Skály, ještě stále osvícené sluncem, vypadaly zle a k sobě obrácené vrcholy se smály pohrdavě celému světu.

Muž v jediném záblesku viděl ten jízlivý úsměšek a pak cítil jak padá kamsi do hlubin temnoty. Narážel na kmeny, kořeny, staré pařezy...

Padal ze stráně a trny keřů mu rozdíraly kůži. Jeho strmý pád se zastavil až na chladivé trávě louky.

Rozhlédl se kolem a na okamžik zadoufal, že konečně narazil na lidská obydlí. Byl to však klam, jen pouhá hříčka osudu. Tráva brzy přecházela v hustý černý les, mírumilovný palouček se ztrácel v divoké hradbě stromů. Poutník se namáhavě zdvihl a znaveně se vydal na cestu, hnán touhou dostat se mezi lidi. Les ho přivítal do své náruče.

Větve se natahovaly a toužily stáhnout ho do své moci. Vítr je podporoval a svými mohutnými poryvy kymácel kmeny stromů. Skřípění staletých smrků, podobné nářku duší, kdesi v mýtickém paláci zemřelých, se zařezávalo do duše starce, který dosud živ, plně si uvědomoval úzkou hranici, která dělí neskutečno od reality.

Jsme živé, přišel náš čas. Žijeme, žijeme.... hučely větve svou píseň stále hrozivějšími tóny. Přišel čas, kdy mrtvé větve, neživé poryvy větru a celá neskutečná hradba lesa se probouzela k strašlivé karikatuře podstaty života, tolik rozdílné od života muže, který bez své vůle mohl jen sledovat ten zrod stvůry.

Procházel dál lesem až narazil na cestu, která se vinula temnotou.

Stále se bál. Dokonce se bál stále víc.

Uvědomil si, že v lese neviděl žádné zvíře. Ani ptáky v korunách stromů, ani srnky, či zajíce ostražitě se pasoucí na chladivé trávě, vždy připravené na zběsilý úprk. Zlehka se usmál. No ovšem, denní zvěř se stáhla do úkrytů a noční ještě nevyšla. Toto denní období patřilo jen silám temnot. Náhlé zakvílení mu připomnělo hroznou skutečnost.

Hrozba, nevyslovitelná a tajemná tu stále někde byla.

Vlastně byla všude kolem, protože toto bylo místo a chvíle, která jí patřila. On byl ten, kdo zde byl jen jako host. Mlha se valila blíž a blíž a nenápadně upevňovala své sevření.

Jak němí svědkové se jízlivě šklebily kamenné tváře skal.

Opět se rozběhl.

Stejně tak jako tonoucímu svítá naděje na záchranu, když spatří pevný bod kdesi v dálce, tak i poutníkovi se zažehla v srdci pochodeň ve chvíli, kdy se před ním začalo rozjasňovat. Zrychlil svůj běh. Běh ke světlu, které znamenalo vysvobození.

Zoufale lapal po dechu, když konečně doběhl na kraj lesa.

V ohromení nad sebou samým zůstal bez hnutí zírat na vesnici, která byla dosud jemně posypána zlatavými záblesky skomírajícího dne. Slunce stále ještě zcela nezapadlo.

Vychutnával své vítězství. Byla to nádherná chvíle. Všude vládla pohoda a klid.

Náhle za ním zahučel les. Jemná připomínka tepajícího srdce temnoty. Větvě vlály ve větru a naříkavé zvuky se proměnily v pláč. Nebo snad to byl zlý smích?

Cosi v té lesní temnotě ho přitahovalo zpátky. Jako by naříkající, živá bytost, snad skrytá duše, která neměla potravu.

Ozýval se zvuk života současně s tichem smrti.

Muž se jen zvolna a snad i nerad otáčel směrem do vsi. Domy se v zapadajícím slunci zdály tak příjemné, útulné a přesto neživé, snad opuštěné svými obyvateli, snad obydlené lidmi, zcela lhostejnými ke všemu co se děje za stěnami jejich obydlí.

V těle muže, který právě před několika okamžiky viděl co nikdy v životě, zápasil rozum s touhou duše. Byl přece člověk, měl se vrátit ke svým, do vesnice a žít stejně jako dřív. Zároveň po tom, co prožil, patřil však také zčásti k jinému světu. Ke světu, ve kterém byla hrozba, jenž do děsila a přitom tolik lákala.

Věděl, že v lesní temnotě ho nečeká nic dobrého. Vše tam bylo tak nepochopitelné a cizí. Tolik neznámé.

V jeho tváři pomalu uzrálo rozhodnutí.

Síla duše byla mocnější. Jeho mozek přestal přemýšlet. Zapomněl na strach, který zažil. Ještě na zlomek vteřiny zaváhal, bez vlastní vůle, tažen jakousi magickou silou se zahleděl na stromy.

Mezi kmeny se válela mlha a tma již pohltila velkou část cestičky, po které přišel. Jako kdyby se tma se svou přítelkyní mlhou bály jít dál, do prosvětlených ulic vesnice.  Jako kdyby chtěly zůstat s tím, co bylo uvnitř, to živé a kvílející.

Poutník po krátké chvíli vykročil zpět, vstříct přicházející noci.

Větve zapraskaly touhou, lačně se natáhly po své oběti a vítr zahvízdal nadšeným výkřikem, který rozechvěl koruny stromů, roztepal krev v žilách lesa.

Temnota vtáhla muže do své náruče a zavřela se za ním neproniknutelnou clonou šedivé mlhy.

Nikdo z obyvatel vesnice neměl ani ponětí o tom, že k nim chtěl kdosi dojít, k lidem, k přátelům.

Na kraji lesa nezůstala po osamělém poutníkovi ani nejmenší stopa...