Tři dny

…mlask… To Vás náhle políbí múza a Vy máte touhu psát o lidech, tajemstvích přírody, nebo něco zažít…

Těžce supící mašinka odkrojila první metry mé poznávací cesty. Ráno za okénky vlaku chutnalo dobře. Měsíc se ještě chvíli chlubil svou noční prací, lehkými mlžnými opary, které byly průsvitným šatem víl. …Klap a ššš… Slunce vstalo na blankytné nebe. Pole jsou již úrodná a lidé vědí, co budou sázet. Kravky na pastvině, pařící se lesy, mlha na rybnících, okna plná květin, radostný výskok a cák ryby, která se také chtěla ohřát na červnovém slunci… To vše mi vykouzlilo úsměv, a já si uvědomila, jak je svět krásný… Do cíle jsme dojeli včas. Upoutávka do Okresního muzea nabídla menu: expozice o Rakovnicku. Je to město s bohatou minulostí i památkami…

Náměstí vonělo trhem. Byla jsem moc ráda, že to byl takový ten skutečný-povlečení, něco k snědku, peroutky a zvonky, koření… prostě všelicos. Žádní Vietnamci. V restauraci nad náměstím jsem si ve dvou nových mapách s brožurkami zvědavě kontrolovala další bod mého plánu - přesun do Mutějovic. Útlé knížečky byly plné názvů a popisů k místům, městům a vesnicím, které byli nějak důležité, památné či pozoruhodné. Vzala jsem to od ,,Adama”. …vesnice v chmelařské oblasti..., …stoupající serpentiny železniční tratě prochází vesnicí a nabízí nádherný výhled do kraje… Tak. Můžete to nevidět? ,,Do Domoušic”, byla odpověď na otázku pro paní za okénkem ve výdejně jízdenek…

…vlak s námi cukl přes výhybky a zastavil se v malinkém nádražíčku pár minut před půl čtvrté. Promluvila jsem s výpravčím stanice, ve zpívajícím dorostu stromů usedla do tlejícího listí propleteného novým životem útlých holubinek, okoukla jsem nádhernou zmenšeninu hradu Karlštejna… a vydala se do vesnice, kterou měl zdobit zámek. Otevřít mi přišel příjemný, s anglickým přízvukem česky hovořící sympatický muž. Byl to sám majitel... Z restaurace na Růžku, obohacena dalšími informacemi o zámeckém pánovi, (zachránil historickou památku před zchátráním, zaměstnává sto lidí ze vsi, znovu obnovil chov skotu…) jsem vyšla splnit trasu navrženou místními občany - rozluštění záhady a existence Kounovských řad a návštěva hradů Džbán a Pravda.

Z vesnice mne vyvedla zelená turistická značka, která si to pod nádražím vyměnila s červenou. Prudkým sestupem po asfaltové silnici jsem nechala za zády lidské mravenčení a vešla stopou v úvozu do náruče zahrádek a vlnícího se pole. Písková cesta byla beze stop a dovedla mě k železničnímu viaduktu, vstupní bráně do lesa. Jehličnany zastupovaly závojnaté modříny, smrky a borovice a odhalené kořeny jednoho z nich mi připomněly spící těla anakond. Břízy a lípy, krasavice z opadavé říše, natřásaly své zelené hlavičky. Jedlé kaštany, javory, osiky, duby a jeřabiny... Ani je všechny neumím vyjmenovat… Zaujalo mne světle zelené mechové sedátko, jehož jemné vlásky trčely jako bodlinky ježčích miminek. Malá pauza přeci nemůže uškodit! Hověla jsem si vedle divizny. Žlutavá rozvitá pětilistá kvítka, s hnědými vnitřky, plála jako pochodeň. Na batoh, kousek od nás, si sedl motýl. Dlouhým sosákem osahával jeho železnou konstrukci a já úplně zblízka viděla jeho chlupatá záda a čtyři nožky. Vítr, ten stálý neposeda, asi záviděl malému vzduchoplavci jeho odvahu. Prohnal se proto kolem nás ve snaze unést ho jako papírovou čepičku. …fíí… Nepovedlo se! Kolegáček seděl dál na svém místě a já tak mohla obdivovat jeho statečné hnědočervené tělíčko, ozdobené na koncích křídel žlutými a modrými oky… Tolik krásy všude! Zvědavá rezavá veverka, černí mravenci u housky, hlemýžď, který vystrkuje růžky z domku…

