Prima večer

Je ráno? Snad se mi to jen zdá. Ne, siréna hučí.... ta siréna, co jsem si ji před lety vzal...moje „milovaná“.... Opatrně rozevírám oči. Joj, probuzení dost ostrý.....

Zase ty její natáčky... a pak se bude tvářit jako nějaká filmová hvězda.

Co to?  Kde jsem se flákal??? Ach tak...

Tak přece to nebyl sen.....

Včera po šichtě mě chlapi zlákali na pivko. Taky jim to moc práce nedalo. Při představě, že bych zase domu spekuloval nad tím, kde jsem ke své drahé polovičce vlastně přišel. Semetrika jedna..

......

Zapadli jsme do našeho lokálu, popíjeli pivko a probírali včerejší zápas přespolní hasičské ligy

v nohecu, když v tom všem zatuhly slova na jazyku. Oči upřené jedním směrem. Opatrně jsem se otočil a bylo vše jasný.

Tak 33, ani moc ani málo, vyšší postava, černé vlasy jí splývaly na ramena, bystré zelené oči, malý nosík a malinové rty. Jemně se do nich kousla. Pátravý pohled přejel po celé místnosti a zastavil se přímo u našeho stolu. Slabě jsem polkl, dívala se přímo na mě. Vlastně oba jsme se koukali přímo na sebe... zanedlouho jsem si uvědomil, že vlastně na ni civí celá hospoda!!! Pokusil jsem se o  úsměv a otočil zpět ke stolu. Odklepl jsem popílek z cigarety, která vlastně už ani nehořela a bylo mi jasné, kam míří klapot jejích lodiček....konečně se zase něco děje.....

Skvělý pohled....dlouhé štíhlé nožky skrývaly obepnuté kalhoty, tak obepnuté, že úplně vyzývaly, aby člověk vyzkoušel, jak pevný zadeček se pod nimi rýsuje. Krásně plná ňadra, vlnící se v tmavém prádle, byla ukryta pod bílou košilkou. Přes tu měla ještě přehozené černé lesklé sáčko, které jen podtrhovalo tu krásu.

Ještě než dorazila k našemu stolu, ucítil jsem její parfém....jemná květinová vůně. K ní by mě pasovalo teda něco divočejšího, ale proč to řešit...

Odkašlala si a její ňadra se opět rozvlnila. Naše oči se setkaly – byla tam prosba.

„Vsadím všechny svoje pivní tácky, že má něco s károu“ říkal jsem si v duchu.

Nebylo by to poprvé, kdy tyto slečinky špatně odbočí a skončí v téhle bohem zapomenuté vesnici.

Většina aut, čert ví proč, vyplivne právě tady.

„Přejete si, slečinko? zeptal jsem se a pozoroval její výraz. V hospodě se zase dalo vše do pohybu, půllitry cinkaly, panáky se plnily a ztrácely skoro v pravidelný intervalech a čile se žvanilo o všem možným.

„Prý byste mi mohl pomoci s autem“ špitla. Bylo na ní vidět, že se v této společnosti moc necítí.

„A co tomu má bejt?“ optal jsem se a zpozoroval veliké mateřské znaménko na krku, který se najednou vynořil z vlasů.

Tato bytost ve mně vzbudila zájem.

„Nevím, snad byste se mohl kouknout.“ odpověděla.

„Jó, tak to se kouknu rád... a možná by to chtělo i promazat, co myslíte?“ přeměřil jsem si ji několikrát od hlavy až k patě a s chlapama jsme se hlasitě zasmáli.

„Fajn, nic jiného jsem od vás ani nečekala.“ ostře změnila tón a zamířila k východu.

Neváhal jsem, popadl jsem kabát a hnal se za ní.

Stála na zápraží, v prstech převaloval cigaretu a něco horlivě hledala v kabelce.

„Promiňte, to byla jen legrace“ řekl jsem omluvně a pohotově jsem vytáhl zapalovač,

„kde máte to auto?“.

„Děkuju.“ řekla odměřeně.

Chvíli mlčela a popotahovala  z cigarety.

