Čtyři měsíce před Vánocemi a už...

Takový proud myšlenek... ani nevím, co s tím... odpusťte...

Letos už nebudu vymýšlet babičce dárky...

už žádné dilema, co jí dát, aby to ještě víc nezaplnilo její byt

o němž jsme vlastně ani neměli představu, jak je zaplněný

a udělali jsme si fotky a dodnes nám to nikdo nevěří

 

Letos už nebudu přemýšlet, jaká kazeta či knížka

(kterou by si nechala u nás) by jí mohla udělat radost

nebudu shánět dia bonboniéry, šampóny a mýdla...

 

Jak to, že se vlastně neprodávají šampóny pro šedivé vlasy?

V naší společnosti se zřejmě nepočítá s tím, že je někdo

bude mít šedivé... barva vládne světem

 

Jak to, že někdo schovává obaly od vajíček a kamení a šišky,

trhače z plechovek, kelímky, dlažební kostky a střepy,

reklamní letáky pět let a noviny dvacet let staré,

až nemá kde spát, kde jíst, kde se mýt, prát a vařit...?

Jak to, že se neprodávají šampóny na mozek,

šampóny zabraňující likvidaci sebe sama...?

 

Zbyly mi na stole kazety, knížky a Muchovy karty,

které jsem loni koupila v Levných knihách... babička měla ráda Muchu...

Nejsmutnější je dárek, který zbyl po někom, kdo umřel

a už si ho nestačil užít...

Po dědečkovi mi takhle zbyl křížovkářský kalendář,

který pak nikdy nikdo nedoluštil... na rok 1996

a náramek, který jsem mu upletla - ze dvou modrých, hnědé a šedé.

Nikdy ho neměl na ruce, a přesto mu patřil... svým způsobem

byl jeho - a přitom vůbec ne, nikdy se ho nedotkl... a proto

jsou ty věci smutné jako koťátka v útulku...

 

Letos už nedostanu čtvery sluneční brýle, historické ořezávátko,

hřeben s kočičkou a další nesmysly a zbytečnosti...

 

A tak mi budou chybět!!

---