Pokračuji pomalu vpřed po červené hliněné stoupající cestě. Krok za krokem. Kopec vyústil na rovinu, kterou přeťala silnice. Hledám znamení s bílými okraji. ,,Aha, tamhle…”. Nořím se hlouběji a hlouběji do lesa. Můj dech a šustění listí jsou jedinými zvuky, které slyším. Pachuť divného napětí a něco jako obava se na mne zabydlelo. Je mi tak, jako bych šla v železných botách po pusté cestě, za níž čeká sráz. Neuvidím alespoň věžičku? Ne. Může se rovnat samota člověka samotě stromu?

Stoupání zvětšilo úhel a já šla v předklonu supíc jako parní lokomotiva. Na pravé straně se prohlubovala strmá stráň a po levé se jako na patrový dort ,,nalepil” další vrut kopce. Rozcestí. Posledních dvě stě metrů. Cesta se prudce stočila o 180^o. Hlava se mi točila únavou a nemohla jsem popadnout dech. Tak. Jsem nahoře. Stála jsem na pokraji asi čtyři metry široké cesty pocukrované vrstvou jehličí a listů. Dřevěné odpočívadlo se stříškou jsem viděla hned. Po hradu však ani památka. Šla jsem vůbec správně?

…teď, až teď se mi dal vidět! ,,Proč se mi schovává za hlubokým příkopem v korunách ohromných lip a javorů...?” Nedočkavost, tajuplnost, posedlost a rozrušení mne každou vteřinou zžírá a já cítím, jak při každém výdechu kamením… Ústa mám dokořán, mrazí mne v zádech, frekvence tepu je rovna výkonu vzduchového kompresoru a útrobami se mi valí vařená krev… S očima navrch hlavy zírám jako uhranutá na tu obvodovou zeď, která pokračuje směrem k severu. Takových sto metrů. Pomalu se rozcházím. Celé mé vnitřní rozpoložení se stupňuje spolu s každým krokem, který dělám...! Nemohu od té zdi odtrhnout oči. Klopýtám přes kořeny. Hele okno. Asi. Ta výška… Jsem jako v transu… Zastavil mne až… dřevěný most! Snad mě unese…! Otevřeným hrazením koukám dovnitř. Zdá se mi, že je tam milo a bezpečno. Pak mi asi nějaká síla dává pokyn a já vstupuji... Touha, vzrušení, obava, vášeň, strach i zvědavost mě nemilosrdně bičují, ale s prvním krokem na pevnou zem vše umlká a mě se okamžitě rozlévá do všech pórů klid, mír a pohoda...

Oddechla jsem si od toho napětí a s úsměvem vešla. Čtyři kroky… a jsem na nádvoří Pravdy, nyní porostlém travou, keři a stromy. Ale to není všechno. Je tam ještě srub, vonící oheň a u něho… lidé. Dvě ženy a muž. Všechny ty pěkné pocity a pohoda zmizely. ,,Jak to, že tu jste”, křičelo moje tělo směrem k nim, ,,já tu chtěla být sama! Nerušeně si existovat…!” V hlavě se mi střídaly myšlenky: co jsou zač, budu dělat že je nevidím, zajdu k nim… ne, jdu pryč…! Skutečně jsem se rozešla. Udělala jsem dva kroky? Tři? Víc ne. Zastyděla jsem se. Cítila jsem, jak můj hloupý postoj rozmělňuje ta paní. ,,Má zelené kraťasy, sandálky, tričko, bílou hlavu a sedí v takovém přístřešku”. Cítila jsem, jak můj hloupý postoj rozmělňuje ON. ,,Má rifle, vousy, dlouhé větrné vlnité vlasy a sedí na kládě”. Cítila jsem, jak můj hloupý postoj rozmělňuje ta druhá paní. ,,Má modrou sukni i tričko. Sluneční brýle. Nehnutě však mlčí…”. Ne. Musím je jít alespoň pozdravit.

