Snaha žít...

Slyším nad sebou hlasy.

"Pane doktore,myslíte že se probere?"

Vždyť to je máma!Pomalu otevírám oči.A támhleto táta a Kristýna,moje nejlepší kamarádka.

"Nevím,zatím přežila,ale je to velmi vážné.Je v kritickém stavu,zlomená ruka a několik žeber.Silný otřes mozku.Zatím je v komatu.Nemůžeme říct,kdy se probere,jestli vůbec.Nemohli jsme udělat víc.Je mi to moc líto."

Vidím jak se všem nahrnuly slzy do očí.

Ale co to ten doktor povídá?To si nevšimli,že mám otevřený oči?A cítím se úplně v pohodě,nic mi není,natož abych byla v komatu.

Posadím se.Nikdo si toho nevšiml.Co se to tu sakra děje?!Pokusím se promluvit.Můj hlas zní dutě a prázdně,nikdo nereaguje.Postavím se.Co to?Cítím se nádherně lehká.Jako bych ani nebyla. Ale co se to děje?Já se sice postavila,ale moje tělo stále leží na nemocničním lůžku.Ne!Pomalu mi to začíná docházet.Tohle ne!Vždyť já jsem mrtvá.Mrtvá...Mrtvá?ne,to nejde,já jsem v komatu.Říkal to přeci ten doktor?Ale...ale co tedy jsem?Jsem duch?Ne,duch ne.Pokusím se dotknout mamky.Moje ruka jí projede,jako kdyby byla vzduch.Volám...Křičím...Pláču...Co se to děje?Proč zrovna já?

Najednou se nemocniční pokoj zamlžuje,stěny mi mizí před očima.Co to zase je?Kde to jsem?Vidím před sebou stín,postavu nějakého muže.Promlouvá ke mně uklidňujícím hlasem.Všechno mi vysvětlí.Mojue tělo je v komatu,ale duše žije.Musím nasbírat moc sil,abych mu mohla vrátit život...Ale jak?Když jsem jen duch...nebo co vlastně.Prý musím pomáhat mým bližním,aby se stím smířili,alespoň nějakou dobu.A najednou zase ta mlha a jsem zase v tom pokoji.Všichni sedí kolem mé postele a mají slzy na krajíčku.

"Uklidněte se,je to v pohodě.Musím se sice moc snažit,ale já to dokážu.Já se zase vrátím.Mohla bych tu sice zůstat,život je tu pohodlnější...ale copak se tomu dá říkat život?Život je to,co na mě čeká dole,tam,u vás.Se všema starostma i radostma..."

Nemyslím,že by mě slyšeli.Fajn,chce to trochu soustředění..Soustředím se na tu svou myšlenku tolik,že jí skoro dokážu vyslovit nahlas.Je to děsně únavný,ale stojí to za to.Ne,určitě mě neslyší tam,na zemi,ale ví to,ví to co jsem jim řekla.Vypadá to,že se uklidnili...

Tak takhle na to musím.Musím se soustředit,abych nabrala sílu zase žít.Sice mě to děsně vyčerpá,ale to se změní v potžebnou sílu  a chuť do života.Bude to trvat,já vám.Měsíc?Rok?Deset let?To nevím,ale já to zvládnu.

O 2 roky později:

Tak,myslím,že jsem na to připravená.Pomalu zase vstoupím do svého těla.Jestli se mi to nepovede,tak...tak co?Co udělám?Já to vím.Budu se snažit dál.Za ty poslední dva roky mě myšlenka ŽÍT pohltila jako ještě nikdy nic.Já to zvládnu.Tak jsem tady.Teď jsem to zase JÁ.Jedno tělo,jedna duše.Prostě JÁ.A JÁ to dokážu.Pomalu se snažím otevřít oči.Prosím,prosím ať to zvládnu...Ne,tohle NE.Proč to nejde.Copak byly celé ty měsíce k ničemu?

Ne,nebyly.Cítím chvění víček.Pomalinku otevírám oči.Nemůžu se zatím pohnout.Snažím se…začínám u prstů na rukou.Pohly se.Já jsem to dokázala.už nade mnou stojí mamka a usmívá se.Mám radost,jsem šťastná jako ještě nikdy v životě.Já to dokázala.ZASE ŽIJU!!!

Když tak počítám,tak by mi po těch dvou letech mělo být 17.Spousta lidí by si myslelo,že jsem o hodně přišla,o ty nejlepší roky.To není pravda.Zažila a naučila jsem se toho víc než za celej svůj život.A taky jsem toho víc dokázala.Vždyť jsem dokázala zase žít…