PARALELNÍ SVĚT-7

Po zaznění výstřelu major Karel Pokorný sebou cukl. Zároveň zaslechl zasvištění kulky. Ta prolétla těsně vedle něho. Přikrčil se a přitom postřehl postavu německého vojáka, který se schovával za ohybem hradeb. Ve zlomku vteřiny na něho vystřelil, přičemž se sesul po schodech níže. Vzápětí na něho voják  vypálil a nad jeho hlavou prolétla kulka. Ta se od zdi nad ním odrazila a poté se otřela o jeho levou paži. Hned nato se nadzvedl a dvakrát stiskl spoušť. Poté zahlédl, že postava Němce zmizela za ohybem hradeb.
„Ten druhej je schovanej za vohybem hradeb!“ vyhrkl hned do mikrofonku.
„Podívám se po něm!“ ozval se hlas kapitána Jana Skácela z naslouchátka, které měl v uchu. Kapitán přitom skrčeně vyběhl po kamenných schodech na hradby. Díky brýlím, které mu umožňovaly vidět v noci jako ve dne, spatřil krčícího se Němce u zdi hradeb. Pohotově na něho zalícil a vystřelil. Voják se po zasažení uspávací kulkou zakymácel a sesul se k hradbám. V nich byla velká díra a on jí  propadl, načež bezvládné tělo dopadlo na zem.
„To je dost, že jste je zpacifikovali! Musíme rychle i s tou bednou pryč!“ ozval se po vysílačce podplukovník Michal Novotný, který byl na svahu kopce. Oba hned vyběhli ze zříceniny hradu a doběhli za okamžik k němu.
„Ty výstřely sem přivedou ty Němce, co jsou na vopačný straně kopce.“ řekl jim poté a trojice mužů hned uchopila bednu.
  Nadporučík Mirek Vincent jel rychle autem po silnici nejkratší cestou ke kopci, kde byla zřícenina. Automobil ovládal počítač, který umožňoval, že vozidlo mělo kolem sebe ochrannou clonu, díky které nebylo vidět ani slyšet. Pozorně naslouchal tomu, co slyšel a přitom se díval na malý monitor, který měl na palubní desce. Ten mu přenášel obraz z miniletadélka, které na dálku ovládal. To létalo nad kopcem, kde byla zřícenina i v jeho okolí. Viděl, jak němečtí vojáci pod kopcem se po zaznění výstřelů rychle otočili, načež v rojnici spěchají zpátky na kopec. O něco později spatřil na monitoru jedoucí nákladní vozy, které směřovaly ke kopci.
„Běžte pod kopcem doprava. Je tam silnice. Tam vás vyzvednu!“ sdělil přes vysílačku svým kolegům.
„Co Němci?“ zeptal se podplukovník.
„Ti, co byli pod kopcem, zanedlouho dorazí ke zřícenině. Vod severu přijíždí několik náklaďáků. Ty snad dojedou ke kopci stejnou cestou, jako jste přijeli vy.“
  Lesem se ozývalo houkání sovy a přes úplněk měsíce přeletělo několik nočních ptáků. Trojice mužů zdárně dotáhla bednu pod svah a přes vysoký porost ji dále nesli směrem k té silnici, ke které směřoval i nadporučík. Ten nespouštěl zrak z monitoru,  na kterém viděl doběhnout německé vojáky ke zřícenině. Ti ji hned prohledali. Pak svou pozornost soustředil na jedoucí nákladní automobily. A zděsil se. Na křižovatce se náklaďáky rozdělily a tři se rozjely po té silnici,  na kterou on najel vzápětí z druhé strany.
„Pozor!!! Němci jedou po tý silnici, kam jsem vás poslal!“ varoval je hned.
„Jak jste daleko?“ zněla otázka podplukovníka.
„Už vidím světla prvního náklaďáku. Pořád jede. Ještě nevím, kde chtěj zastavit,“ odpověděl a pohlédl opět na monitor. Na něm spatřil, že poslední třetí nákladní vozidlo zastavilo. O chvíli později zůstal stát i druhý náklaďák a vzápětí několik metrů před ním zastavilo i první vozidlo v řadě. Rychle vypnul automatické řízení auta, načež automobil zabrzdil. Současně přes přední sklo viděl, jak v měsíčním světle z korby náklaďáků vyskakuji vojáci, kteří se rozmisťují do dlouhé rojnice.
„Vobkličujou celou voblast kolem kopce!“ hlásil po vysílačce a nervózně si pravou rukou projel vlasy, přičemž pomalu couval po silnici nazpátek.

KONEC SEDMÉ ČÁSTI