Čím blíže jsem byla, tím víc se mi zdálo, že mám hlavu prázdnější. Co jim řeknu? ,,Dobrý den. Já se Vás jdu zeptat, jest-li se tady mohu podívat. Vy tu asi bydlíte, tak se chci dovolit Vás, domácích…”. Díváme se na sebe. Usmívají se. Onen velmi štíhlý muž mi řekl, ať se podívám. Neklepaje tedy vcházím do místností, lépe řečeno do zbytků místností, z nichž se již ztratil otisk dlaní. Nakukuji dolů přes hradby, ale vidím jen do ptačích kuchyní a korun stromů. Pobíhám po obvodových zdech a nedbám nebezpečí z jejich možného zřícení po staletích zvětrávání. Objevuji malý oranžový stan ukrytý ve vysoké trávě…, ale stále mě trochu zneklidňuje, že tu jsou… Já toužím po samotě, po klidu, po zahojení rozedřeného nitra z úleků, z překvapení, ze života… a přitom úplně jasně cítím tři páry očí i když jsem schovaná za metr silnou zdí…!

Vracím se k nim a říkám, že již odcházím. ,,Proč?” ,,No, já ještě musím podle plánu na Kounovské řady”, zamlžuji pravý důvod. ,,To je kousek tamhle, máte čas, sedněte si k nám k ohni, Pepa Vám uvaří kafe nebo čaj…”. A než jsem stačila cokoliv udělat, otázky pokračovaly. ,,Můžete nám říci kde pracujete, tipovali jsme si…”. Vodítkem jim byl vzhled, že jsem přišla podle mapy… ale i to, že jsem sólo. Odpověď dostali a moc se nespletli. Pepa mi řekl, že je pán hradu a šaman. Ještě dodal, že mě sice propustí ze zaměstnání, ale bude to to nejlepší, co se mi mohlo stát… (S prvním pracovním dnem se jeho slova splnila.)

Začali jsme se bavit a já si uvědomila, že oddaluji svůj úmysl ihned odejít, avšak na navštívení řad stále trvám… ,,Tak tam zajděte třeba zítra, vždyť to jde…”, dostalo se mi zpáteční reakce. To se lehko řekne! Já jsem plán přeci dneska již jednou změnila…! Copak to jde, dělat z něho holubník?!

,,No je čas, musíme balit”, ohromily mne dámy zprávou a za malou chvíli byly připraveny k odchodu. Moc se neloučily, prý přijdou v neděli, takže se uvidíme… Já odpověděla, že se určitě neuvidíme, že jsem tu jen na zastavení, že… Odcházely. Chtěla jsem se k nim připojit, šly bychom kousek společnou cestou, ale tělo zůstávalo stát, i když mozek říkal : jdeme. Osaměli jsme. Pepa se točil kolem ohně. Občas jsem na něho mrkla. Když už se mi mlčení zdálo neúnosné, řekl: ,,Kolik je hodin?” ,,Čtvrt na šest”. ,,Tak já jdu na ty řady s Vámi, sice čekám návštěvu, ale ta mi přijde až ve dvacet hodin. A jestli budete chtít přespat na posledním začarovaném hradě, můžete…”. Paráda! Touto větou mi zpřetrhal bludné kruhy zcela zbytečných myšlenek a představ. Uvidím co chci a ještě se mi vlastně vyřešilo místo mého nocležení! Povzbudilo mě to. Uklidnilo mě to. Stačilo mi to. Dost na to, abych se s ním mohla vydat na cestu. Volnost pohybů a důvěryhodnost mého průvodce hasila i poslední malé plamínky doutnajících obav... Vyšli jsme.