„Nechala jsem ho stát před dílnou, říkali že patří Vám, a že sedíte v hospodě.“

Vyrazili jsme, dílna stála na kraji vesnice, nedaleko louky a borového lesíku, který lemoval cestu do vsi. Prohodili jsme pár slov. Jmenovala se Lucie a mířila za sestrou do docela žijícího městečka, asi padesát kiláků odtud.

Starší trojkový bavorák, ale v dost slušným stavu a se sportovním vzezření se blýskal už zdálky.

V šeru, jen za svitu měsíce, působila dílna dost opuštěně, ale přes den tu svítí sluníčko a je tu moc krásně. Zachrastil jsem klíčemi, odemkl a vysunul veliké dveře. Vešel jsem dovnitř a pozval ji dál - váhavě vstoupila a udiveně se rozhlédla.

Na svou dílnu jsem byl hrdý, bylo to moje království.

Rozlehlá, ale vše na své místě. slušně zařízená i s menší kanceláří a v patře s malým pokojíkem, kuchyňským koutem a sprchou. Jak často zde hledám útočiště a hlavně klid....

Prohodil jsem, ať se chová jako doma a že v patře najde vše potřebné, sprchu a taky něco k pití.

Nevím proč, ale hned zezačátku na mě působila moc dobrý dojmem, věřil jsem jí.

Neupejpala se a zlehka vyběhla točité schody nahoru.

Já sebral tašku s nářadím a vyrazil k autu. V hlavě jsem měl jen ji, ale jakmile zabublal motor, rozplynula se. Za 40 minut jsem byl hotov, spokojeně jsem zabouchl kapotu a vrátil se dovnitř.

Nahoře vyhrával nějaký rock, moje starý rádio...zamyslel jsem se, jak dlouho ho vlastně mám...

Vyšel jsem nahoru a viděl ji něco kutit na vařiči. Sundala si sáčko a já jen tak s chutí hleděl na její dokonalou postavu. Zřejmě vycítila, že ji pozoruji, otočila se: „Kávu?...pěkný místečko...“ pronesla a provokativně se usmála.

„Jasně, díky“ vypadlo ze mě a vlezl jsem do sprchy.

Sotva jsem otevřel dveře do místnosti, přepadla mě vůně čerstvého kafe....na to jsem měl chuť. Lucie seděla pohodlně v křesle, měla povolenou košilku a na stolečku připravené dva šálky.

Usadil jsem se na pohovku naproti ní a s chutí usrkl tu skvěle vonící tekutinu. Začala sama povídat o svém životě, vlastně to byla jen práce, práce architektky přesuny z místo na místo, sotva pár chvil měsíčně na své přátele.....Jen jsem mlčky poslouchal....a chápavě přikyvoval.

Pochválila mi mou dílnu a okolí a já jí vyprávěl jak jsem začínal....najednou mi bylo dost fajn....

Pak zničehonic zmlkla a zvedla se že odnese nádobí, ale chytl jsem ji za ruku a přitáhl  k sobě .....nejdříve se vzpírala, ale pak přisedla ke mně.... Jemně jsem ji pohladil po tváři a po krku sklouzl k ňadrům. Začali jsme se líbat a najednou se chovali tak jako kdybychom se znali celé měsíce....Oddali jsme se naší touze a bláznivě se milovali.

Pak jsme se šli společně vysprchovat,

A pak mi nezbylo nic jiného, než se koukat jak opět skrývá svoje skvělé tělo.

Nechtěla zůstat do rána, tak jsem ji vyprovodil k autu, poslala mi vzdušný polibek, motor zaburácel a pak se pomalu ztrácel v dálce.

Díval jsem se do tmy a myslel na ni, a pak se znovu vrátila - ta chuť na pivko – nechtěl jsem ji nechat dlouho čekat a vyrazil k lednici.....na ní zářil červenou fixem napsaný vzkaz....

„zavolej mi – číslo na mobil a nakreslené sluníčko“

nevěřícně jsem na to koukal a na pivko se radši vrátil do hospody.

...

Dosedl jsem zpět na židli a nikdo se na nic neptal.....

Byl to prima večer...

A teď je ráno....koukám na ni a vidím telefonní číslo vedle smějícího sluníčka,

cítím její vůni, mísí se s její barvou na vlasy....

mám já toto zapotřebí?.......bezmocně zavírám oči