Pepa byl sám sebou, odpočinutý a nasáklý klidem. Já, neklidně šlapající vedle něho, ovlivněna konzumní společností. Ihned jsem ho zahrnula obrovským množstvím otázek. Jedna stíhala druhou. Téma střídalo téma. Odpovídal. Na všechno. A když mi studnice dotazů vyschla, vyprávěl mi o vsích pod hradem, o chmelnicích, o místech, kterými jsme šli… Podrobně mi vše, co o svém kraji věděl, předával. Naslouchala jsem mu pozorně. Každá další minuta s ním byla soustem pro mé srdce zhublé na kost. ,,Nezdá se mi to? Je možné, že jsem potkala někoho, kdo se neposmívá mým bláznivým otázkám: ,,Jaké chutě má vítr?” ,,Proč mám v hlavě někdy úplné prázdno?” ,,Proč si lidé ubližují?”, a ještě mi na mě dává odpověď?” ,,Pod obyčejným kabátem… taková bytost!”

…modré znamení nás hnalo do obtížného výstupu. Hojné pramínky potu mi zmáčely obličej, krk i ňadra, než nám zbývalo jen několik desítek metrů k vrcholu. Nahoře u hájovny jsme si v třešňové aleji lačně natrhali nádherné rubínové plody a zahnali jimi mučivou žízeň a mé vysílení. Neudržovaná bahnitá cesta s námi kopírovala kraj kláskového pole a les, v němž do dálky na zlomeném smrku svítila cedulka s nadmořskou výškou 521 metrů… Mluvili jsme zrovna o bylinkách a léčivkách, když ,,bzz”... Z lipového květu na květ ještě létaly včelky a nořily své sosáky do slaďounkých nektarových šťáv. Když mohou ony, tak… jsme si také utrhli po okvětí a snědli jej. Nebylo to špatné. Ukazatel nás navedl do malinového ,,lesa”, k prvnímu hlídači řad. Je to kámen se souhvězdím Pegasu. Zem ho pohltila již skoro celý. Na obdiv z něho zůstává tak pro tři na posezení. Zde nás zastihl lijavec a ačkoliv nepršelo ani půl hodiny, byli jsme zmáčeni jako vodníci… Pár desítek metrů… a tabule naučné stezky nám nabídla informace, ale i …traduje se, že pod každým z těch kamenů byl zlaťák. Lidé si tuto příležitost lehkého zbohatnutí nenechali ujít a proto… si to tam určitě zajděte dočíst… !

Bylo krátce před dvacátou hodinou, když jsme vstoupili na most. Hostitel ještě došel pro dřevo... a již se zvolna zešeřívalo. Návštěva nepřišla. Západ slunce zrůžověl a tiše oddychoval… Než jsem si prohlédla Pepovy tužkové i barevné myšlenky, fantazie a skutečnosti, uložené v zelených pracovních deskách, nebe ztemnělo docela. Malby měly v mihotajících se plamenech velmi zvláštní půvab… Dlouhá noc byla náhle krátkou a my ulehli do ranní rosy pod roztančenými nejjiskrnějšími hvězdami…

Přestože den započal teprve před chvílí, již nás ze země zvedl zčistajasna spuštěný prudký déšť. ,,Rychle, rychle, ať nepromoknou spacáky”, zazněl povel a obě ležení v mžiku letěla pod přístřešek. ,,Dáme si kafe?” ,,Jasně že dáme, díky!” Pepa postavil nad oheň ,,plech na nohách”, mravenec udělal asi pět skoků… a píšťalka na konvici začala vyvádět… Káva ještě voněla, když se mraky stáhly na západ a nebeský vůz vjel na čisťounkou oblohu… Moje nitro, namlsané nocí pod zářivou oblohou, hravostí rána a minulým dnem, řeklo: ,,Zůstáváme tady, nikam se neodchází!” Tak tedy sedíme dál, mlčíme i znovu debatujeme, pracujeme i lenošíme… a čas plyne… Do této naší až odpolední pohody přišli první návštěvníci - děda s babičkou a dvě neposedné vnučky. Přisedli k nám jako staří známí, holčiny se dovolily k vypůjčení chůd, děda znalecky a mlsně okukoval pomalu se pečící kuře na rožni a babička, vysílena výstupem, klimbala. Semleli jsme všechno možné než asi po hodině odcházeli. Tím se jakoby s návštěvami roztrhl pytel. Malé pěší návštěvy, větší rodina na kolech, jednotlivec, vedoucí z nedalekého skautského tábora, kteří vyznačovali červenými fábory stezku odvahy, cizinci i starší pedagog, který se vracel na ,,místa mládí”. S pomalu pohasínajícím dnem přišel trempský pár. ,,Hledáme klidné místo na oddych od civilizace… a tady se nám moc líbí. Můžeme tu přespat?”, zeptali se. Za malou chvíli vyrostlo jejich ležení na druhé straně dvorce… Chtěli jsme naše souputníky pozvat na ranní kávu, neměli jsme však dost vody. Cestou za ní jsme se zastavili u Čertova kamene, u rytin v pískovcových skalách… a vrátili se až za veselého hemžení blikajících světlušek...

Probudily mne kroky. Vystrčila jsem hlavu ze spacáku a viděla zubící se sousedy, kteří přišli na tu slíbenou dobrotu… ,,Vy už jste tady”? ,,Vždyť se snad první zrnko nedělního paprsku teprve dotklo země a lesní zpěváčkové ještě ani nepřezpívali budíčkové notičky!”… úpím se smíchem na rtech a pospíchám pomoci lámat malé větvičky na rozdělání ohně…

Pochlubili se nočním strachem z náhle se objeveného bílého světla, které zůstalo ,,viset” v necelé dvoumetrové výšce vedle jejich stanu. Šli jsme se k tomu místu podívat, a Pepa nám při tom vyprávěl příběh o sličné dívce, která před svou smrtí v mladém věku našla v tomto hradě zalíbení. Jejím přáním bylo, aby se sem mohla vracet i po smrti… Po kávě Luboš s Lenkou odešli do Pnětluk položit babičce na hrob kopretiny a… já se přidala k Pepíkovu lebedění u ohně. Teplý kouř stoupal šikmo vzhůru a zhmotňoval se v korunách stromů plných duhového slunečního dechu... Tuto lahodu ještě umocňovalo ptačí brebentění a ševelící melodie zelených žilnatých listů pod pohybovým vedením mistra větříků… Kotouč nám stál kolmo nad hlavami, když se poutníci vrátili z pochůzky. Odpoledne jsme zkoušeli štěstí při hledání hliněných střepů v příkopu, přitáhli trochu klestí a v ,,literární půlhodince” jsme dolovali z hlav jména spisovatelů a jejich děl, do kterých vepsali způsoby života našich předků… Slunko stínilo čtvrt na čtyři, když jsme si museli říci: ,,Ahoj a šťastnou cestu”. Ještě se za nimi ani zvířený vzduch neuklidnil, když se za hradbami rozezpívaly hvízdavé tóny… Čarodějky jdou. Kdo? Přeci Maruška a Věrka. Šla jsem jim naproti. Ani se moc nedivily, že tu jsem… V paměti mi úplně obživla jejich páteční slova…

Zábava a potřeby se odvíjely podle vůle každého. Maruška se nabíjela energií z dubu, Pepa si připravoval desku na směrovku k hradu, protože se ti naši trempi už jednou pokusili hrad najít, ale přešli ho. Věrka si četla ve stínu javoru a já…? Horký nebeský prstýnek se opíral do rozvalin hradu a zahříval hnízdo malého čiperného ptačího páru. Odraz od blyštivých ploch zahřátých kamenů mne pálil do očí. Slastně jsem přivírala víčka a pokukujíc po každém z nich jsem se snažila zapamatovat si tenhle obraz navždy…

Odcházející odpoledne za sebou přitáhlo hučící bouřkové kleště šedých mraků. Studený vítr rozkřičel všechny koruny v lese a náhle zašedlou krajinu oslepovaly zlaté klikatice krátkých záblesků. Stádo černě fialových oblačných beranů mělo tak nateklá břicha, že když se opět zablesklo, a hrom zaburácel nedaleko, v tentýž okamžik již země hltavě pila miliardy měkkých vlnících se kapek. Ani po dvaceti minutách příval vody z otevřených nebeských úst neubíral na síle. Naplněné, prosakující dlaně javorů nás zahnaly pod kamenný oblouk hodovní síně. Stáli jsme jeden vedle druhého a s pokrčenými nosy, jakoby nám umrzali, jsme sledovali střídavost slunečních a kropících nálad matky přírody… Vše ale jednou pomine. Pravidelné údery kapkových bubnů hrály atenuento a i bouřka už jen šeptala... Svěží vzduch a malé vodní rybníčky ukryté ve spleti nekosených tělíček trav byly důkazem, že to nebyl sen…

Černá letící mračna nepropustila ani jediný hvězdný bod. I přesto mi Pepa nabídl cestu nočním lesem. ,,S lampou nebo bez?” ,,Bez”. Hm. Tma tmoucí nás objala hned za hradbami. Neviděla jsem si ani na boty. Musela jsem přejít na druhou stranu od příkopu, protože spadnout tam by pro mne bylo jako nic… Chytla jsem Pepu špičkami prstů za košili na levém rameni. ,,Máš strach?” ,,Ne, jen nic nevidím”. ,,Tak to raději uděláme takhle”, řekl a mou ruku si dal přes své předloktí. Měla jsem povědomí akorát na trase kudy se chodilo na dřevo. Co jsem poznala určitě, byla březová alej. Pak…? Dál, stále dál…, odbočovali jsme a… ,,Pozor, musíme dolů…”, řekl můj vodič a zmizel. Stála jsem nahoře jako sirotek. ,,Kde jsi?” ,,Stále nahoře”. ,,Chyť mne za ruku…” a já se ji snažila v té tmě najít. Povedlo se. ,,Připrav se… a teď…”. Trochu mne strhl za sebou. Hlava se mi zamotala do větví a to mi změnilo úhel dopadu. Místo vedle něho, tak skoro do jeho náruče… ,,Musíme ještě níž”, a táhl mne za ruku sešupem a pak i náhle nahoru… ,,Jsme doma”. ,,?” ,,Před námi je most”. Udělala jsme dva tři máchly do prostoru a ruka mi skutečně narazila do zábradlí…

Měsíc nás vzal na milost a zahnal mručivá oblaka. I přes nebeskou skrumáž miliónů smutných tečiček mi Pepa bezpečně ukazoval svá vlastní souhvězdí. Třeba Lžíci nebo Loďku. Pondělní den už vystrkoval svůj zvědavý nosík, než jsme se zavrtali do spacáků...

Úsvit ještě nedozrál plodu slunce a já již měla sbalené skoro všechny věci. Čas zatlačil. Poslední pohled a sbohem…

Zastavili jsme se až před smutnou tlamou vstupní brány. ,,Až se ti bude stýskat”, řekl mi, ,,nebo na Tebe budou zlí, vezmi si ten střípek do ruky. Budeš tu u nás zpátky…”. A do dlaně mi sevřel malý kousek z hliněného pokladu, který vydoloval ze zadní kapsy. Usmála jsem se. Pak se mi chtělo brečet, dotknout se ho, obejmout ho…, ale měla jsem obavy, že se ztratí… Tak jsem tam jen tak stála, koukala do země a žmoulala klobouk. Napadalo mne náhle plno věcí, které jsem mu chtěla říci…! Myslím však, že to hlavní si v mé hlavě přečetl…

…,,tamhle je hrad Pravda…”, řekl Pepa na rozcestí pod nádražím. Otočila jsem se… a v lesnatém vrchu, jehož hřbet se táhl přes celý obzor, jsem hledala malou lesní výseč… ,,Já vím”, řekla jsem.

Poslední úsměv, poslední stisk ruky… a už jsem cítila, jak drápy civilizace mají ve mě další potravu. Šla jsem jim tedy vstříc. Ovšem beze strachu. On mě na ně dobře připravil… On. Čaroděj…